ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3332.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3332/2017-585
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobkyně ELSTAV spol. s. r. o. , se sídlem v Praze, Chudenická 1059/30, identifikační číslo osoby 492 84 126, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci 11/449, proti žalovaným 1) M. K. , 2) R. H. , 3) P. H. , zastoupenému JUDr. Pavlínou Kolátorovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Chlumova 1436/3, a 4) E. K. , o určení vlastnictví k nemovitostem a určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 128/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 20 Co 40/2015-533, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 20 Co 40/2015-533, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. února 2014, č. j. 8 C 128/2013-340, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastnicí budovy, část obce H. B., postavené na pozemku v k. ú. H. B., dále pozemku v k. ú. H. B. a pozemku v k. ú. H. B., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště H. B. pro k. ú. H. B., obec H. B. na LV (dále též „předmětné nemovitosti“).
2. Dále soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni práva chůze a jízdy k tíži pozemku v k. ú. H. B., práva odpovídajícího věcnému břemeni zřizování a provozování podzemního kabelového vedení, oprav a užívání podzemního kabelového vedení rovněž k tíži pozemku v k. ú. H. B., práva odpovídajícího věcnému břemeni oprav a údržby, a práva vstupu, kontrolování provozování výrobny elektrické energie fotovoltaickými elektrárnami k tíži budovy, část obce H. B., postavené na pozemku v k. ú. H. B., všechna zřízená ve prospěch vlastníka budovy, část obce H. B., postavené na pozemku 6307 v k. ú. H. B. na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 30. 12. 2011, uzavřené mezi žalobcem a třetím žalovaným vložené do katastru nemovitostí pod č. j. V-67/2012-601. Soud prvního stupně také rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Po provedeném dokazování a právním hodnocení skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouvy, na základě kterých došlo k (několikanásobnému) převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, respektive k jejich zatížení právem odpovídajícímu věcnému břemeni, nejsou absolutně neplatné, načež žalobu zamítl.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2015, č. j. 20 Co 40/2015-444, v meritu věci potvrdil ve smyslu §219 o. s. ř. (jako věcně správný) rozsudek soudu prvního stupně, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se přiklonil ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a právnímu posouzení věci.
5. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 8. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 5541/2015, rozsudek odvolacího soudu ze dne 28. dubna 2015, č. j. 20 Co 40/2015-444, a to ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3), zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak dovolání žalobkyně odmítl, a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2) a 4) rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
6. Dovolací soud v kasačním rozsudku mj. vyložil:
7. „V posuzované věci již soud prvního stupně správně přihlédl k relevantní judikatuře dovolacího soudu vztahující se k dané materii, a tedy i k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 (publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 57/2011), v němž byl vyložen a odůvodněn právní názor, že platné právo neobsahuje právní institut neúměrného zkrácení (laesio enormis) řešící případy, kdy došlo ke sjednání příliš nízké kupní ceny, pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy, avšak že nelze vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu (nikoliv však sama o sobě) již naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy.
8. Rovněž i odvolací soud tuto judikaturu dovolacího soudu registroval, leč v daných souvislostech posuzovaného případu se již nevypořádal s tou částí právního názoru dovolacího soudu, v němž je otázka neplatnosti právního úkonu – při zjištění, že byla sjednána příliš nízká kupní cena – spojována s dalšími okolnostmi, které pak v souhrnu mohou vést k závěru o jednání kolidujícím s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák.
9. Jinými slovy řečeno, jestliže odvolací soud výše uvedenou judikaturu dovolacího soudu zaregistroval a dovolatel v podaném odvolání právně relevantním způsobem namítal, že je zapotřebí při posuzování otázky (ne)platnosti předmětných právních úkonů zabývat se (i) tím, že (jak sám odvolací soud v referenci obsahu odvolání na str. 3 v poslední větě prvního odstavce ve stručnosti poukazuje na odvolací námitku nynějšího dovolatele)‚ Okresní soud nepřihlédl ani k tomu, že se F. H. v trestním řízení doznal ke spáchání trestného činu krácení věřitele a nahradil tehdy známou škodu. O tomto úmyslu museli vědět se zřetelem k okolnostem provázejícím všechny transakce i ostatní účastníci, pak pochopitelně bylo povinností odvolacího soudu zabývat se verifikací této okolnosti (namítaného trestněprávního jednání F. H.), a to z hlediska shora judikovaného závěru dovolacího soudu.
10. Bez verifikace této okolnosti totiž nebyl soudy soustředěn dostatečný skutkový základ pro rozsouzení této právní věci (z hlediska posouzení, zda zjištěné skutečnosti jsou či nejsou podřaditelné pod ustanovení §39 obč. zák., a to z hlediska jednání, které se příčí dobrým mravům), takže popsaný dílčí (avšak pro rozhodnutí zásadně významný) skutkový deficit (již sám o sobě) zakládá věcnou nesprávnost vydaného rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu srov. též analogicky závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006), současně však popsaná okolnost zakládá též jinou vadu (odvolacího) řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž podle §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud povinen (v případě přípustnosti dovolání) přihlédnout.
11. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 2. června 2010, sp. zn. I. ÚS 2232/07, v němž Ústavní soud konstatuje, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuelně – nebo tím spíše – pokud ji účastník řízení namítal, nicméně obecný soud ji náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“
12. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 20 Co 40/2015-533, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 3) potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (k odůvodnění tohoto rozsudku viz poznámky níže).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. V něm z převážné většiny za právní otázky vymezuje (v rámci čl. I. dovolání) otázky, které povětšinou představují tvrzení dílčích (skutkových a právních) okolností souvisejících s daným případem, a jež ve smyslu §237 o. s. ř. nenaplňují právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
14. Kromě skutkové a právní polemiky, která sama o sobě nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., žalobkyně v dovolání také namítá, že odvolací soud nerespektoval právní názor dovolacího soudu vyjádřený v jeho (shora již označeném) kasačním rozhodnutí, pokud se jedná zejména o požadavek zabývat se skutečnostmi ohledně trestně právního jednání F. H. a dalších právně významných okolností, a to z hlediska posouzení platnosti učiněných předmětných právních úkonů dotčenými stranami.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) musí konstatovat, že posledně zmíněná dovolací námitka žalobkyně má své opodstatnění.
16. Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku pouze odkázal na jím konstatované usnesení předmětného státního zastupitelství ohledně podmíněného zastavení trestního stíhání F. H., aniž by vůbec z odůvodnění bylo zřejmé, o jakou konkrétní trestnou činnost dané osoby se mělo jednat, jaký měla či neměla vztah k předmětným právním úkonům nebo k některým účastníkům těchto právních úkonů, anebo k předmětným (žalobou v této věci) dotčených nemovitostí, kdo vystupoval v pozici poškozené strany, jaký význam měla či neměla uzavřená dohoda o narovnání k této věci atd. Případně zda v předmětné věci vypovídaly (a jak) jiné osoby ohledně okolností, které měly (a pokud ano, pak jaký) vztah k předmětným právním úkonům, které se týkají věcně právního nakládání s předmětným (touto žalobou dotčeným) nemovitým majetkem.
17. Jakkoliv žalobkyně v odvolacím řízení zcela zřetelně vyložila své odvolací námitky ve vztahu k časové souslednosti učiněných právních úkonů, poukázala na rodinné vazby mezi dotčenými účastníky předmětných smluv, a v této souvislosti pak vyvodila sérii dalších námitek s poukazem na nezbytnost posuzovat předmětné okolnosti případu též s ohledem na zmíněné trestně právní jednání F. H., pak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu běžný interpret uvedeného rozhodnutí nejenže nenalezne přesvědčivé vypořádání se s touto odvolací argumentací, ale de fato – bez prostudování procesního spisu – nebude ani schopen pochopit vůbec podstatu věci a zaregistrovat úvahy odvolacího soudu, které jej vedly k vydání předmětného rozsudku, což jde pochopitelně na vrub celkové srozumitelnosti napadeného rozsudku.
18. Nepřípustné je též činit odkaz na některé partie odůvodnění již zrušeného rozsudku, obzvláště v situaci, kdy Nejvyšší soud zcela jasně vyložil nezbytnost se v dalším řízení věcí pečlivě zabývat.
19. Za dané procesní situace tudíž dovolacímu soudu byla upřena možnost zabývat se meritem věci, neboť rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, a tudíž závazný právní názor, jenž byl odvolacímu soudu uložen kasačním rozhodnutím dovolacího soudu, nebyl odvolacím soudem dodržen.
20. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení.
21. V dalším řízení se odvolací soud neopomene také důsledně vypořádat s právní argumentací, kterou žalobkyně uplatnila v dovolání, a jež tímto kasačním rozsudkem nebyla konzumována.
22. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu