ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3400.2016.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) J. V. , a b) S. V., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 463/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2016, č. j. 14 Co 98/2016-132, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2016, č. j. 14 Co 98/2016-132, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 11. 2015, č. j. 14 C 463/2014-109, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se na žalované domáhají zaplacení částky 960 000 Kč s příslušenstvím za majetkovou újmu, která jim měla být způsobena v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Jiřího Doležala a Okresního soudu v Sokolově, spočívajícím v nevyznačení exekuce v katastru nemovitostí.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 11. 2015, č. j. 14 C 463/2014-109, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 8. 4. 2016, č. j. 14 Co 98/2016-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a změnil tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované 600 Kč jako náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl, že jsou žalobci povinni zaplatit žalované 300 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Po skutkové stránce vyšel soud prvního stupně z následujících zjištění. Dne 29. 7. 2005 byla uzavřena kupní smlouva, na základě které měli žalobci nabýt od J. a L. M. vlastnické právo k domu na pozemku v k. ú. S. S. u S. a také k uvedenému pozemku. Dle výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu, katastrální pracoviště S., nebyla ke dni 29. 7. 2005 evidována žádná omezení vlastnického práva prodávajících. Ke vkladu vlastnického práva žalobců na základě výše uvedené smlouvy došlo s právními účinky k 1. 8. 2005. Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, č. j. 22 Cm 1728/95-52, byla L. M. uložena povinnost zaplatit Agrobance Praha a. s. v likvidaci částku 415 717,90 Kč s příslušenstvím. Usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 17 N 2030/2002, byla následně vůči L. M. jakožto povinné nařízena exekuce, a to prodejem nemovitostí povinné (exekuční příkaz ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. Ex 348/2001). Povinné bylo současně zakázáno nakládat s jejím majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů. Na základě žaloby společnosti MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED, jakožto věřitele L. M., bylo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 11. 8. 2008, č. j. 10 C 49/2008-63, určeno, že vlastníkem nemovitostí, které měli žalobci nabýt podle smlouvy ze dne 29. 7. 2005, je v rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny povinná L. M.. V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Sokolově konstatoval, že uvedená situace vznikla pochybením soudního exekutora pověřeného provedením exekuce, JUDr. Jiřího Doležala, který nedoručil katastrálnímu úřadu usnesení o nařízení exekuce. Tato skutečnost ovšem nezbavovala L. M. povinnosti nenakládat se svým majetkem. Dne 18. 1. 2012 byla mezi žalobci a společností MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED uzavřena smlouva o převodu pohledávky, prostřednictvím které byla na žalobce postoupena pohledávka za L. M. ve výši 1 705 156,03 Kč, která byla zajištěna zástavním právem váznoucím na spoluvlastnickém podílu L. M. na předmětných nemovitostech, a to za úplatu ve výši 960 000 Kč. Dne 27. 6. 2012 byla mezi žalobci a L. M. uzavřena nová smlouva o převodu spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem, na jejímž základě se žalobci stali vlastníky předmětných nemovitostí v plném rozsahu. Z uvedeného soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že následkem pochybení soudního exekutora JUDr. Jiřího Doležala nedošlo k vyznačení nařízení exekuce na majetek L. M., což vedlo žalobce k vynaložení 960 000 Kč na postoupení nedobytné pohledávky vůči L. M.
5. Po právní stránce soud prvního stupně učinil závěr, že v posuzované věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Dále však postup žalobců spočívající ve splynutí s osobou oprávněnou v rámci exekučního řízení, kdy vstoupili do práv společnosti MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED tak, aby získali předmětné nemovitosti plně do svého vlastnictví, byl následkem nikoli nesprávného úředního postupu, nýbrž rozhodnutí žalobců takto postupovat, přičemž pokud by takto nepostupovali, jimi nárokovaná škoda by nevznikla. Tím nebyla v posuzované věci prokázána příčinná souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem, čímž nebyly naplněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu.
6. Po skutkové stránce vyšel odvolací soud při svém posouzení ze zjištění soudu prvního stupně.
7. Po právní stránce se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně neexistence příčinné souvislosti, přičemž označil postup žalobců k řešení své situace za zcela nevhodný. K tomu odvolací soud uvedl, že vstup do pozice oprávněného v exekuci neznamená zvýšený nárok na nabytí nemovitosti jejím prodejem v exekuci a že skutečnost, že „odkupem“ pohledávky žalobci nevyřešili svůj záměr získat předmětné nemovitosti plně do svého vlastnictví, dokládá i fakt, že k převodu spoluvlastnického podílu došlo až později, na základě smlouvy dne 27. 6. 2012 uzavřené mezi žalobci a povinnou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnili následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, mezi kterými skutečnostmi má být prokazována příčinná souvislost. Odvolací soud podle žalobců pochybil v první řadě tím, že nesprávně vyložil, co se rozumí skutečnou škodou. K tomu žalobci v první řadě odkázali na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, dle kterého je skutečnou škodou nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí, a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit na uvedení věci do předešlého stavu. Částka 960 000 Kč pak má být, jak plyne z obsahu dovolání, považována nikoli za částku, kterou žalobci bez dalšího vynaložili na postoupení pohledávky, nýbrž za částku, kterou byli nuceni vynaložit na uvedení věci do předešlého stavu (tedy nabytí plného vlastnictví předmětných nemovitostí). Odvolací soud měl dále pochybit tím, že nehodnotil příčinnou souvislost jako řetězec příčin a následků, na jehož počátku byl zjištěný nesprávný úřední postup příčinou důležitou, podstatnou, značnou a trvající, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřují žalobci v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou mají reprezentovat výše uvedené stanovisko sp. zn. Cpj 87/70 a rozsudek sp. zn. 21 Cdo 300/2001.
10. Žalobci v dovolání dále namítají neúplné zjištění skutkového stavu, které se mělo odrazit v nesprávném právním posouzení věci. Dle žalobců se soud prvního stupně nezabýval některými důkazy (zejména důkazy o výši škody, o nedobytnosti přisouzené pohledávky v exekuci, o vzniku rozsáhlejší škody při účasti žalobců jako poškozených v exekuci v důsledku zhodnocení nemovitosti apod.) s tím, že je uloží účastníkům navrhnout k jejich tvrzením v dalším řízení po vydání mezitímního rozsudku, k čemuž však nedošlo, a to ani v rámci řízení před odvolacím soudem.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání je přípustné pro řešení otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, zmařil-li škůdce poškozenému původní nabytí vlastnického práva k majetku a poškozený následně vlastnické právo k majetku získal za odlišných podmínek, tedy v otázce skutečností významných pro posouzení příčinné souvislosti, když se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Podle §5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též „OdpŠk“, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
18. Podle §26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
19. Podle §442 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), (odst. 1). Škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu (odst. 2).
20. Podle §417 odst. 1 obč. zák., komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení.
21. Podle §419 obč. zák., kdo odvracel hrozící škodu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu škody, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal, a to nejvýše v rozsahu odpovídajícím škodě, která byla odvrácena.
22. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že obdobným případem, kdy žalobní nárok nemá původ pouze ve výkonu státní moci, nýbrž též v jednání žalobce, se již dříve zabýval, a to v rozsudcích ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4035/2009, a ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 237/2014. Taktéž v těchto případech byla ze strany poškozeného uplatněna argumentace, že jeho jednání (opětovný nákup dříve vydražené nemovitosti) nebylo projevem svobodné vůle, nýbrž bylo logickým vyústěním situace, do které se dostal nikoli svou vinou, nýbrž v důsledku nesprávného úředního postupu.
23. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4035/2009 uložil soudům, aby se uvedeným tvrzením poškozeného zabývaly s tím, že v řetězci rozhodných skutečností mají význam i ty, které představují nesprávný úřední postup a které byly příčinou možného vzniku škody na straně poškozeného.
24. Jak ovšem konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 237/2014, uvedené ještě neznamená, že by jednání poškozených (žalobců) bylo nevyhnutelným důsledkem nesprávného úředního postupu, přičemž v předmětné věci dospěl k závěru, že tomu tak ani nebylo. Nejvyšší soud v označeném rozsudku konstatoval, že rozhodnutí poškozeného určitým způsobem jednat (opětovně koupit nemovitost) lze považovat již za natolik významnou skutečnost, že je způsobilá přerušit řetězec rozhodných skutečností vedoucích od nesprávného úředního postupu k tvrzené škodě.
25. K tomu Nejvyšší soud zejména odkázal na svoje dřívější závěry ohledně skutečností významných pro posouzení příčinné souvislosti, učiněné například v rozsudku ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněném pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého „[j]e běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non).“ Obdobně Nejvyšší soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
26. Ačkoli mezi věcí řešenou Nejvyšším soudem v rozsudcích sp. zn. 28 Cdo 4035/2009, a sp. zn. 30 Cdo 237/2014, a právě projednávanou věcí existují určité odlišnosti (k nenabytí vlastnického práva došlo v prvním případě v důsledku pochybení soudního exekutora při provádění veřejné dražby a v druhém případě v důsledku pochybení soudního exekutora již při nařízení exekuce), podle Nejvyššího soudu je zjevné, že v obou případech spočívá právní posouzení na vyřešení shodné právní otázky (otázky příčinné souvislosti mezi nepochybným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, zmařil-li škůdce poškozenému původní nabytí vlastnického práva k majetku a poškozený následně vlastnické právo k majetku získal za odlišných podmínek).
27. Dospěl-li Nejvyšší soud v dřívější věci k závěru, že uvážené jednání poškozeného spočívající na opakovaném vydražení nemovitosti je skutečností, která přerušuje řetězec rozhodných skutečností vedoucích od nesprávného úředního postupu k tvrzené škodě, nutně je v projednávané věci za takovou skutečnost třeba považovat také uvážené jednání žalobců spočívající v nabytí postoupené pohledávky, které představovalo základ pro pozdější (opakovaný) smluvní převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Pokud tedy nižší soudy dospěly v projednávané věci k závěru, že mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v pochybení soudního exekutora při nařízení exekuce a škodou, kterou má představovat částka, již žalobci vynaložili na nabytí postoupené pohledávky, není vztah příčinné souvislosti, neodchýlily se od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
28. V rozporu s tímto závěrem není ani judikatura Nejvyššího soudu, od které se měly nižší soudy dle žalobců odchýlit. Podle žalobců nižší soudy pochybily, pokud v projednávané věci nehodnotily příčinnou souvislost jako řetězec příčin a následků, v čemž žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001. Jak již však bylo uvedeno, na vztah nesprávného úředního postupu a vzniku škody v projednávané věci takto pohlížet nelze, jelikož žalobci tvrzená škoda byla vyvolána nikoli nesprávným úředním postupem jako prvotní příčinou, nýbrž rozhodnutím žalobců předmětnou pohledávku postoupením nabýt, jakožto novou a samostatnou příčinou, která řetězec příčin a následků vedoucí od nesprávného úředního postupu přerušuje.
29. Přisvědčit nelze ani odkazu žalobců na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70. V tomto rozhodnutí se sice Nejvyšší soud zabýval vymezením pojmu skutečná škoda (damnum emergens), přičemž zejména konstatoval, že tato škoda představuje majetkové hodnoty potřebné k uvedení v předešlý stav. Nelze ovšem opomenout, jak již bylo Nejvyšším soudem obdobně konstatováno v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 237/2014, že jestliže žalobci před nesprávným úředním postupem předmětné nemovitosti nevlastnili, nemohla být výše skutečné škody vyjádřena jako částka, kterou žalobci zaplatili (navíc) k získání předmětných nemovitostí. Opačný závěr by totiž vedl k poskytnutí peněžní náhrady nikoliv podle stavu věcí před škodnými událostmi, nýbrž podle stavu předpokládaného, nebylo-li by škodných událostí. Náhradu za postoupení pohledávky, které bylo základem k následnému převodu vlastnického práva, tedy nelze považovat za uvedení v předešlý stav, jak se domnívají žalobci.
30. Dovolání je přesto důvodné. Jak již bylo Nejvyšším soudem obdobně konstatováno v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 237/2014, výše uvedené závěry nevylučují, že by žalobci uplatněnému nároku nebylo možné vyhovět z jiného právního důvodu.
31. Subjektu, jemuž hrozí škoda, právní řád nejen že dovoluje, aby jednal přiměřeně okolnostem, ale takové jednání i vyžaduje a současně též chrání (viz §417 až 419 obč. zák., kterým se nárok žalobců řídí). Použití §417 odst. 1 obč. zák. se přitom neomezuje jen na odvracení hrozící škody, ale i na situace, kdy má být zakročeno za účelem zmenšení rozsahu již vzniklé škody (srov. výklad k §417 obč. zák. v Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha, 2009).
32. Jestliže v nyní projednávané věci žalobci žádají nárok odpovídající nákladům jednání, o němž tvrdí, že bylo logickým vyústěním situace hrozící zmařením části žalobci vynaložených prostředků na koupi předmětných nemovitostí, jedná se o nárok, jež lze v jistém rozsahu podřadit pod §419 obč. zák., přičemž soudy pochybily, pokud nárok žalobců neposoudily také podle uvedených ustanovení zákona v tom smyslu, zda a v jakém rozsahu lze náklady vynaložené žalobci na postoupení pohledávky považovat za vyjádření vynaložených nákladů při snížení rozsahu nastalé škody.
33. Nejvyšší soud zde dodává, jak uvedl již například v rozsudku ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1360/2003, že: „úprava předcházení hrozícím škodám zakládá osobě, jíž hrozí vznik škody, právo zakročit takovým způsobem, aby hrozba byla odvrácena. Nejde o oprávnění absolutní, neboť zákon ohrožené osobě dovoluje jednat pouze takovým způsobem, který je přiměřený okolnostem ohrožení, tj. tak, aby jí zvolené opatření odpovídalo zejména druhu a intenzitě ohrožení, situaci, která byla ohrožením vyvolána, případně k možnostem a schopnostem ohroženého. Kriteriem přiměřenosti se pak posuzuje účelnost nákladů vynaložených na odstranění hrozby, na jejichž náhradu má ohrožený právo podle ustanovení §419 obč. zák. […], to však pouze do výše odpovídající výši škody, která byla přijetím přiměřeného opatření odvrácena.“
34. V dalším průběhu řízení se nižší soudy budou zabývat tím, zda postup žalobců spočívající v nabytí postoupené pohledávky představoval přiměřené opatření, které účinně přispělo k odvrácení hrozící škody. Jinak řečeno, zda z pohledu postupu žalobců v projednávané věci postoupení pohledávky vedlo k následnému nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem a nejednalo se o krok za tímto účelem nadbytečný, případně zda nebylo možné dosáhnout zmírnění rozsahu škody, popřípadě ji celou eliminovat, zejména prostřednictvím nároku na vydání bezdůvodného obohacení směřujícímu vůči L. M.
35. Jestliže soudy dospějí k závěru, že jsou dány ostatní podmínky pro náhradu vynaložených nákladů při odvracení hrozících škod (hledisko přiměřenosti a účelnosti), budou povinny zabývat se vyčíslením odvracené škody, která je limitována výší nákladů vynaložených na koupi spoluvlastnického podílu L. M.
36. Bude přitom úkolem žalobců, aby nesli procesní břemena ohledně rozsahu a intenzity nebezpečí i objektů ohrožení, podle nichž soudy posoudí přiměřenost zvoleného způsobu opatření a tím i účelnost vynaložených nákladů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1859/2013).
37. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že věc žalobců se liší skutkově od věci posuzované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 237/2014 v tom, že v tamní věci byly prostředky vynaložené žalobkyní na první pořízení nemovitosti žalobkyni vráceny, a proto bylo možno uvažovat o její škodě jen v rozsahu investic do nemovitosti, jejichž zmaření se snažila zabránit tím, že nemovitost vydražila podruhé. V této věci se však žalobcům původně vynaložené prostředky na pořízení spoluvlastnického podílu L. M. získat zpět (podle jejich tvrzení) nepodařilo, a proto jsou škodou, kterou se žalobci snažili odvrátit, právě ony, nikoli zhodnocení nemovitosti provedené žalobci po dobu, kdy se domnívali, že jsou jejími vlastníky.
VI. Závěr
38. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně a ve věci bude nadto potřeba provést další dokazování, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně.
39. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby postupem podle §118b odst. 1 o. s. ř. žalobce vyzval, aby ve stanovené lhůtě doplnili tvrzení výše uvedených skutečností tak, aby bylo jejich nárok možné posoudit z titulu odvracení hrozící škody ve smyslu §419 obč. zák.
40. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. února 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu