ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3491.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3491/2017-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. , v právní věci žalobkyně D. D. , zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalované S.O.S. - DEKORACE, s.r.o. , IČO 271 19 432, se sídlem v Praze 4, Dobronická 1256, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, o 1.440.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 3/2011, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017, č.j. 5 Co 60/2016-243, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se jako dědička autorských práv k dílu J. H. domáhala proti žalované zaplacení částky 1.440.000 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzeného porušení autorských práv k dílu J. H. jako autora sochy Golema známé z filmu Císařův pekař a pekařův císař. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná bez oprávnění užívá trojrozměrnou rozmnoženinu tohoto díla a požadovala vydání bezdůvodného obohacení.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. března 2016, č.j. 34 C 3/2011-195, výrokem I. žalobu zamítl a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §40 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona. Dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat tvrzená práva. Ze svědeckých výpovědí a doložených smluv je zřejmé, že film byl vytvořen na základě kolektivních smluv s autory jednotlivých složek filmu, popřípadě samostatných smluv s herci mimo zaměstnanecký poměr s producentem. J. H. se na filmu spolupodílel a za svou práci obdržel úplatu. Dílo je třeba považovat za dílo zaměstnanecké a práva k výkonu majetkových autorských práv tak přešla na výrobce filmu.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně proti oběma výrokům rozsudku a k odvolání žalované proti výroku II. rozsudku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že majetková práva k dílu žalobkyni nesvědčí, jelikož se jedná o dílo zaměstnanecké. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil v hodnocení provedených důkazů a tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ačkoli bylo provedeno rozsáhlé dokazování, soud tyto důkazy nehodnotil v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. a aniž by přihlédl k dalším důkazům a odstranil rozpor ve skutkových zjištěních, dospěl k závěru, že majetková práva k dílu nevykonává žalobkyně. Odvolací soud vrátil věc k řízení soudu prvního stupně, aby vyjasnil, jaké konkrétní dílo je předmětem uplatněného nároku, kdo je případně jeho autorem, a poté rozhodl o nároku žalobkyně.
Proti usnesení odvolacího soudu, a to v plném rozsahu, podala žalovaná dne 2. května 2017 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího názoru závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka uvádí tyto otázky, při jejichž řešení se dovolací soud měl odchýlit od judikatury dovolacího soudu:
1. zda se v případě, kdy v žalobě nejsou uvedena všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, jedná o vadu žaloby, zda má pak soud povinnost účastníka o tomto poučit, a zda je odvolací soud při absenci tohoto poučení oprávněn rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a vrátit k novému rozhodnutí
2. zda v případě, kdy se soud s provedenými důkazy vypořádal a v rámci odůvodnění je vyhodnotil, lze toto považovat za porušení zásady volného hodnocení důkazů a věc vrátit soudu prvního stupně k novému rozhodnutí
Dovolatelka se domnívá, že v souzené věci nebyly podmínky pro rozhodnutí soudu podle ustanovení §219a o.s.ř., tj. pro zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Úkolem soudu je posoudit, zda tvrzení a důkazy uvedené žalobkyní a provedené soudem prokazují vznik nároku, kterého se žalobkyně domáhá a nikoli to, zda jsou způsobilá vznik nároku prokázat. Soud nemá žalobkyni vyzývat, aby doplnila skutková tvrzení, která soud považuje za správná, pokud již skutková tvrzení uvedla a navrhla k nim příslušné dokazování. Pokud žalovaná neprokázala vznik nároku, nelze tento důkazní stav zaměňovat s nedostatkem žalobního návrhu a nejedná se o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení. Nebylo-li ve sporu přesvědčivě prokázáno, kdo je autorem vyobrazení sochy Golema, je toto důvodem k zamítnutí žaloby, nikoli k pokračování v řízení. Námitku odvolacího soudu, že soud prvního stupně porušil zásadu volného hodnocení důkazů, považuje dovolatelka za bezpředmětnou, neboť soud dostatečně vylíčil a odůvodnil, která tvrzení vzal za prokázaná, a ze strany žalobkyně nebylo věrohodně doloženo, že by autorem vyobrazení sochy Golema uvedeného v žalobě byl J. H., jehož je žalobkyně univerzální dědičkou. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 o.s.ř., a to tak, že uplatňuje dvě otázky, při jejichž řešení se měl podle jejího mínění odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve skutečnosti však dovolatelka předkládá zejména vlastní skutkové závěry (když nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že existuje značný rozpor ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně, který soud prvního stupně neodstranil a bez bližšího odůvodnění se přiklonil k závěru, že žalobkyně není vykonavatelem majetkových práv k dílu sochy Golema použité ve filmu Císařův pekař – Pekařův císař), na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení. Uplatňuje tak jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K námitkám, kterými zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, Nejvyšší soud připomíná, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25.9.2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
K otázce zásadního určení skutku tak, aby byla žaloba projednatelná, se ve smyslu §79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhodujícími skutečnostmi rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí vylíčit skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tj. tak, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen. Neuvede-li v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o.s.ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, publikované pod č. 209/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované pod č. 135/2003 v časopise Soudní judikatura).
Dovolací soud takto dospěl k závěru, že dovolatelkou uplatněný případ přípustnosti dovolání naplněn nebyl. Za tohoto stavu nebylo možno přihlédnout ani k případným jiným vadám řízení (§242 odst. 3 o.s.ř.). Nelze současně odhlédnout ani od toho, že dovolatelka svým dovoláním ve značné míře zejména zpochybňuje skutková zjištění a způsob hodnocení důkazů.
Vzhledem k tomu, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť dovolací soud dospěl k závěru, že se odvolací soud neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. března 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu