ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3548.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3548/2017-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. ve věci žalobce D. P. , zastoupeného JUDr. Martinem Machačem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti žalované D. P. , zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1364/12, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 310/2016, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2017, č. j. 70 Co 55/2017-70, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se z titulu ochrany osobnosti na žalované domáhá písemné omluvy jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku slovních výroků pronesených na jeho osobu žalovanou. Žalovaná podáním ze dne 21.12.2016 namítala místní nepříslušnost Okresního soudu Brno - venkov s tím, že od roku 2015 bydlí v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5 a věc by tak měl v souladu s ustanovením §85 odst. 1 o.s.ř. projednat Obvodní soud pro Prahu 5.
Okresní soud Brno - venkov jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. prosince 2016, č. j. 7 C 310/2016-43, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I.) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 jako soudu místně příslušnému (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že místní nepříslušnost soudu prvního stupně nevyslovil a věc Obvodnímu soudu pro Prahu 5 nepostoupil. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně při vyslovení místní nepříslušnosti pochybil, pokud nerespektoval žalobcem explicitně projevenou volbu soudu podle ustanovení §87 písm. b) o.s.ř. a nesprávně vyloučil kriterium místa, kde k tvrzené nemajetkové újmě žalobce mělo dojít.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, o němž předpokládá, že je s ohledem na poučení odvolacího soudu přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. Dovolatelka se domnívá, že dovolání je v označené věci přípustné ve smyslu citovaného ustanovení o.s.ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a zejména procesního práva, kterou se dovolací soud zabýval pouze okrajově a nikoliv například ve věcech spadajících pod ochranu osobnosti, navíc v situaci, kdy je požadována omluva a nikoliv náhrada imateriální újmy, pouze žalobce má za to, že by se mu měla žalovaná omluvit za určité slovní výroky. Dovolatelka uvádí, že v dané věci nedošlo ke škodné události v pravém slova smyslu, nýbrž k výměně názorů v rámci rodiny. Dovolatelka současně obsáhleji exponuje svůj náhled na obsahový základ vlastního sporu. Navrhuje, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241b odst. 3 věty první o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá , v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je současně možno připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené (nebo naopak dosud nevyřešené) právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatelka sice zřejmě míní, že přípustnost dovolání v souzené věci závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, avšak činí tak zcela nejednoznačně, resp. takovouto otázku jednoznačně nedefinuje (viz formulaci „… napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a zejména procesního práva, kterou se dovolací soud zabýval pouze okrajově“), přičemž se spíše zabývá vlastním náhledem na skutkový základ sporu. Je tak zřejmé, že předmětné dovolání trpí vadou, která brání jeho projednání.
Protože tedy podané dovolání trpí popsanou zásadní procesní vadou, kterou již není možno – s ohledem na uplynutí odvolací lhůty – odstranit, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutím dovolacího soudu řízení ve věci nekončí, bude o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu