ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3670.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3670/2017-390
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně L. M. , zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci 4, Moskevská 637/6, proti žalovaným 1) nezletilé , zastoupené zákonnou zástupkyní E. M., a 2) E. M. , obě zastoupené JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, o určení vlastnictví k nemovitostem a jejich vyklizení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 80/2013, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. února 2017, č. j. 35 Co 298/2016-334, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. února 2017, č. j. 35 Co 298/2016-334, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v České Lípě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. října 2015, č. j. 7 C 80/2013-249, zamítl žaloby, jimiž se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí označeného nemovitého majetku a že žalované jsou povinné označené nemovitosti vyklidit, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. února 2017, č. j. 35 Co 298/2016-334, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
3. Odvolací soud předně uvedl, že v dané věci jde o posouzení, zda vůle žalobkyně při uzavírání darovacích smluv dne 25. října 2001 (na základě níž mělo dojít k převodu uvedeného nemovitého majetku na bývalého manžela žalobkyně – A. A. M.) byla nahrazena vůlí donucujícího (obdarovaného), a to ať již na základě přímého fyzického donucení, či v důsledku donucení psychického (bezprávné výhrůžky), respektive zda v tomto druhém případě žalobkyně podepsala zmíněné darovací smlouvy v důsledku důvodného strachu.
4. Odvolací soud v odůvodnění svého kasačního usnesení vyložil, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně tvrdila, že uvedená situace nastala, neboť dne 24. října 2001, tedy den před podpisem darovacích smluv, ji bývalý manžel (A. A. M.) doma při hádce vyhrožoval, že ji zabije, pokud na něj zpětně nemovitosti nepřevede. Učinil tak v souvislosti s tím, že mu oznámila, že s ním ukončí manželství. Na to ji zmlátil a vyhrožoval žalobkyni, že ji vyhodí z okna, pokud na něj nemovitosti nepřevede. Hádku slyšel bratr žalobkyně, svědek M. Š., který bydlel v podkroví, takže následně ke konfliktu přišel. Bývalý manžel znovu následujícího dne při cestě do P. k podpisu darovacích smluv žalobkyni opětovně vyhrožoval, že smlouvy jsou připraveny a že pokud je žalobkyně nepodepíše, že „z ní ty nemovitosti vymlátí.“ Současně ji varoval, že o těchto okolnostech nesmí nic říkat advokátovi.
5. Poté odvolací soud v odůvodnění svého usnesení mj. vyložil:
6. „Jak vyplynulo z provedených důkazů, žalobkyně nedoložila žádný přímý důkaz o tom, že smlouvu podepsala proto, že by k tomu byla donucena fyzickým násilím či pohrůžkou tohoto násilí ze strany bývalého manžela. Tvrzená skutečnost však může být prokázána nejenom přímými důkazy, ale i důkazy nepřímými. Děje se tak v situaci, pokud tyto nepřímé důkazy na sebe navazují, vytvářejí ucelený řetězec, ze kterého lze konkrétní skutek dovodit. Výše uvedeným způsobem okresní soud při jejich hodnocení nepostupoval, neboť se omezil pouze na to, že není dán žádný přímý důkaz o příčinné souvislosti mezi chováním bývalého manžela žalobkyně a podpisem darovací smlouvy z její strany. Nevzal však v úvahu, že svědek M. Š. potvrdil, že slyšel, jak se oba bavili o tom, že by měli zajít za nějakým advokátem do P. a bylo to v souvislosti s převodem nemovitostí. V té době rovněž došlo mezi oběma k prudké hádce, kdy vešel do jejich pokoje, v němž byla rozbitá řada věcí, a slyšel manžela žalobkyně křičet, že barák je jeho. Okresní soud rovněž nevzal v úvahu, že násilný způsob řešení konfliktů v jiných případech vyplývá z řady svědeckých výpovědí i listinných důkazů. Agresivitu a násilí ze strany bývalého manžela žalobkyně potvrdil svědek M. Š. i v den po narozeninách jeho matky. Na obdobné chování vůči ní si žalobkyně stěžovala svědkyni A. Š., která ji viděla s modřinami, jakož i J. K., která dokonce řekla, že ji násilím nutil k převodu nemovitostí. Svědkové M. K. a S. R. viděli, že na podzim 2001 na zábavě i vytáhl z auta a zmlátil. Fyzické napadení včetně zranění hlavy bylo doloženo oznámením žalobkyně ze dne 2. 9. 2001, které následně odvolala a týkalo se jejího fyzického napadení manželem při pobytu v I. dne 30. 8. 2001. Jeho násilní chování vyplývá i z vykázání z bytu Policí ČR v Novém Boru dne 30. 1. 2013, č. j. KRPL-9779-5/ČJ-213-180116, dále pak ze sdělení města Nový Bor ze dne 4. 2. 2014.“
7. Odvolací soud dále ve svém usnesení konstatoval, že: „Z provedených důkazů je zřejmé, že zmíněná darovací smlouva byla podepsána dne 25. 10. 2001 před advokátem JUDr. Tomášem Pitrou v Praze, což vyplývá nejenom z výpovědi žalobkyně, ale i ze svědecké výpovědi výše zmíněného advokáta a zejména z písemného vyhotovení darovací smlouvy. V tomto směru je nevěrohodné tvrzení svědka A. A. M. o tom, že vše proběhlo pouze u notáře v České Lípě. Z výpovědi svědkyně L. K. je zřejmé, že podpisu smlouvy jednání před notářkou v České Lípě předcházela a svědkyně tam tlumočila.“
8. Dále odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že: „Protože podstatou sporu je posouzení okolností, za kterých byla zmíněná darovací smlouva uzavřena, čemuž byla i přítomna i L. K., okresní soud ji nesprávně ustanovil tlumočnicí k překladu výslechu svědka A. A. M.. On po právní (technické stránce) převod zajišťoval, ona byla svým dílem (tlumočením) součástí tohoto procesu, takže mohou vzniknout pochybnosti o správnosti překladu výpovědi svědka v soudním řízení. Jako tlumočník proto měla být pro tento účel soudem ustanovená jiná osoba.“
9. Odvolací soud posléze uzavřel, že: „Protože jde o vady, které mohou mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci a které nelze odstraňovat v odvolacím řízení, krajský soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (...)“
10. Konečně odvolací soud - s ohledem na dopis svědka A. M. ze dne 23. ledna 2017 - uvedl, že tento svědek zásadním způsobem zpochybnil svou výpověď u soudu prvního stupně o tom, že nepoužil násilí ani pohrůžku násilí vůči žalobkyni v souvislosti se zmíněnou darovací smlouvou, avšak že jeho vysvětlení nelze považovat za svědeckou výpověď za situace, kdy tlumočil jeho syn M. M., a že proto bude zapotřebí, aby soud prvního stupně po ustanovení jiného tlumočníka (než L. K.) tohoto svědka opětovně vyslechl ke skutečnostem týkajícím se jeho chování vůči žalobkyni před tím, než zmíněnou darovací smlouvu podepsala, přičemž v případě, že jeho výpověď bude odlišná, aby vysvětlil důvody, proč výpověď změnil. Jde o zásadní důkaz při posouzení celé věci, přičemž soud prvního stupně je povinen jej zhodnotit i ve vztahu s ostatními provedenými důkazy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalované (zastoupené advokátem) včasné dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod spočívající v tom, že odvolací soud pochybil, pokud přistoupil k hodnocení skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by podle §213 o. s. ř. zopakoval dokazování, přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezují tím (vycházeje z obsahu podaného dovolání), že odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 17. října 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06.
12. V převažující části dovolání pak dovolatelky zpochybňují postup odvolacího soudu a důvody pro jím vydané kasační rozhodnutí, poukazují na okolnosti případu a zaobírají se rovněž odvolacím soudem vytknutou (konstatovanou) jinou vadou řízení stran pochybení soudu prvního stupně při ustanovení zmíněné tlumočnice. Kromě toho dovolatelky namítají, že se odvolací soud nezabýval ochranou jejich vlastnických práv ve smyslu judikatury Ústavního soudu (nález ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11). Závěrem dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné a mělo by být odmítnuto, neboť neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. Žalobkyně současně odmítla dovolací argumentací žalovaných a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že podanému dovolání žalovaných nelze upřít jisté opodstatnění.
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
18. V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
19. Jakkoliv v posuzované věci podané dovolání z hlediska jeho náležitostí nevyniká precizností, a to především z hlediska vymezení některé ze čtyř v úvahu přicházejících variant přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nelze současně ponechat stranou tu část dovolací argumentace, v níž žalobkyně poukazují – s odkazem na již shora označené nálezy Ústavního soudu – na ústavně právní souvislosti věci (týkající se hodnocení důkazů a řešení právní otázky „nemo plus iuris“). Tato část dovolací argumentace se pak stala klíčová, neboť i když dovolatelky po formální stránce v dovolání nezprostředkovaly ani jednu ze čtyř v úvahu přicházejících variant přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., pak jejich dovolací argumentace s poukazem na zmíněnou (nálezovou) judikaturu Ústavního soudu přináší pro dovolací soud povinnost zabývat se tím, zda v uvedeném směru je napadené rozhodnutí odvolacího soudu souladné či nikoliv s uvedenou judikaturou.
20. V tomto směru lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ), v němž český orgán ochrany ústavnosti mj. judikoval: „(...) namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelkou citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatelka v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu. Nelze přijmout závěr, že existuje ‚dvojí právo‘, tedy právo zákonné a právo ústavní, přičemž dovolání se vztahuje pouze na porušení zákona, nikoliv však ústavních práv.“
21. Pokud jde o dovolatelkami prvně zmíněný nález ze dne 17. října 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, v něm Ústavní soud vyložil, že: „Z rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž zopakoval dokazování, zejména změnil právní náhled na věc. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení vyjádřit se k provedeným důkazům.“
22. Je zřejmé, že již na podkladě této dovolací argumentace byly po formálně právní stránce splněny předpoklady k tomu, aby se dovolací soud zabýval přípustností dovolání žalovaných podle §237 o. s. ř.
23. Předně dovolací soud nechápe procesní postup odvolacího soudu, jestliže se při odvolacím jednání konaném dne 8. února 2017 dotazoval prostřednictvím „tlumočníka“ (syna) svědka A. A. M. na obsah jím sepsaného dopisu ze dne 23. ledna 2017 na č. l. 319, jenž (podle onoho soudního protokolu) odvolacímu soudu uvedl:
24. „Na otázku, zda dopis napsal, uvádí, že ano a prostřednictvím tlumočníka uvádí svědek, že chce říct pravdu v tom, že žalobkyni nutil, aby mu vrátila dům Máj a rovněž, aby mu vrátila vilu v A. Na otázku, jak nutil žalobkyni, aby mu nemovitosti vrátila, uvádí svědek, že jí ublížil, bylo to v souvislosti s tím, že šla s jiným chlapem a ublížil jí tak, že jí zbil, přesně si nepamatuje, v kterém roce to bylo, ale bylo to před tím, než byla uzavřena v roce 2001 darovací smlouva. Zbil jí asi 3 x nebo 4 x. Bylo to proto, a řekl také žalobkyni, že ji bije, aby nemovitosti vrátila. Na otázku, proč mění výpověď a proč to neřekl u okresního soudu uvádí svědek, že nerozuměl dobře překladatelce a že to nyní chce zpravit (...)“
25. Za této procesní situace tedy měl odvolací soud zvážit svůj další postup v rámci odvolacího řízení, tj. přistoupit k výslechu tohoto svědka za účasti ustanoveného tlumočníka tak, aby s ohledem na výše avizované a pro rozhodnutí zásadně významně prostupující tvrzené okolnosti, si zajistil procesně korektní skutkový podklad pro případné své meritorní rozhodnutí, neboť svědkem při odvolacím jednání uváděné skutkové okolnosti, jež měly předcházet uzavření předmětných darovacích smluv, by mohly být pro meritorní rozhodnutí zásadně významné (klíčové), a dosavadní (soudem prvního stupně) učiněná skutková zjištění tak mohla doznat výrazné (ku prospěchu žalobní verze) změny, jež by předurčovala i změnu právního posouzení věci.
26. Namísto toho ovšem odvolací soud přistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, navíc v situaci, kdy zčásti nepřípustně hodnotil hodnocení důkazů soudem prvního stupně (srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 5), aniž by postupem předvídaným v §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování.
27. Nejvyšší soud přitom např. v rozsudku ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, vyložil, že odvolací soud přistoupí k zopakování dokazování tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů, z nichž soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci.
28. Dále dovolací soud v uvedeném rozsudku vyložil, že jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, respektive proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený – důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní, tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval. Jinak je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
29. Nejvyšší soud uzavírá, že v procesní situaci popsané shora nebyl zcela jednoznačně naplněn důvod k vydání kasačního rozhodnutí, neboť zopakováním předmětných důkazů, především pak zopakováním výslechu svědka A. A. M., by odvolací soud nepochybně měl dostatečný skutkový základ pro meritorní rozhodnutí, když z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku soudu prvního stupně nevyplývají (z hlediska zprostředkování úvah tohoto soudu při hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř., s přihlédnutím ke všem v řízení zjištěným okolnostem) žádné výrazné procesní defekty, pro které by bylo bez dalšího nezbytné přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.
30. Z toho také plyne, že v naznačené situaci ani případné „pochybnosti (odvolacího soudu) o správnosti překladu“ , respektive tlumočení L. K. v prvoinstančním řízení, nemohly překlenout na straně odvolacího soudu nezbytnost přistoupit k zopakování předmětných důkazů podle §213 odst. 2 o. s. ř. ve snaze věc na základě podaného odvolání meritorně rozsoudit.
31. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu v uvedeném rozsahu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
32. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu