ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3782.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3782/2017-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce R. F. , zastoupeného Mgr. Katarínou Kaškovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 - Hradčany, Milady Horákové 116/109, proti žalovanému A. P. , zastoupenému JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Králodvorská 1081/16, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 274/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2017, č.j. 21 Co 619/2016-167, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám JUDr. Pavla Kavínka, advokáta se sídlem v Praze 1, Králodvorská 1081/16, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud Praha - západ (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. června 2016, č.j. 5 C 274/2015 -112, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal omluvy a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §81, §82 odst. 1 a §2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Vyšel z toho, že se žalobce domáhal písemné omluvy za to, že během jednání Základní organizace Českého zahrádkářského svazu, L. J. žalovaný označil žalobce za lháře, poté, co žalobce na dotaz žalovaného popřel, že by byl trestán za spáchání trestného činu. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaný se dotázal žalobce, zda byl někdy trestně stíhán nebo zda byl v exekuci a žalobce odpověděl, že nikoli. Poté ho žalovaný označil za lháře. Žalobce nemá záznam v rejstříku trestů, ale v minulosti byla na jeho majetek vedena exekuce. Okresní soud tak dospěl k závěru, že skutková tvrzení žalovaného měla reálný podklad ve vztahu k tvrzení o exekuci. Co se týče tvrzení žalovaného o trestní minulosti žalobce, bylo toto tvrzení integrální součástí rozhovoru účastníků, dá-li se tak jejich konflikt nazvat. Za této situace nelze tvrdit, že žalovaný jednal v rozporu s objektivním právem, protože pravdivým tvrzením nelze zasáhnout do přirozených práv.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. března 2017, č.j. 21 Co 619/2016-167, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a žalobci uložil nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6.776,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním skutkového stavu i právním posouzením věci soudem prvního stupně, a shodně s ním dospěl k závěru, že žalovaný se protiprávního jednání nedopustil. Soud dodal, že z obsahu spisu, zejména z účastnických výpovědí samotného žalobce vyplývá, že žalovaný neoznačil žalobce explicitně za lháře, ale řekl mu, že ví, že lže. Žaloba tak nemůže být úspěšná již proto, že se žalobce domáhá na žalovaném omluvy za výrok, který ve skutečnosti nebyl pronesen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 16. června 2017 dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a také otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za vadnou aplikaci procesních norem považuje žalobce to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když potvrdil názor soudu prvního stupně, jímž připustil podstatnou změnu žalobního návrhu, jímž se žalobce domáhal omluvy za označení za lháře ve vztahu k dotazu žalovaného, zda byl trestán za spáchání trestného činu, ale vyšel z toho, že žalovaný reagoval i na výrok týkající se exekuce na žalobce, aniž by žalobce byl soudem poučen podle ustanovení §118a o.s.ř. Rovněž tak v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, např. s jeho rozhodnutím 30 Cdo 749/2005, se nijak nevyjádřil k žalobcem namítaným opomenutým důkazům, a dospěl tak k nesprávným skutkovým zjištěním. Napadené rozhodnutí konečně podle dovolatelova názoru závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda je možno domáhat se ochrany vůči neoprávněnému zásahu do osobnostních práv způsobeným pouze oddělitelnou částí difamujícího výroku.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dodatečně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný, který je považuje za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241b odst. 3 věty první o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá , v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (tj. z důvodu, že rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. na nesprávném právním posouzení věci). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Především je třeba připomenout, že dovolatel formuluje právní otázku, která podle jeho názoru dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, tj. zda je možno domáhat se ochrany vůči neoprávněnému zásahu do osobnostních práv způsobeným pouze oddělitelnou částí difamujícího výroku. Přehlíží však, že odvolací soud založil své rozhodnutí i na tom, že žaloba nemůže být úspěšná již proto, že žalobní petit je v rozporu s tím, jak se skutek podle nesporných tvrzení účastníků stal. V rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96 Nejvyšší soud judikoval, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich (případně) neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen , jak tomu je i v nyní posuzované věci.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelem uplatněná námitka není v souzeném případě přiléhavá a není tak způsobilá ke kladnému posouzení otázky přípustnosti dovolání ve věci.
Dovolatel namítá nesprávnost postupu odvolacího soudu ohledně poučovací povinnosti podle §118a o.s.ř. a překročení dispoziční zásady přisouzením něčeho jiného než žalobce v odvolání požadoval. Spatřuje v tom odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů se odvolací soud měl odchýlit neuvádí, nehledě k tomu, že ve skutečnosti tím vytýká údajnou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám však – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), přičemž však v daném případě tato podmínka splněna není.
Nad rámec uvedeného je třeba připomenout, že postup podle §118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a o.s.ř. přistupovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 1549/2017). V usnesení ze dne 30. června 1998, sp. zn. 22 Cdo 1250/98, Nejvyšší soud vyložil, že přisouzení více, resp. něčeho jiného, než se účastník domáhal v rozporu s ustanovení §l53 odst. 2 o.s.ř., je pak vadou řízení ve smyslu §24l odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Stejně tak námitka neprovedení všech důkazů žalobcem navrhovaných, může představovat jen vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě lze však v dovolacím řízení podle ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 40/2003). Dovolací soud také opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. §157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku téhož soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti soudy v posuzované věci dostály, jejich rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006. Nejvyšší soud ve své judikatuře také opakovaně připomíná, že nesprávná skutková zjištění, či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje, a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení nemůže způsobilý dovolací důvod představovat (k tomu srovnej §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). Jinými slovy řečeno, zjištěný skutkový stav v předchozích řízeních nepodléhá dovolacímu přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015).
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.). Tím byl konzumován i návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 2.500,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 3 písm. d), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb. Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.800 Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 588 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalovaného tak činí 3.388 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu