ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3812.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3812/2017-320
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce M. Š. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 14/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017, č. j. 69 Co 7/2017-267, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017, č. j. 69 Co 7/2017-267, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 9. 2016, č. j. 43 C 14/2016-217, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou domáhá po žalované omluvy a zaplacení částky 100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o žádosti o poskytnutí informace vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Spr 4231/2010. Žalobce uvedl, že se žádostí domáhal informace o obsahu celého spisu správy soudu sp. zn. Spr 2443/2009, přičemž se v uvedeném spise nacházel dopis předsedy Městského soudu v Praze JUDr. Sváčka adresovaný Městské části Praha 2, jímž JUDr. Sváček zasahoval do průběhu správního řízení, ve kterém byl žalobce navrhovatelem. Městský soud v Praze uvedenou žádost nevyřídil v zákonné 15 denní lhůtě, ale vyřízení účelově oddaloval po dobu delší než čtyři roky. Pravděpodobně tak jednal ve snaze utajit korupční jednání JUDr. Sváčka. Neposkytnutím informace bylo porušeno žalobcovo právo na svobodu projevu a na vyhledávání a šíření informací. Průtahy a nečinnost v řízení o žádosti o poskytnutí informace byly opakovaně předmětem žaloby u správních soudů, které ve věci rozhodovaly o zrušení nezákonných rozhodnutí správních orgánů. Požadované informace byly žalobci zaslány až 5. 1. 2015, t. j. po téměř čtyřech letech a dvou měsících. Správní řízení však v době podání žaloby nebylo skončeno, neboť ve věci nadále probíhalo odvolací řízení. Nezákonným postupem bylo žalobci bráněno v jeho základním právu podílet se na kontrole činnosti orgánů veřejné moci. Žalobce uplatnil u žalované požadavek na náhradu újmy v žalované částce, žádost však nebyla do okamžiku podání žaloby projednána.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, č. j. 43 C 14/2016-217, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku písemně se žalobci omluvit doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem ve výroku rozsudku blíže specifikovaného znění (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že je žalovaná povinna zaplatit žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 32 375 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 31. 12. 2015 do zaplacení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), že se žaloba v části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 67 625 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 12. 2015 do zaplacení, zamítá (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 20 570 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobce a žalované rozhodl usnesením ze dne 8. 2. 2017, č. j. 69 Co 7/2017-267, který byl v písemném vyhotovení nadepsán jako usnesení, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 200 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Jana Boučka, advokáta (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu věci.
Žalobce dne 25. 11. 2010 požádal Městský soud v Praze o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále též jako zákon č. 106/1999 Sb.), a to konkrétně o sdělení celého obsahu spisu správy Městského soudu v Praze sp. zn. Spr 2443/2009, zejména o obsahu všech písemností předsedy uvedeného soudu včetně příloh adresovaných Městské části Praha 2, jimiž bylo komentováno probíhající přestupkové řízení proti obviněnému soudci XY. V uvedených písemnostech bylo předsedou uvedeného soudu předestíráno, jak by měla Městská část Praha 2 ve věci postupovat a rozhodnout. Dále žalobce požádal o sdělení obsahu všech písemností, z nichž vyplývá, kterým úředním osobám a na jakou adresu elektronické pošty byly takové písemnosti předsedy Městského soudu v Praze adresované Městské části Praha 2 odesílány. Žalobce žádal, aby byl seznámen s obsahem celého spisu, zejména pak s obsahem příkladmo vyjmenovaných písemností, a aby obdržel jejich kopie, které lze zaslat na jeho adresu. Žalobce byl dne 29. 11. 2010 Městským soudem v Praze vyzván k upřesnění žádosti ve lhůtě 30 dní tak, aby bylo patrné, jaké informace se žalobce domáhá, a zároveň byl poučen, že pokud nebude žádost ve stanovené lhůtě upřesněna, bude rozhodnuto o jejím odmítnutí. Žalobce se k výzvě vyjádřil podáním ze dne 16. 12. 2010 tak, že s tvrzením Městského soudu v Praze o nesrozumitelnosti jeho žádosti nesouhlasí, neboť obsah a smysl jeho žádosti je zřejmý, ale přesto uvedl, že žádá o poskytnutí informací o obsahu celého spisu správy Městského soudu sp. zn. Spr 2443/2009, a to ve formě kopie celého spisu, z níž bude zřejmá celistvost a úplnost spisu. V uvedeném vyjádření žalobce rovněž vznesl námitku podjatosti předsedy Městského soudu v Praze a navrhl, aby byl vyloučen ze všech úkonů v řízení o jeho žádosti, při jejichž provádění by mohl ovlivnit výsledek řízení. Z uvedeného důvodu žalobce podal na postup při vyřizování žádosti stížnost a navrhl, aby nadřízený orgán věc převzal a poskytl informaci sám.
Spis byl předložen nadřízenému orgánu k rozhodnutí o námitce podjatosti předsedy Městského soudu v Praze dne 27. 12. 2010 s tím, že soud v předkládací zprávě uvedl, že podmínky pro žalobcem navrhovaný postup (tj. převzetí věci nadřízeným orgánem) nejsou dány. Rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti, jako nadřízeného orgánu, ze dne 30. 3. 2012 bylo Městskému soudu v Praze uloženo, aby do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí vyřídil žalobcovu žádost o informace ze dne 25. 11. 2010. Nadřízený orgán shledal, že stížnost žalobce na postup Městského soudu v Praze je důvodná, neboť ačkoliv žalobce v doplnění žádosti svůj dotaz na poskytnutí informací zpřehlednil, přesto byla jeho žádost o informace dostatečně srozumitelná a bylo zřejmé, jaké informace požadoval. Zároveň v uvedeném rozhodnutí dospěl nadřízený orgán k závěru o nedůvodnosti vznesené námitky podjatosti.
Spis byl Městskému soudu v Praze vrácen dne 2. 4. 2012. K pokynu ze dne 6. 4. 2012 bylo žalobci zasláno oznámení, v němž Městský soud v Praze požadoval za poskytnutí informace úhradu 599 Kč, a to do 60 dnů. Oznámení bylo žalobci doručeno dne 19. 4. 2012. K pokynu ze dne 16. 5. 2012 byl učiněn dotaz na účtárnu, zda byla úhrada za poskytnutí informace uhrazena. Dne 21. 5. 2012 podal žalobce proti oznámení stížnost s odůvodněním, že s výší úhrady nesouhlasí, a navrhl, aby nadřízený orgán úhradu snížil. Stížnost byla žalobcem doplněna dne 25. 5. 2012.
Spis byl dne 29. 5. 2012 předložen nadřízenému orgánu. Rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2013 bylo rozhodnuto o odložení žádosti o poskytnutí informace, neboť žalobce úhradu za požadované informace neuhradil. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 17. 4. 2013 odvolání. Rozhodnutí o odložení žádosti bylo opraveno rozhodnutím ze dne 22. 1. 2014. Ke stížnosti žalobce rozhodl nadřízený orgán rozhodnutím ze dne 17. 10. 2014, kterým snížil výši úhrady za požadovanou informaci a zároveň zamítl odvolání ze dne 17. 4. 2013 pro nepřípustnost.
Městský soud v Praze rozhodnutím ze dne 18. 12. 2014 zrušil svoje rozhodnutí ze dne 29. 3. 2013, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 22. 1. 2014, jímž byla žalobcova žádost odložena. K pokynu ze dne 22. 12. 2014 byla prověřena platba úhrady za poskytnutí informace. Úhrada byla provedena dne 24. 11. 2014. Kopie celého požadovaného spisu byla žalobci zaslána dne 5. 1. 2015 a byla doručena 8. 1. 2015. Žalobce podal dne 13. 1. 2015 odvolání proti rozhodnutí, jímž Městský soud v Praze zrušil svoje rozhodnutí ze dne 29. 3. 2013, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 22. 1. 2014, jímž byla žádost žalobce odložena.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 3. 3. 2011, č. j. 25 C 376/2008-116, rozhodl o nároku žalobce na zaplacení 1 888 Kč s příslušenstvím a nároku na zaplacení částky 100 000 Kč (jako náhrady za nepřiměřenou délku řízení o žádosti o poskytnutí informace) tak, že zcela vyhověl nároku na zaplacení částky 1 888 Kč a nároku na zaplacení částky ve výši 100 000 Kč vyhověl co do částky 51 250 Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2012, č. j. 13 Co 406/2011-170, změnil uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dále ještě částku 31 000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. 5. 2013, č. j. 7 C 497/2009-382, rozhodl o nárocích žalobce tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízeních o poskytnutí informace zahájených u Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5 dne 23. 12. 2003, dne 22. 12. 2003 a u Městského ředitelství Policie ČR Brno dne 14. 11. 2005, a nároky žalobce na poskytnutí zadostiučinění (pozn. zjevně myšleno na zadostiučinění v penězích) za nemajetkovou újmu jako nedůvodné zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, č. j. 18 Co 463/2013-475, uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 potvrdil jako věcně správný.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, č. j. 24 C 34/2010-139, o nároku žalobce na zaplacení částky 50 000 Kč jako náhrady za nepřiměřenou délku řízení o jeho žádosti o poskytnutí informace, tak, že nároku zcela vyhověl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2012, č. j. 51 Co 317/2012, uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 jako věcně správný potvrdil.
Dne 30. 6. 2015 uplatnil žalobce u žalované nárok na poskytnutí omluvy a zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze při vyřizování jeho žádosti o poskytnutí informace. Ve stanovisku ze dne 22. 3. 2016 žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci se omluvila.
5. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jako „ESLP“) nepřiměřená, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, přičemž jej posuzuje s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou. Kritéria §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „Odpšk“) se použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená.
V projednávaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu mu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu Městského soudu v Praze a Ministerstva spravedlnosti jako správních orgánů ve správním řízení. Nemajetková újma měla být žalobci způsobena nepřiměřenou délkou řízení o žádosti žalobce o poskytnutí informace. Celková délka řízení činila čtyři roky a jeden měsíc (neboť žádost byla podaná 25. 11. 2010 a informace byla poskytnuta 5. 1. 2015), ačkoliv na vyřízení žádosti je stanovena patnáctidenní lhůta podle §14 odst. 5 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb. Řízení není dosud skončeno. Ve věci dosud dvakrát rozhodoval nadřízený správní orgán. S ohledem na předmět správního řízení (tj. žádost žalobce o poskytnutí informace) nebylo řízení po skutkové ani právní stránce složité a soud jej zhodnotil jako jednoduché až banální. Žalobce se na délce řízení nepodílel.
Dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení, jež mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako např. věci trestní, péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu aj. Nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu pro poškozeného, je pro něj význam předmětu řízení standardní. Žalobce tvrdil, že řízení pro něj mělo význam, neboť podanou žádostí o informace realizoval své právo podílet se na kontrole činnosti orgánů veřejné moci, zvýšený význam předmětu řízení ze subjektivních důvodů netvrdil. S ohledem na předmět posuzovaného řízení a množství obdobných řízení vedených žalobcem, což vyplývá z jím předložených a k důkazu soudem provedených rozsudků a je soudu známo též z jeho úřední činnosti, je význam předmětu řízení pro žalobce nižší.
Postup správních orgánů měl na celkovou délku řízení významný podíl. Nelze přehlédnout období od 27. 12. 2010, kdy byl spis předložen nadřízenému správnímu orgánu k rozhodnutí o podané stížnosti a vznesené námitce podjatosti, do 30. 3. 2012, kdy nadřízený správní orgán o stížnosti žalobce a o námitce podjatosti rozhodl, v období od 29. 5. 2012, kdy byl spis předložen nadřízenému správnímu orgánu k rozhodnutí o stížnosti žalobce proti oznámení o výši úhrady, do 29. 3. 2013, kdy bylo rozhodnuto o odložení žádosti žalobce o poskytnutí informace, jakož i v období od 17. 4. 2013, kdy žalobce podal odvolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze o odložení žádosti, do 17. 10. 2014, kdy nadřízený správní orgán rozhodl o snížení výše úhrady za požadovanou informaci a zároveň pro nepřípustnost zamítl odvolání žalobce ze dne 17. 4. 2013. Ve zbytku byl postup správních orgánů v zásadě plynulý a příslušné procesní úkony, adekvátní průběhu řízení, na sebe navazovaly v přiměřených lhůtách.
Žalobce podal dvakrát opravný prostředek, a byť mu nemůže být vytýkáno uplatňování procesních prostředků, které mu k ochraně jejich práv poskytuje vnitrostátní právní řád, nemůže být na stranu druhou stát činěn odpovědným za tu část řízení, které bylo prodlouženo v důsledku nutnosti vypořádat se s procesními návrhy účastníků.
V posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť celková délka řízení nebyla vzhledem k popsaným okolnostem případu přiměřená. V důsledku uvedeného porušení žalobci vznikla újma, a to minimálně vzhledem k právní nejistotě vyplývající z nepřiměřeně dlouhé doby řízení. Se žalobcem bylo možno souhlasit v tom názoru, že pokud nebyla informace poskytnuta včas, pak objektivně ztrácela význam a hodnotu. Zdlouhavý postup správních orgánu nadto mohl vést ke vzniku žalobcem tvrzené újmy spočívající v jeho frustraci a ztrátě důvěry v činnost veřejných institucí. Žalovaná sporovala pouze intenzitu žalobcem tvrzené újmy, nikoliv její vznik. Soud však uzavřel, že za dostatečnou formu kompenzace nelze považovat pouhé konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, jelikož okolnosti takové formě zadostiučinění nesvědčí. Žalobce kumulativně uplatnil nárok na peněžní i morální zadostiučinění. Soud pak dospěl k závěru, že nárok na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy je důvodný, leč sám o sobě nedostatečný, a přistoupil tedy k výpočtu zadostiučinění v penězích. S odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako „stanovisko Cpjn 206/2010“) soud stanovil základní částku ve výši 46 250 Kč (přičemž vyšel z částek 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 Kč za následující roky) a uvedenou základní částku zvýšil o 20 % za postup správních orgánů a jednoduchost řízení a snížil o 50 % za nízký význam řízení pro žalobce.
6. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, na jeho základě správně zjistil skutkový stav věci a správně jej posoudil i po stránce právní. Posuzované řízení trvalo šest let a jeden měsíc, neboť bylo skončeno dne 23. 12. 2016 doručením druhé kopie správního spisu Městského soudu v Praze. Spornou zůstala pouze otázka formy a výše odškodnění za újmu, která žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení vznikla. Soud prvního stupně správně vycházel ze skutečnosti, že žalobce vede řadu řízení, v nichž se domáhá informace podle zákona č. 106/1999 Sb., a následně vede řadu soudních řízení, v nichž se domáhá náhrady nemajetkové újmy, jestliže mu nebyly informace poskytnuty v zákonem stanovených lhůtách. Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. Jde o psychickou kategorii, jejíž hloubka a rozsah jsou obtížně prokazatelné. To platí jen pro stav nejistoty účastníka nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. Byla-li by újma spojována s jiným následkem, uplatní se plně procesní povinnosti a břemena (včetně důkazního). Popření tvrzení o nemajetkové újmě v uvedeném obecném smyslu vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je na žalovaném škůdci, jenž má ke své obraně a ve svém zájmu povinnost uvést skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu. Žalobce nemajetkovou újmu především dovozuje z nepřiměřené délky řízení a z šikanozního postupu Městského soudu v Praze a jemu nadřízeného orgánu, o němž má svědčit neochota orgánů vyhovět jeho žádosti o informace, což dokládal správním spisem týkajícím se jeho žádosti. Tvrzení žalované, že žalobce vznik nemajetkové újmy neprokázal, není důvodné. Bylo na žalované, aby tvrdila a předložila důkazy, kterými by vyvrátila tvrzení žalobce. Žalovaná však pouze odkázala na množství sporů vedených žalobcem v obdobných věcech, z čehož dovozovala, že žalobci újma v tomto konkrétním případě vzniknout nemohla. S ohledem na charakter posuzovaného řízení a jeho délku je správný závěr soudu prvního stupně, podle nějž je na místě žalobci poskytnout zadostiučinění jak ve formě omluvy, tak i ve formě peněžní. Forma satisfakce by měla plnit sankční a zároveň prevenční funkci, aby správní orgán do budoucna dbal dodržování úředního postupu a rozhodoval ve stanovených lhůtách. Při stanovení výše odškodnění vyšel soud prvního stupně správně z částky 15 000 Kč za každý rok trvání řízení, kterou nekrátil za první dva roky řízení, neboť ve správním řízení jsou dány lhůty k vyřízení věci. Jestliže tyto lhůty nejsou dodrženy a řízení trvá léta, pak není důvod pro krácení základní částky za první dva roky trvání řízení. Odvolací soud konstatoval, že jednotlivá kritéria byla soudem prvního stupně rovněž posouzena správně. Základní částka měla být zvýšena o 20 % a snížena o 50 %, to ovšem s rozdílem, že menšímu významu řízení odpovídá snížení o 30 %, přičemž ovšem základní částka měla být snížena též o 20 % z důvodu, že řízení proběhlo ve dvou stupních. Tvrzení, že v posuzovaném řízení bylo postupováno šikanozně, soud neshledal důvodným. Žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně netvrdil, že požadované informace potřeboval pro řízení, v němž byl účastníkem, ale uvedl tak až v rámci svého vyjádření k odvolání žalované. Jakýkoliv důkaz k prokázání uvedeného nebyl navržen. K porušení práva na poskytnutí informací nedošlo, neboť je žalobce obdržel, byť s podstatným zpožděním. Odvolací soud neshledal důvod přihlížet k dalším dvěma rokům trvání řízení, neboť požadované informace byly žalobci poskytnuty již 5. 1. 2015 a další trvání řízení pro žalobce neměly žádný, resp. jen velmi malý, význam, neboť již jen došlo k napravení procesního pochybení Městského soudu v Praze.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Žalobce (dále též jako „dovolatel“) podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku výroku III. Dovolatel shledává přípustnost dovolání v tom, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/2015, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/2013, nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016). Odvolací soud též postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při posouzení otázky stanovení celkové délky řízení, otázky, zda nepřiměřenou délkou řízení (průtahy a nečinností v něm) došlo k porušení více práv žalobce, konkrétně k porušení základního práva žalobce na informace (v jeho časové dimenzi), a tedy i ke zvýšení újmy žalobce, otázky krácení základní částky odškodnění o 30 % z důvodu menšího významu předmětu řízení pro žalobce, a stejně tak otázky krácení základní částky o 20 % z důvodu, že řízení probíhalo na dvou stupních. Dovolatel též namítl, že otázka významu řízení o žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. nebyla dovolacím soudem řešena, a že celková výše přiznaného zadostiučinění není ani přiměřená, ani spravedlivá (v této souvislosti dovolatel poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013).
8. Dovolatel konkrétně poukázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž plyne, že na správní řízení mající veřejnoprávní povahu (a stejně tak na řízení podle zákona č. 106/1999 Sb.) nedopadá článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a pokud v rámci správního řízení probíhalo také řízení před správním soudem, nelze posuzovat řízení a jeho délku jako jeden celek, ale je třeba zohlednit jednotlivé fáze řízení a rozlišovat, kdy došlo k průtahům ve správním řízení a kdy k nepřiměřené délce soudního řízení. V zápětí ovšem žalobce dodává, že v posuzovaném správním řízení požadoval informace vztahující se k řízení o přestupku, jehož byl žalobce (jako navrhovatel) účastníkem, a požadovaná informace měla tedy dopad do jeho právní sféry. Z další argumentace dovolatele je zřejmý jeho názor, že judikaturu, na kterou poukázal, na daný případ vztáhnout nelze.
Za konečný okamžik řízení se podle stanoviska Cpjn 206/2010 a další judikatury Nejvyššího soudu považuje okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Zákon č. 106/1999 Sb. předpokládá vydání rozhodnutí jen v záporném případě (při odmítnutí nebo odložení žádosti), zatímco v kladném případě se rozhodnutí nevydává a informace se poskytne. Vydání rozhodnutí tak nahrazuje fakticky úkon povinného subjektu. Posuzované řízení proto bylo nutné považovat za skončené teprve 23. 12. 2016, kdy byla žalobci poskytnuta celistvá kopie požadovaného správního spisu Městského soudu v Praze, která se od kopie poskytnuté dne 5. 1. 2015 odlišovala větším počtem listů, a jednalo se tedy o úplnou požadovanou informaci. Pokud odvolací soud do celkové délky řízení nezapočítal dobu od 5. 1. 2015 do 23. 12. 2016, pak tuto otázku hmotného práva posoudil v rozporu s tím, jak je vyřešena v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Další část dovolání je věnována významu práva na informace, zakotvenému v článku 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, potřebě rychlého poskytování informací a citacím z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která se k dané problematice vyjadřují. Podle názoru dovolatele vzhledem k důležitosti práva na informace nelze dovodit nižší význam předmětu posuzovaného řízení a krátit z tohoto důvodu odškodnění za nepřiměřenou délku řízení.
Odvolací soud zaujal nesprávný právní názor, jestliže nesouhlasil s tvrzením žalobce o vyšším významu řízení. V posuzovaném řízení nedošlo pouze k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale též k porušení práva na poskytnutí informací. Žalobce v průběhu řízení podrobně vysvětlil, že v důsledku opoždění při poskytování informací se význam těchto informací znehodnocoval a že veškeré spory o jejich poskytnutí mají pouze akademickou (historickou) hodnotu, nikoliv praktický přínos. Skutečnost, že bylo porušeno základní právo na informace v jeho časové dimenzi, ostatně odvolací soud vyjádřil, pakliže potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jím byla žalované uložena povinnost k omluvě. Na danou situaci dopadají závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, uveřejněného pod č. 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého jiné okolnosti, zdůrazňující intenzitu poškozeným utrpěné újmy, mohou spočívat i v tom, že je nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, porušeno nejen právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale i jiné základní právo. V této věci bylo porušeno dovolatelovo právo na informace.
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, plyne, že by zadostiučinění za nemajetkovou újmu mělo plnit také preventivně-sankční funkci. Klíčovou otázku, která by měla být zkoumána, je míra zavinění, tedy subjektivní stránka jednání (opomenutí) na straně škůdce. Závěr odvolacího soudu, podle nějž nebylo prokázáno, že by byl postup správních orgánů vůči dovolateli šikanozním, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, z nichž vyplývá, že se jednalo o postup velmi sofistikovaný a zlovolný, proti kterému se dovolatel musel opakovaně bránit žalobami u správního soudu. Nesprávné je proto i posouzení kritéria složitosti řízení a krácení základní částky o 20 % z důvodu, že řízení probíhalo na dvou stupních. Opravné prostředky podávané žalobcem byly důvodné a směřovaly k odstranění obstrukcí správních orgánů. Krácení základní částky odškodnění ve prospěch žalované je proto v rozporu se zásadou vyjádřenou v §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle níž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, resp. z porušení vlastní povinnosti, jakožto i v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, a ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009. Z těch plyne, že pokud v důsledku důvodných opravných prostředků došlo k prodloužení celkové délky řízení, které by proběhlo v mnohem kratší době, pokud by orgán veřejné moci postupoval procesně správně, je třeba tento nesprávný postup zhodnotit v rámci kritéria podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Pokud odvolací soud krátil základní částku odškodnění o 20 %, učinil tak nedůvodně, neboť šlo zcela zjevně o důsledek vadného (šikanozního) postupu orgánu veřejné moci, nikoliv o důsledek složitosti řízení.
Přiznané zadostiučinění nebylo přiměřené a spravedlivé a neodpovídá kritériím, které Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zdůraznil.
Dovolatel též namítá, že některé závěry odvolacího soudu nemají podklad v obsahu spisu, a rozhodnutí odvolacího soudu tedy porušuje jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu. Skutečnost, že žalobcem požadované informace se týkali jiného správního (přestupkového) řízení, kterého byl dovolatel (v postavení navrhovatele) účastníkem, byla ze strany dovolatele uvedena již v žalobě a poté i v podání ze dne 14. 6. 2016, tj. před nastoupením účinků koncentrace řízení.
III. Formální náležitosti dovolání
9. Dovolací soud v dovolacím řízení postupoval podle občanského soudního řádu [rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
11. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
13. Dovolání bylo shledáno přípustným pro řešení otázky, zda lze řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. posoudit jako celkově nepřiměřeně dlouhé ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu.
15. Článek 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (odst. 1). Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem (odst. 2).
16. Podle §13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, garantující mimo jiné právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny „bez zbytečných průtahů“), se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků. Občanskými právy nebo závazky účastníků takových (správních) řízení se míní jen ta práva a závazky, jež mají civilní (soukromoprávní) povahu. Rozhodnutí správního orgánu o takovém právu či závazku musí mít současně na existenci, rozsah nebo způsob výkonu takového práva či závazku přímý vliv. Na správní řízení, jejichž předmět takovou (civilní) povahu nevykazuje, články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny nedopadají, pročež se ve vztahu k těmto řízením nelze otázkou přiměřenosti (celkové) délky řízení zabývat, a nelze na ně tudíž ani bez dalšího aplikovat závěry vyjádřené ve Stanovisku, včetně (a zejména) tam na podkladě judikatury Evropského soudu pro lidská práva dovozené vyvratitelné právní domněnky vzniku nemajetkové újmy.
18. V rozsudku ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1307/2017, dovolací soud uzavřel, že se řízení o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. přímo netýká majetkových ani jiných soukromých práv a nemá ani přímý dopad do majetkové sféry účastníka. U tohoto řízení tedy převažuje veřejnoprávní povaha nad přítomností soukromoprávního prvku a je možné konstatovat, že se nejedná o řízení civilní povahy. (…) Předmětné správní řízení tedy není řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a na daný případ tak nelze aplikovat ani Stanovisko. Nelze se tak dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale do úvahy zde připadá nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení podle §13 odst. 1 věty druhé OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2205/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3282/2015). Rozdílná povaha nesprávného úředního postupu, který může být příčinou vzniku nemajetkové újmy žalobce a odpovědnosti žalované za ni, činí hodnocení posuzovaného řízení jakožto jediného řízení, zahrnujícího soudní a správní fázi, nesprávným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014).
19. Jestliže bylo v dovolání poukázáno na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž se na řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., nevztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, nelze tuto součást dovolání pominout, a to navzdory skutečnosti, že dovolatel zastává názor, že by se dané právní závěry v konkrétních okolnostech nyní projednávané věci uplatnit neměly.
20. V dovolání zmíněná okolnost, že se požadovaná informace vztahovala k řízení před správním orgánem o přestupku, jehož byl žalobce navrhovatelem a účastníkem, nevede k závěru (ale naopak vylučuje), že by řízení o žádosti o poskytnutí informace v konkrétním případě bylo možné pokládat za řízení o občanských právech nebo závazcích (k tomu srovnej např. rozhodnutí ESLP ve věci G. K. P. A. proti Arménii, č. 11721/04, ze dne 14. 4. 2009).
21. Z výše uvedeného plyne, že pokud soudy v dosavadním průběhu řízení posuzovaly dovolatelův nárok jako nárok na odškodnění za celkovou délku řízení [ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě)], přičemž při posuzování vycházely ze stanoviska Cpjn 206/2010, posoudily právní otázku odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
22. Žalobcem uplatněný nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku (jediného) řízení nelze právně hodnotit jinak než jako sestávající z dílčích nároků majících již pro odlišnost odpovědnostního titulu samostatný skutkový základ. V řízení o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. mohly vzniknout různé nároky, které je nutné posuzovat samostatně. V prvém případě se může jednat o nároky na odškodnění nemajetkových újem, jejichž vznik lze spojit s porušením povinnosti učinit jednotlivé úkony v zákonem stanovené (nebo přiměřené) lhůtě ve správním řízení před správními orgány (ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk). Dále může jít o nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva žalobce na přiměřenou délku soudního řízení (dle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk).
23. Jak plyne z výše uváděné judikatury, v dalším průběhu řízení nebude možné na věc aplikovat ani vyvratitelnou domněnku vzniku újmy, a bude tedy na žalobci, aby vznik újmy prokazoval. Zabývat se otázkami vztahujícími se zejména ke stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je v tuto chvíli předčasné, neboť ty (v důsledku uvedeného) spočívají na hypotetickém základě.
24. Jelikož je dovolací soud již na základě výše uvedených skutečností nucen rozhodnutí odvolacího soudu odklidit, přičemž není vázán rozsahem, ve kterém dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), není třeba se zvláště zabývat skutečností, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v písemném vyhotovení označeno jako usnesení, ačkoliv bylo správně (podle §223 o. s. ř.) vyhlášeno jako rozsudek.
VI. Závěr
25. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně a ve věci bude nadto potřeba provést další dokazování, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
26. V rámci nového projednání věci bude na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k odstranění výše naznačené vady žaloby. Soud prvního stupně se tak postará předně o to, aby žalobce uvedl, jakého zadostiučinění se domáhá z důvodu průtahů ve správním řízení, a pakliže nesprávný úřední postup žalobce shledává též v nepřiměřené délce soudního řízení, jaké zadostiučinění požaduje z tohoto důvodu.
27. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu