ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3846.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3846/2017-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) L. T. , b) E. T. , c) E. T. , d) nezl., v šech zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované Fakultní nemocnici Hradec Králové, příspěvkové organizaci, se sídlem v Hradci Králové, Sokolská 581, IČO: 001 79 906, za účasti Kooperativa pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO: 471 16 617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 42/2011, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2017, č.j. 3 Co 185/2015 - 400, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se žalobou na ochranu osobnosti ze dne 21. 2. 2011 domáhali náhrady nemajetkové újmy v penězích, a to žalobci a) a b) každý ve výši 1.000.000 Kč a žalobci c) a d) každý ve výši 500.000 Kč. Újma na jejích osobnostních právech a právu na společný rodinný život jim měla nastat v důsledku úmrtí nezletilé dcery a sestry, která zemřela dne 28. 2. 2008 ve zdravotnickém zařízení žalované. Příčinu snížení šance na přežití nezletilé žalobci shledávali v nesprávném postupu léčby ze strany zaměstnanců žalované.
Krajský soud v Hradci Králové (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. července 2015, č.j. 16 C 42/2011-350, žalobu zamítl a žádnému z účastníků, ani České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobu posoudil podle ustanovení §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a podle ustanovení §11 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaná (resp. její zaměstnanci) postupovala nesprávně či odchylně od současných dostupných poznatků lékařské vědy a praxe, že by smrt nezletilé nastala pochybením lékařů žalované, či že by lékaři žalované znemožnili, popř. ohrozili léčbu nezletilé. Soud proto neshledal podmínky vzniku odpovědnosti žalované za tvrzený zásah do osobnostních práv žalobců a žalobcům tak nevznikl vůči žalované nárok na zadostiučinění.
K odvolání všech žalobců Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. února 2017, č.j. 3 Co 185/2015-400, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že postup žalované byl znalci posouzen jako v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis) a zásah do osobnostních práv žalobců tak nebyl prokázán. Základní příčinu smrti nezletilé znalci shledali v celkovém zdravotním stavu nezletilé, komplikovaném vrozenou mitochondriální vadou, přičemž nepříznivý průběh onemocnění ovlivnilo i opožděné vyhledání lékařské péče.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dne 27. června 2017 včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřují v tom, že ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potažmo i soudu Ústavního a Evropského soudu pro lidská práva. Dovolatelé uvedli tyto otázky procesního práva: 1) Zakládá vyloučení znalce z projednávané věci pochybnost o jeho nepodjatosti?, 2) Zakládá vyloučení znalce z projednávané věci z důvodu pochybnosti o jeho nepodjatosti skutečnost, že je podřízeným lékaře, jehož postup předcházející úmrtí pacienta má znalecky zkoumat?, 3) Je znalecký posudek vypracovaný znalcem, který nesmí ve věci posudek podat z důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., způsobilým důkazem, na jehož základě by bylo možné učinit skutková zjištění soudů?, 4) Je soud povinen ke skutečnostem, pro které je znalec vyloučen, přihlížet kdykoliv za řízení?, 5) Je odvolací soud povinen se řádně vypořádat s argumentačními tvrzeními a tvrzenými námitkami uplatněnými účastníky řízení?
Dovolatelé mají za to, že vztah znalce MUDr. Vladimíra Němce, Ph.D. k žalované a k ošetřujícímu lékaři nezletilé zakládá námitku pochybnosti o nepodjatosti znalce. V souvislosti s otázkou vyloučení znalce z důvodu pochyb o jeho nepodjatosti odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013 a na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94. Vyjádřili přesvědčení, že odvolací soud se s uvedenou námitkou dostatečně nevypořádal a porušil tak jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že soudy se s námitkou podjatosti znalce MUDr. Vladimíra Němce, Ph.D. vypořádaly dostatečně a argumentaci žalobců považuje za účelovou. Souhlasila se závěrem odvolacího soudu, že úmrtí nezletilé nebylo způsobeno nadměrným množstvím podaných tekutin a sodíku, příčinou smrti žalované byl otok mozku způsobený vrozenou mitochondriální poruchou, která byla zjištěna až po smrti nezletilé. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Z tohoto pohledu dovolání podané v projednávané věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje.
Dovolatelé sice předestřeli pět procesně-právních otázek, které jsou (podle nich) významné pro posouzení projednávané věci, ovšem nijak nespecifikovali, v čem se při řešení těchto právních otázek měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které. Dovolatelé neuvedli jediné rozhodnutí dovolacího soudu, z nějž by ona údajná odlišná rozhodovací praxe vyplývala. Lze tedy shrnout, že dovolatelé nezmiňují žádnou z okolností předvídaných §237 o.s.ř., tedy konkrétně není formulovaná žádná otázka hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadený rozsudek závisel, ve spojení s konkrétní podmínkou přípustnosti v uvedené normě formulovanou.
Dlužno dodat, že obecně nespokojenost dovolatelů s rozhodnutím odvolacího soudu přitom sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Je třeba zdůraznit, že pouhá právní polemika dovolatelů s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž vytýkaná nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
Dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozsudku není přípustné, neboť dovolatelé ve vztahu k němu neuplatňují žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně něj neotevírají žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).
Protože z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) toto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu