ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3933.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3933/2017-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce I. F. , zastoupeného Mgr. Davidem Kůtou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, pobočka v Praze 1, Václavské nám. 56, proti žalovaným 1) Městské části Praha - Satalice , IČO 00240711, se sídlem v Praze 9, K Radonicům 81/3, zastoupené Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14 a 2) SPICA AUDIT s.r.o. , IČO 25071262, se sídlem v Praze 1, Husova 7, zastoupené JUDr. Evou Koubovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, o ochranu osobnosti , ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 C 171/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2016, č.j. 3 Co 131/2015-185, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Karla Fischera, advokáta se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Evy Koubové, advokátky, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. ledna 2015, č.j. 32 C 171/2012-129, ve znění opravného usnesení ze dne 24. února 2015, č.j. 32 C 171/2012-141, zamítl v plném rozsahu žalobu, kterou se žalobce domáhal proti oběma žalovaným omluvy ve znění a formě uvedené ve výrocích I. – IV. uvedeného rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo soud druhého stupně) rozsudkem ze dne 6. prosince 2016, č.j. 3 Co 131/2015-185, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. – IV. podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a výrokem II. uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.776,- Kč a druhému žalovanému částku 8.651,50 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 24. dubna 2017 dovolání, v němž nesouhlasí s tímto rozhodnutím a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřily prostřednictvím svých zástupců obě žalované, které shodně považují dovolání žalobce za nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (byť ani jen např.) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSČR 36/2014 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 113/2016).
Je možno například současně též připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Posuzované dovolání, přes svou relativní obsáhlost, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce nikterak nevymezil zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel pouze polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů, případně tvrdí některé vady řízení, přičemž z obsahu dovolání nelze dovodit ani to, že by tvrdil existenci některé z výše vyložených alternativ přípustnosti dovolání obsažených v §237 o.s.ř., které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání.
Protože tedy podané dovolání trpí popsanou zásadní procesní vadou, kterou již není možno – s ohledem na uplynutí odvolací lhůty – odstranit, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalovaným zastoupeným advokáty právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady každé z žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. d), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) ve výši 2.500,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 588,- Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. v případě každé z žalovaných 3.388,- Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu