ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3988.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3988/2017-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce P. H. , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Rekovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Komenského 23, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 525 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 271/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. 28 Co 328/2016 - 205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Zdeňce Rekové, advokátce se sídlem v Prostějově, Komenského 23, se přiznává odměna za zastupování žalobce v dovolacím řízení ve výši 12 971,20 Kč.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2016, č. j. 12 C 271/2013 -179, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal po žalované uhrazení částky ve výši 525 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále byla žalobci uložena povinnost uhradit žalované částku ve výši 1 500 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II) a ustanovené zástupkyni žalobce byla přiznána odměna ve výši 61 336 Kč (výrok III). Podanou žalobou se žalobce domáhal shora uvedené částky z titulu nesprávného úředního postupu dle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), kterého se měla dopustit Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen jako „ČSSZ“) jako plátce starobního důchodu žalobce. Vůči žalobci byl prováděn výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy či jiného obdobného příjmu (v tomto případě starobního důchodu), přičemž do května 2008 ČSSZ strhávala z důchodu žalobce příslušné částky a odváděla je řádně na účet exekutora, avšak v období od června 2008 do prosince 2008 tyto částky nesrážela či pokud srážela, neodváděla je na účet exekutora. Exekutor následně zvolil jiný způsob provádění exekuce, a to postižením členských práv žalobce v bytovém družstvu. Žalovaná částka pak představuje polovinu hodnoty členských práv, jež žalobce spolu s manželkou držel.
K obvolání žalobce odvolací soud v záhlaví specifikovaném rozsudku potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). O odměně ustanovené zástupně bylo rozhodnuto samostatným usnesením soudu prvního stupně. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu nalézacího a konstatoval, že při provádění srážek z důchodu povinného žalobce se nejedná o výkon veřejné moci ve smyslu §1 OdpŠk, nešlo o plnění úkolů orgánů veřejné moci (§299 a 301 o. s. ř.). ČSSZ v případě, že provádí srážky ze starobního důchodu, vystupuje v pozici analogické k zaměstnavateli. Dalšími předpoklady odpovědnosti státu za škody se pak nezabýval, neboť postačí nenaplnění jednoho z nich, aby byla odpovědnost státu vyloučena.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce, neboť dle jeho tvrzení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání shledává ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného či procesního práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to „zda stát vystupuje ve vrchnostenské pozici při provádění a deponování srážek z důchodu v exekučním řízení a zda lze považovat nesprávné provádění srážek z důchodu Českou správou sociálního zabezpečení za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 OdpŠk.“ Žalobce poukazuje, že se danou otázkou Nejvyšší soud zabýval již ve Stanovisku ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. Cpjn 203/2012, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2013 (dále jen jako „Stanovisko“), avšak zde byla otázka řešena primárně z pohledu procesního práva (místní příslušnosti soudu). Pokud se ve Stanovisku Nejvyšší soud vyjadřoval i ke shora vznesené otázce, navrhuje žalobce, aby byla tato otázka řešena jinak (§237 o. s. ř. in fine)
Žalobce následně na základě citace §1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §3a téhož zákona dovozuje, že ČSSZ je správním orgánem a její postavení proto nelze posuzovat jako pozici běžného zaměstnavatele. ČSSZ je nadána rozhodovací pravomocí a vůči příjemcům důchodů vystupuje v nikoli rovnoprávném postavení. Vztah příjemce důchodu a ČSSZ je dán právním předpisem bez možnosti odchylného ujednání. Pokud tedy ČSSZ vykonává v souvislosti s hlavní činností (rozhodovací) i činnosti jiné, nic to nemění na jejím vrchnostenském postavení. V případě, že ČSSZ pochybila při provádění srážek z důchodu při výkonu rozhodnutí, jednala jako subjekt nadaný státní mocí, ačkoli popsaná činnost nepředstavovala skutečný přímý výkon pravomoci, a z toho důvodu lze její postup zahrnout pod nesprávný úřední postup dle §13 OdpŠk.
Právní zástupkyně žalobce učinila nedílnou součástí dovolání též osobní vyjádření žalobce, kde žalobce shrnuje útrapy spojené s provedením exekuce prodejem členských práv v bytovém družstvu, připojil též omluvu tehdejšího ministra práce a sociálních věcí (č. l. 221-223), který konstatoval, že v případě žalobce nepostupovala ČSSZ v souladu s právními předpisy, a taktéž vyjádření Veřejného ochránce práv (č. l. 224-225), který jej instruoval, že by měl svůj žalobní nárok realizovat prostřednictvím žaloby podle OdpŠk.
Žalobce proto navrhuje, aby byla shora uvedená otázka vyřešena odlišně od Stanoviska věnující ho se primárně procesním aspektům, a to se závěrem, že stát, resp. ČSSZ při provádění srážek z důchodu v rámci výkon rozhodnutí vystupuje ve vrchnostenské pozici a na tuto situaci se tak vztahuje OdpŠk. Tedy, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání shrnuje svá předchozí vyjádření, v nichž konstatntně uváděla, že se na posuzovanou situaci nevztahuje OdpŠk, jelikož při provádění srážek z důchodu nevystupuje ČSSZ ve vrchnostenské pozici. Tato skutečnost vyplývá mimo jiné z §301 odst. 1 a 299 o. s. ř. Pokud tedy ČSSZ pochybí při uvedené činnosti, je odpovědná jako účastník rovný s účastníky ostatními, jedná se o soukromoprávní vztah. Pokud by na posuzovanou situaci byl aplikován OdpŠk, jednalo by se ve vztahu ke státu o diskriminační přístup vůči jiným plátcům mzdy. Navrhuje proto, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolání není přípustné.
Dle §1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci, přičemž je za podmínek stanovených OdpŠk hrazena též vzniklá nemajetková újma. Odpovědnosti za škodu podle OdpŠk se nelze zprostit (§2 OdpŠk). Stát odpovídá za podmínek stanovených OdpŠk za škodu, která byla způsobena nezákonným rozhodnutím a/nebo nesprávným úředním postupem (§5 OdpŠk).
V předložené věci je klíčovou otázkou, zda ČSSZ při provádění srážek ze starobního důchodu z důvodu výkonu rozhodnutí vystupuje z vrchnostenské pozice, resp. vykonává veřejnou moc. Výkon veřejné moci je dle §1 OdpŠk sine qua non pro aplikaci citovaného zákona. Jestliže tedy újmu způsobí stát (některý z jeho orgánů), avšak nikoli při výkonu veřejné moci, bude stát za v příčinné souvislosti s takovým jednáním či opomenutím způsobenou újmu odpovědný podle obecných předpisů o náhradě škody obsažených v občanského zákoníku. Stát totiž může vystupovat v obou rolích, tedy jako vykonavatel veřejné moci, tak i jako soukromoprávní subjekt nadaný stejnými právy a povinnostmi jako kterákoli jiná právnická osoba (blíže např. 28 Cdo 2081/2011, 28 Cdo 2334/2010 či II ÚS 75/93).
Pokud se žalobce odkazoval na §1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, vyjmenovával právě oblasti, v nichž stát v nadřízené pozici vystupuje, tedy jako subjekt, který je nadán oprávněním rozhodovat o právech a povinnostech jiného. V okamžiku provádění srážek z důchodu však ČSSZ nevydává žádné rozhodnutí a nerozhoduje z pozice nadřízeného subjektu, ale jako každý jiný plátce mzdy či jiného příjmu ve smyslu §299 a 301 o. s. ř. vykonává to, co bylo uloženo soudem při výkonu rozhodnutí. Ostatní argumenty byly již přehledně a vyčerpávajícím způsobem vypořádány ve Stanovisku, na které lze zde pro stručnost jen odkázat (zejména poslední čtyři odstavce).
Jelikož žalobce nepředložil žádnou relevantní argumentaci, která by dala podklad pro změnu dosavadní ustálené judikatury, bylo dovolání dle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítnuto, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Ježto dovolání nezakládá svým obsahem přípustnost, nemohou být ani významné případné procesní vady řízení nastalé v řízení.
Žalobce byl usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 1. 2017, č. j. 0 Nc 2201/2017 – 17a (č. l. 226) osvobozen od soudních poplatků v plné výši a pro podání dovolání mu byla ustanovena zástupkyní JUDr. Zdeňka Reková, advokátka se sídlem v Prostějově, Komenského 23. Dle §23 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, hradí odměnu advokáta stát. Zástupkyni žalobce se tak přiznává odměna advokáta v částce 10 420 Kč (§6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb [advokátní tarif], ve znění pozdějších předpisů), za jeden úkon právní služby (sepsání dovolání), náhrady hotových výdajů advokáta stanovené paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy ve výši 10 720 Kč + 2 251,20 Kč DPH, tedy celkem 12 971,20 Kč.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu