ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4003.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4003/2017-98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce J. F., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze, Symfonická 9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění nemajetkové újmy zaplacením částky ve výši 412 200 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 131/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, č. j. 18 Co 62/2017-87, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, č. j. 18 Co 62/2017-87, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 2016, č. j. 23 C 131/2012-69, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 8. 2016, č. j. 23 C 131/2012-69, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 412 200 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Soud prvního stupně o nároku žalobce rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 26. 2. 2013, č. j. 23 C 131/2012-20. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem ze dne 9. 12. 1955 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a na osobní svobodě byl žalobce omezen od 5. 11. 1955 do 5. 2. 1957. Usnesením Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 32/91, byl uvedený rozsudek zrušen ve výroku o trestu, posléze bylo trestní stíhání zastaveno usnesením téhož soudu ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 4 Rtv 32/91, z důvodu amnestie prezidenta republiky, přičemž následným rozsudkem téhož soudu ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 32/91, bylo při nezměněném výroku o vině rozhodnuto, že se trest podle §227 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. ř.), neukládá. Trestní stíhání, v jehož rámci byl žalobce omezen na osobní svobodě, skončilo definitivně usnesením Městského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 1 Rt 1/2011, jimž bylo stíhání žalobce v uvedené trestní věci zastaveno podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., a jež nabylo právní moci dne 26. 8. 2011. První zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vystavěno na právním názoru, že žalobci nelze vyhovět na základě aplikace občanského zákoníku, ani zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a ani na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť Úmluva vstoupila pro území České republiky v platnost dnem 18. 3. 1992, tedy po vydání původních rozhodnutí, a poté, kdy došlo k deklarování odškodnitelnosti této poruchy zrušením odsuzujícího rozhodnutí v rehabilitačním řízení již usnesením Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 32/91, jež nabylo právní moci dne 9. 1. 1992, tedy před 18. 3. 1992. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2013, č. j. 18 Co 224/2013-33, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nelze aplikovat čl. 5. odst. 5 Úmluvy. Nejvyšší soud k dovolání žalobce změnil výrok o věci samé rozsudku odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že trestním stíháním žalobce, jeho odsouzením a výkonem trestu bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces, a v konečném důsledku jeho uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost, a že se zamítá žaloba na zaplacení částky 412 200 Kč. Měnící výrok o věci samé odůvodnil dovolací soud poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (dále jen „Stanovisko“). Dovodil, že stanoviskem nastolené situaci, kdy na jednu stranu zažalovaný nárok postrádá oporu v právu (dle I. věty Stanoviska), na druhou stranu je však na místě jej dle II. věty Stanoviska odškodnit právě s přihlédnutím k dosavadní praxi orgánů veřejné moci ve skutkově a právně analogických věcech od žalobce odlišných osob, jež se tak tedy stala s přihlédnutím k legitimnímu očekávání žalobce hmotněprávní oporou nároku, je adekvátní toliko morální zadostiučinění.
4. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně opětovně rozhodoval o žalobě po zrušení citovaných rozhodnutí obecných soudů ve věci samé nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 856/15; Ústavní soud uvedl, že jimi došlo k porušení základního práva žalobce na spravedlivý proces a uložil obecným soudům zabývat se žalobním nárokem v intencích závazných právních názorů vyložených ve Stanovisku. Po stránce skutkové vzal za prokázané skutečnosti mezi účastníky nesporné, a to sled úkonů orgánů stání moci v trestní věci žalobce, dobu výkonu vazby a trestu, jež představují skutkový podklad žalobou uplatněného nároku, a dále skutečnost, že žalobní nárok byl u žalované tzv. předběžně uplatněn. Právním posouzením dospěl především k závěru, že žalobce splnil podmínku předvídanou ustanovením §14 OdpŠk, představovou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu, když na nutnosti splnění uvedené podmínky nemožnost aplikace příslušných ustanovení tohoto zákona ničeho nemění.
5. Soud prvního stupně k posuzování důvodnosti „nároků odpíračů perzekvovaných v době nesvobody“ (kam Ústavní soud řadí v kasačním nálezu i nárok žalobce) na odškodnění nemajetkové újmy za omezení osobní svobody trestním stíháním v období přecházejícím aplikovatelnosti Úmluvy v právním řádu České republiky, na podkladě aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, uvedl, že z judikatury Ústavního soudu navazující na závěry vyslovené ve Stanovisku se podává, že Stanovisko se neuplatní v případě promlčených nároků, tedy že, jinak řečeno, rovněž nároky „odpíračů“ podléhají korektivu promlčení. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně ani odvolací soud na posouzení žalovanou stranou vznesené námitky promlčení svá předcházející rozhodnutí nezaložily, zůstala stranou posouzení věci jak ze strany soudu dovolacího, tak ze strany Ústavního soudu.
6. Soud prvního stupně námitku promlčení vznesenou žalovanou v řízení po zrušení předchozího rozhodnutí posoudil a dospěl k závěru o její důvodnosti. Uvedl, že k „odklizení titulu omezení osobní svobody žalobce ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy došlo v rámci rehabilitačního řízení již usnesením Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991. Příčinou vzniku nemajetkové újmy omezením osobní svobody vazbou, resp. výkonem trestu odnětí svobody byl výrok o nepodmíněném odnětí svobody zrušený již usnesením ze dne 4. 11. 1991; pokud by žalobci nebyl uložen trest odnětí svobody, ale např. pouze trest podmíněný, nebo pokud by bylo v jeho případě např. při uznání viny upuštěno od potrestání, nedošlo by k porušení práva na osobní svobodu zakotveného čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy a nebylo by tak co odškodňovat. Soud prvního stupně proto uzavřel, že skutečnost, že k definitivnímu skončení žalobcovy trestní věci došlo až rehabilitačními rozhodnutími Městského soudu v Brně, jimiž byl původní odsuzující rozsudek opětovně zrušen ve výroku o trestu a současné poprvé i ve výroku o vině, načež bylo trestní stíhání žalobce zastaveno, postrádá v souvislostech dané věci právní význam, neboť výrok o vině (zrušený až v roce 2011) žalobci odškodnitelnou újmu ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy nezpůsobil.
7. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že v daném případě nelze soudu prvního stupně vytknout nerespektování závěrů zrušujícího nálezu Ústavního soudu ani zásad stanovených Ústavním soudem pro posuzování nároků „odpíračů vojenské služby perzekvovaných v době nesvobody“. Zcela v souladu se zrušujícím nálezem ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 856/15, aplikoval v daném případě instrukci obsaženou ve výroku II. Stanoviska a nárok žalobce, který podal žádost o zadostiučinění před přijetím Stanoviska, posoudil podle předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu; v této souvislosti zejména nelze přisvědčit odvolací námitce, že ve zrušovacím rozhodnutí uložil Ústavní soud obecným soudům, aby žalobci přiznaly peněžitou náhradu. Soudu prvního stupně nelze nic vytknout, pokud rozhodný okamžik pro vznik nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za omezení osobní svobody upínal k okamžiku zrušení výroku odsuzujícího rozsudku o trestu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že vyvstávají zásadní otázky, které je třeba řešit podle §237 o. s .ř. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že nelze promlčecí (případně prekluzivní) lhůtu počítat od nezákonného rozhodnutí, které bylo pravomocně zrušeno, a že není možné, aby obecný soud tvrdil, že nějaký nárok je promlčen (prekludován), když Ústavní soud se námitkou promlčení (prekluze) již v předchozím řízení zabýval a promlčení (ani prekluzi) neshledal a ústavní stížnosti vyhověl. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
12. Přípustnost dovolání nemůže založit námitka dovolatele, že se Ústavní soud v tomto řízení námitkou promlčení zabýval a promlčení neshledal. V odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 856/15, byla předmětem přezkumu otázka přímé aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy, nikoliv otázka promlčení uplatněného práva, počátku běhu promlčecí lhůty nebo její délky.
13. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky počátku běhu promlčecí lhůty, neboť se při jejím řešení soud prvního stupně i soud odvolací odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
14. Dovolání je důvodné.
15. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
16. Judikatorní řešení otázky zadostiučinění za nezákonné věznění osob, které v době nesvobody odmítly nastoupit vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení, se vyvíjelo následujícím způsobem. Vzhledem k tomu, že k nezákonnému věznění docházelo předtím, než v České republice vstoupila v účinnost Úmluva, byly žaloby vězněných osob proti České republice zamítány, čemuž několikrát přitakal i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 466/04, ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 686/03, nebo ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 241/04). V nálezu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 111/2012, však Ústavní soud vyslovil názor, že se nárok na náhradu za nemateriální újmu založený článkem 5 odst. 5 Úmluvy odvíjí od účasti dotčené osoby na rehabilitaci, resp. od „rehabilitačního“ rozhodnutí, kterým bylo zrušeno odsuzující rozhodnutí z doby nesvobody. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že má být podle tohoto ustanovení odškodněn i zásah do práva na osobní svobodu, k němuž sice došlo v období nesvobody, tedy před tím, než Úmluva nabyla dne 18. 3. 1992 účinnosti pro Českou republiku, ovšem soudy nezákonnost takového zásahu konstatovaly v rámci rehabilitačního řízení až po 18. 3. 1992. K obdobnému závěru dospěl posléze v několika nálezech rovněž IV. senát Ústavního soudu (srov. nálezy ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 662/12, a ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 644/13).
17. K opačnému závěru po důkladné interpretaci Úmluvy dospěl Ústavní soud ve Stanovisku. Podle Stanoviska byl dřívější přístup Ústavního soudu založen na chybném výkladu časových účinků Úmluvy. Pokud je Evropská úmluva vykládána správně a v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, pak povinnost státu dostát požadavkům plynoucím z článku 5 odst. 5 Úmluvy ve skutečnosti na nároky odpíračů vojenské služby vězněných v době nesvobody nedopadá, a to ratione temporis. Podle prvního výroku uvedeného Stanoviska „[n]árok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní.“
18. Ústavní soud však u tohoto kroku neskončil a ve výroku II Stanoviska dále uvedl, že „[t]ento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska.” Ústavní soud tedy nejprve prvým výrokem uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Úmluvy, uplatňovaný některými jeho senáty, byl chybný, a nově poskytl ve Stanovisku výklad správný. Druhým výrokem se zaměřil na žadatele, kteří inspirováni dřívějším chybným výkladem požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k nim založil fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by dřívější výklad o oprávněnosti nároků na zadostiučinění byl správný, a to z důvodu jejich legitimního očekávání, že jejich žalobám bude vyhověno.
19. V usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 737/15, následně Ústavní soud vyjádřil názor, že legitimní očekávání nemohlo žalobcům vzniknout v těch případech, kdy byl jejich nárok v době podání žaloby již promlčen. Při posuzování otázky promlčení nároku Ústavní soud vyšel z ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk. To je podle Ústavního soudu jediný vnitrostátní předpis, o který lze žalobci nárokované zadostiučinění opřít.
20. Nejvyšší soud v nyní posuzovaném případě uzavřel, že k promlčení práva nedošlo.
21. Podle předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu, která sice byla shledána nesprávnou, avšak ze které má Nejvyšší soud podle Stanoviska při posuzování nároku žalobce vycházet, je rozhodným okamžikem pro vznik práva žalobce okamžik plné rehabilitace žalobce, tedy zproštění žalobce obžaloby (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 644/13, odst. 40, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 662/12, odst. 18). Nejvyšší soud proto vycházel z právní úpravy promlčení účinné ke dni zproštění žalobce obžaloby (tedy v roce 2011).
22. V roce 2011 byl již účinný zákon č. 82/1998 Sb., ve znění novely č. 160/2006 Sb., jehož §32 odst. 3 věta první stanovuje, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.
23. Promlčení práva na přiměřené zadostiučinění za nezákonné věznění osob, které v době nesvobody odmítly nastoupit vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení, se posuzuje podle §32 odst. 3 OdpŠk ve spojení s §35 odst. 1 OdpŠk.
24. Výše uvedený závěr Ústavního soudu však nemá důsledek pouze na stanovení právní úpravy, jež má být aplikována, ale také na posouzení subjektivně určeného počátku běhu promlčecí lhůty. Mají-li obecné soudy dle druhé věty Stanoviska považovat za správné nyní překonané předcházející závěry Ústavního soudu, pak je nutné také pro posouzení promlčení práva na odškodnění nemajetkové újmy vycházet ze závěru, že toto právo vzniklo až v okamžiku plné rehabilitace žalobce. Rozhodným okamžikem pro vznik práva poškozeného na přiměřené zadostiučinění je tak okamžik, kdy došlo ke zproštění poškozeného obžaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1340/2015). Je-li okamžik vzniku daného práva (byť fiktivně) určen až tímto dnem, nemohl se žalobce o fingovaně neexistujícím právu před tímto okamžikem ve smyslu §32 odst. 3 OdpŠk ani dozvědět.
25. Byť názoru soudu prvního stupně, že rozhodným datem pro posouzení promlčení práva má být 4. 11. 1991, nelze odepřít logickou relevanci, vzhledem k povinnosti obecných soudů v dané věci aplikovat dřívější chybné závěry Ústavního soudu, nelze tomuto závěru přisvědčit. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991 nebyl totiž žalobce plně rehabilitován, neboť tímto rozsudkem nebyl zrušen výrok o vině. Ke zproštění žalobce obžaloby a k zastavení trestního stíhání došlo až v roce 2011 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 377/2015).
26. Šestiměsíční promlčecí lhůta se subjektivně určeným počátkem podle ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk začala v případě žalobce běžet dne 26. 8. 2011, kdy nabylo právní moci usnesení o zrušení odsuzujících rozhodnutí a o zastavení trestního stíhání žalobce. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované v souladu s ustanovením §14 OdpŠk, při započtení stavení promlčecí lhůty od 11. 10. 2011 do 5. 4. 2012, kdy probíhalo předběžné projednání práva žalovanou (srov. §35 odst. 1 OdpŠk), nebylo právo žalobce v době podání žaloby dne 28. 6. 2012 promlčeno (srov. výše citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 737/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 377/2015).
27. Z výše vyložených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
28. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
30.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu