ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4063.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4063/2017-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce B. V., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 80 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 198/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2016, č. j. 15 Co 227/2016-20, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 6. 5. 2016, č. j. 15 Co 227/2016-20, odmítl odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2016, č. j. 20 C 198/2015-12, kterým byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 29. 12. 2015 o ustanovení zástupce pro řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním (č. l. 26), které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř“.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
Podle §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání, není podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné. Není přitom rozhodné, zda odvolací soud odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně odmítl podle §218 o. s. ř. pro nedostatek subjektivní nebo objektivní přípustnosti, podle §218a o. s. ř. pro opožděnost nebo podle §211 o. s. ř. a §43 odst. 2 o. s. ř. pro vady odvolání (shodně DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1816, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3167/2015).
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, které nemůže založit přípustnost dovolání tam, kde ji zákon vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1686/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5474/2017).
Dovolací soud proto z výše uvedeného důvodu dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 7. února 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu