ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4103.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4103/2017-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) P. S., b) J. S. , zastoupených Mgr. Janem Hrežem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Purkyňova 143/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované P. D. , soudního exekutora Exekutorského úřadu Beroun, se sídlem v Berouně, zastoupeného Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem v Praze 5, Hořejší nábřeží 786/21, o zaplacení 4 355 347 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 118/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, č. j. 12 Co 337/2016-277, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 5. 2016, č. j. 10 C 118/2013-221, zamítl žalobu na zaplacení částky 2 000 000 Kč žalobci a) P. S. a částky 2 355 347 Kč žalobkyni b) J. S. (výrok I), uložil žalobcům zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 1 200 Kč (výrok II) a dále uložil žalobcům zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 37 897,20 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 12 Co 337/2016-277, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve vztahu k žalobkyni b) ohledně částky 197 678 Kč a ve výroku II o nákladech řízení mezi účastníky (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 600 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a současně rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Žalobci se domáhali po žalované zaplacení jednak zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2 000 000 Kč každému z žalobců a žalobkyně b) náhrady škody ve výši 355 347 Kč, které jim měly být způsobeny nesprávným úředním postupem v exekučních řízeních vedených proti M. S. u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 4 Nc 3294/2006 a 12 Nc 3295/2007.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v rozsahu výroků I a IV včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Skutečnost, že žalobci vydraženou nemovitou věc nepředali dobrovolně vydražiteli, nýbrž pod nátlakem přítomného soudního exekutora, který se svým nátlakem aktivně podílel na vystěhování žalobců z nemovitosti (a z toho vyvozené další námitky žalobců, například existence příčinné souvislosti či zatížení exekučního řízení procesními vadami), ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalobci konstruují své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jejich námitky proto přípustnost dovolání nemohou založit, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, které jsou nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Na další žalobci vymezené otázce týkající se aktivní legitimace žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobců nevyhověl, tedy že nebyl odvolacím soudem shledán nesprávný úřední postup, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobců nijak projevit, což činí jejich dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a v části není přípustné (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu