ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4116.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4116/2017-678
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně active invest s. r. o. , se sídlem v Pardubicích, Svítkov, Žižkova 89, identifikační číslo osoby 288 10 767, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře JELÍNEK & Partneři s. r. o., se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, proti žalované V. M. , zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 854/2, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 114/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. dubna 2017, č. j. 69 Co 295/2016-636, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. dubna 2017, č. j. 69 Co 295/2016-636, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. dubna 2016, č. j. 22 C 114/2012-575, ve znění svého usnesení ze dne 11. července 2016, č. j. 22 C 114/2012-611, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků (jehož součástí je stavba) v obci a katastrálním území Š. (dále též „nemovitosti“ nebo „nemovitý majetek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Po provedeném řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že: „(...) žalovaná uzavřela kupní smlouvu ze dne 17. 12. 2010 v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, od smlouvy ve smyslu ustanovení §49 občanského zákoníku odstoupila a toto odstoupení se dostalo do sféry dispozice žalobce, když bylo odesláno na adresu jeho sídla prostřednictvím provozovatele poštovní licence.“
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. dubna 2017, č. j. 69 Co 295/2016-636, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Odvolací soud se sice neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaná uzavřela s žalobkyní předmětnou kupní smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, od které posléze po právu odstoupila, nicméně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť uvedená kupní smlouva je lichevního charakteru a je tudíž podle §39 obč. zák. absolutně neplatná.
5. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a konstatoval, že z nich „je třeba dovodit (na straně žalované) stav nezkušenosti a rozrušení, resp. psychické křehkosti při uzavírání smlouvy (...) Nezkušenost žalované při uzavírání kupních smluv o prodeji nemovitosti je zřejmá, neboť se nepohybuje v oblasti realit a jejich prodeje, s nemovitostmi neobchoduje, současně se v době prodeje jednalo o osobu ve věku 70 roků. Psychický stav žalované popisuje znalecký posudek MUDr. Silvie Musilové, která uvedla, že u žalované se projevují některé vlastnosti v rámci osobnostní výbavy, které ji mohou omezovat, snižovat náhled a mění reakce v zátěžové situaci, a nelze vyloučit přechodné oslabení exekučních funkcí, tedy schopnosti plánovat, předvídat a volní zaměření. U žalované pod tlakem a při velkém emočním vypětí a zátěži dochází ke snížení pozornosti, výbavnosti, zvyšuje se napětí a je zvýrazněna potřeba rychlého ukončení nepříjemné situace, takže se snaží vyhovět. Žalovaná sice mohla nepochybně porozumět kupní smlouvě, tedy věděla, jakou smlouvu podepisuje, ze znaleckého posudku lze však dovodit rozrušení a psychickou křehkost žalované, která spolu s její nezkušeností s přihlédnutím k vysokému věku nepochybně naplňuje subjektivní znaky lichevní smlouvy. Poskytnuté plnění pak bylo ve zjevném nepoměru, kdy sjednaná cena nemovitosti nedosahovala ani poloviny obvyklé ceny tak, jak bylo zjištěno znaleckým posudkem Ing. Štencla. Žalobci pak nepochybně muselo být zřejmé, že uzavírá obchod s osobou nezkušenou, navíc v pokročilém věku. Vzhledem k věku žalované, jakož i k jejímu pobytu ve zdravotnickém zařízení a i s přihlédnutím ke sjednané ceně (k jejímuž výraznému snížení pod obvyklou cenu nebyl žádný důvod), žalobce současně vědět minimálně mohl a měl, že na straně žalované může být osoba nejen nezkušená, ale i psychicky oslabená.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení předmětné kupní smlouvy jako smlouvy lichevní, přičemž předpoklady přípustnosti vymezila tím, že se odvolací soud při řešení otázky posouzení charakteru uvedené kupní smlouvy (shledal-li, že jde o smlouvu lichevní) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť „V daném případě rozhodně nedošlo k naplnění znaků lichevní smlouvy tak, jak je předpokládá judikatura Nejvyššího soudu, kdy máme za to, že ani subjektivní ani objektivní stránka nebyla v daném případě naplněna, kdy pokud by i přesto soud dospěl k závěru, že byla, rozhodně nebyla shledána příčinná souvislost mezi těmito znaky a nebyl prokázán ani úmysl žalobce využít subjektivních znaků na straně žalované a uzavřít s žalovanou lichevní smlouvu.“
7. Dovolatelka v dovolání poukazuje na okolnosti případu, vytýká odvolacímu soudu, že ten nesprávně zjištěné skutečnosti podřadil pod závěr o lichevním charakteru kupní smlouvy. Zdůrazňuje, že v době podpisu smlouvy neměla jakoukoliv pochybnost o tom, že by uzavření kupní smlouvy cokoliv bránilo, „jednalo se o standardní postup, kdy žalobce dostal tip na prodej nemovitosti, následně jednal s osobou D. M. (syn žalované) , která byla k tomuto zmocněna (...) Žalobce neměl nejmenší důvod pochybovat o platnosti této plné moci, nicméně z opatrnosti chtěl, aby smlouvu podepsala právě žalovaná, a to z důvodu, aby předešel jakýmkoliv problémům, když vlastníkem v katastru nemovitostí byla zapsána žalovaná.“
8. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak, aby změnil rozsudek soudu prvního stupně a podané žalobě vyhověl, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
11. Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud v této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně je – jak bude vyloženo níže – přípustné a je i důvodné.
13. Jak se podává z již shora vyložené reference předchozích řízení, odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl při právním posouzení věci k závěru, že kupní smlouva ze dne 17. prosince 2010, kterou dovolatelka (jako kupující) uzavřela s žalovanou (jako prodávající), a jejímž předmětem byl prodej předmětného nemovitého majetku žalovanou dovolatelce, je lichevního charakteru a je tudíž ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná.
14. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 (poznámka: všechna rozhodnutí dovolacího soudu, na která se zde odkazuje, jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
15. V posuzované věci odvolací soud při své hodnotící úvaze (ve vztahu k hmotněprávní stránce věci) zcela pominul, že žalobkyně se osobně jednání s žalovanou při uzavření kupní smlouvy neúčastnila, neboť prvně smlouvu podepsala (návrh vůči žalobkyni učinila) žalovaná (v době své hospitalizace po operačním zákroku v Odborném léčebném ústavu Paseka), a to v přítomnosti J. K., která jako zaměstnankyně Obecního úřadu Paseka ověřovala podpis žalované na uvedené kupní smlouvě, a dále též v přítomnosti svého syna D. M., který posléze předložil žalovanou podepsanou smlouvu (návrh smlouvy) tehdejšímu jednateli žalobkyně M. Š.
16. Odvolací soud při posuzování právně významných okolností rovněž nezohlednil a do svých úvah vedoucích posléze k právně kvalifikačnímu závěru nepromítl také ty významné okolnosti, že svědkyně J. K. před ověřením podpisu žalované na předmětné kupní smlouvě telefonicky žádala sociální pracovnici Odborného léčebného ústavu Paseka – S. Z., aby (jak se uvádí v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 12) „se žalovanou promluvila a zdůraznila jí, aby si podpisy dobře rozmyslela.“ Soud prvního stupně pak z výslechu svědkyně S. Z. mj. zjistil (viz str. 13 odůvodnění jeho rozsudku), že: „Svědkyni kontaktovala matrikářka z obecního úřadu s tím, že má ověřovat na žádost žalované její podpis na nějakém vícestránkovém dokumentu s tím, jestli by svědkyně za žalovanou mohla zajít, jestli si tento dokument přečetla a jestli tomu rozumí.“ Soud dále v tomto směru učinil také zjištění, že: „Svědkyně žádosti matrikářky vyhověla, ptala se žalované, jestli ty dokumenty přečetla, jestli jim rozumí a trvá na jejich ověření“ , přičemž „žalovaná svědkyni sdělila, že na tom ověření trvá, že si dokumenty přečetla a že jim rozumí. O tomto svědkyně telefonicky informovala matrikářku.“
17. Dále soud prvního stupně učinil dílčí skutkové zjištění z výslechu svědkyně J. K., která podrobně popsala vlastní průběh jednání (a chování) žalované při podpisu předmětné kupní smlouvy – „Na místě byl přítomen kromě žalované její syn, pro něhož se ověřovala plná moc a další neznámý muž (poznámka dovolacího soudu: z dalšího textu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že se nejednalo o jednatele žalobkyně) . Na místě svědkyně zjistila, že se jedná o ověřování kupní smlouvy a čestného prohlášení. Svědkyně proto kontaktovala ošetřující lékařku MUDr. Raclavskou a ptala se jí, zda žalovaná není pod vlivem léků, které by ovlivňovaly její úsudek. Lékařka svědkyni sdělila, že žalovaná je po ortopedické operaci, je svéprávná, má občanský průkaz a jedná si samostatně. Ověřování podpisů proběhlo v jídelně. Žalovaná na svědkyni působila naprosto zdravě, sebevědomě, s ostatními si povídali v přátelském duchu. Žalovaná byla svědkyní opakovaně upozorňována, že svědkyně nezodpovídá za obsah dokumentů, že je nutné, aby si dokumenty řádně přečetla, svědkyně zcela jistě použila i termín ‚kupní smlouva‘, ptala se žalované, zda chce podepsat tyto kupní smlouvy (zjevně míněno kupní smlouvu). Svědkyně si sedla tak, aby na žalovanou dobře viděla. Žalovaná si dokumenty četla, ale těžko říct, jak pozorně. Během toho čtení se pořád bavila s těmi přítomnými muži, bavili se přátelsky, pořád něco rozebírali, řešili nějaká okna. Svědkyně opakovaně vyzývala žalovanou k přečtení listin.“
18. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, mj. vyložil, že: „Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává. Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce. Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy."
19. Jestliže ve smyslu shora připomenuté judikatury dovolacího soudu k převodním smlouvám naplňujícím lichevní charakter je nezbytné učinit též pozitivní závěr o zavinění lichváře, přičemž v tomto směru jde o závěr právní, jenž musí být vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí mít oporu ve skutkových zjištěních obsažených v závěru o skutkovém stavu věci, jenž soud posléze právně kvalifikuje, pak skutkový deficit při řešení této otázky jde jednak na vrub správnosti právního posouzení věci, a jednak – v otázce nerespektování §213 o. s. ř. či nezdůvodnění, proč nebylo zapotřebí přistoupit k zopakování některých důkazů provedených soudem prvního stupně – představuje vadu řízení, jež sama o sobě naplňuje důvod ke kasaci takto postiženého rozhodnutí odvolacího soudu.
20. V daném případě odvolací soud zavinění žalobkyně coby osoby, jež by měla naplňovat prostřednictvím svého statutárního zástupce lichvářské jednání, jak se podává z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, spíše presumuje, než vyvozuje právní posouzení na podkladě konkrétních skutkových zjištění.
21. Dovolacímu soudu prozatím (za stávajícího stavu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) není zřejmé lichvářské jednání žalobkyně, která prostřednictvím svého jednatele při uzavření převodní smlouvy s žalovanou vůbec nejednala, nýbrž jednala s jejím (žalovanou k takovému právnímu jednání zmocněným) synem D. M., navíc v situaci, kdy shora uvedená svědkyně – matrikářka při ověření podpisu žalované postupovala naprosto příkladným způsobem, jestliže z důvodu, aby vyloučila případné pochybnosti o skutečné vůli žalované předmětnou kupní smlouvu podepsat, ještě před vlastním podpisovým aktem požádala o shora již popsanou součinnost zmíněnou sociální pracovnici uvedeného zdravotnického zařízení a dokonce před vlastním ověřením podpisu žalované ještě zjišťovala informace o aktuálním zdravotním stavu žalované u tehdy službu konající lékařky zmíněného zdravotnického zařízení.
22. Odvolací soud své rozhodnutí v zásadě staví na favorizaci informací plynoucích ze znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Silvií Musilovou, v němž ovšem nejsou (z pohledu odborných úvah znalkyně) zhodnoceny právě (v řízení vyslechnutými svědky popisované) okolnosti týkající se jednání žalované před a při vlastním podpisovém aktu uvedené smlouvy, není reflektována a vyhodnocena svědky popisovaná atmosféra, jež se odrazila v chování žalované, které u žádného ze svědků vyslechnutých v prvoinstančním řízení tehdy nezavdalo žádné pochybnosti o nastanuvší nestandardnosti situace, jež by zakládala úvahy o tom, že žalovaná se právě v tomto inkriminovaném čase nacházela v natolik (psychicky) zátěžové situaci, která by snad mohla mít relevanci na platnost uvedené kupní smlouvy.
23. Jinými slovy řečeno, jakkoliv nelze pochopitelně ztotožňovat hodnocení tehdejšího chování žalované před a při podepisování kupní smlouvy s odborným posouzením, nelze na druhé straně přehlížet svědky jednotně popisované (jimi subjektivně vnímané) tehdejší chování žalované, které nevykazovalo (z pohledu svědků) známky nějakého zátěžového (výrazně stresového) stavu či jiných nestandardních projevů, které by jakýmkoliv způsobem zpochybňovaly učiněný projev vůle žalované v souvislosti s uzavřením uvedené kupní smlouvy.
24. Především však odvolací soud abstrahoval od vyhodnocení soudem prvního stupně zjištěných skutečností týkajících se uzavření předmětné kupní smlouvy, a to z pohledu jednání žalobkyně zastoupené jejím tehdejším statutárním zástupcem, jenž podle zjištění nalézacího soudu nebyl vůbec přítomen uzavírání smlouvy žalovanou a ani nedisponoval žádnými informacemi, které by u něj měly vzbuzovat pochybnosti o tom, že se žalovaná nachází v nějaké zdravotně (psychicky) vypjaté situaci, jež by měla zpochybňovat případnou platnost jejího právního jednání.
25. Nejvyšší soud připomíná, že řešení otázky posuzování platnosti uzavření převodní smlouvy musí přirozeně předcházet vyřešení otázky, zda vůbec, respektive kdy byla převodní smlouva uzavřena. Z výpovědi tehdejšího jednatele žalobkyně M. Š. [na str. 14 odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku] mj. vyplývá (respektive soud prvního stupně z výslechu tohoto svědka vzal za zjištěné), že: „Pan M. a dva muži odjeli s kupní smlouvou, nachystanou žalobcem, za žalovanou, která měla být v ústavu na doléčování. Muži měli mít domluvenou paní, která podpis žalované ověří. Následně se vrátili s kupní smlouvou, podepsanou žalovanou. Jednatel žalobce svůj podpis ověřil na poště ve Šternberku, poté jeli všichni do Olomouce podat návrh na vklad do katastru nemovitostí.“
26. Je tudíž třeba si předně vyjasnit otázku, kdo byl navrhovatelem a kdo zase adresátem návrhu předmětné kupní smlouvy (pokud smlouva nebyla uzavřena v přítomnosti obou jejich účastníků), a to z hlediska (perfekce) jejího uzavření (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. 30 Cdo 1244/2009, avšak s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 39/2013, případně též usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 30. října 2014, sp. zn. Pl. ÚS 20/13, in http://nalus.usoud.cz ).
27. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
28. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu