ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4134.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4134/2016-518
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) J. R. , b) J. P. , c) J. V. , d) Č. S. , e) Z. T. , právně zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 250/2009, o dovolání žalované a žalobců a) a d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 30 Co 98/2016-383, takto:
I. Dovolání žalované a dovolání žalobců a) a d) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se samostatně podanými žalobami se shodným skutkovým základem, které byly spojeny ke společnému projednání, domáhali na žalované náhrady škody, jež jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem státu při povolení vzniku investiční společnosti Futurum, a. s., při výkonu dohledu nad činností této společnosti spravující Podílový fond FUTURUM AURUM a při dohledu nad likvidací uvedené společnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 1. 2016, č. j. 27 C 250/2009-296, uložil žalované zaplatit žalobci a) částku 69 690 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci a) na skutečné škodě částku 104 535 Kč a ušlý zisk s příslušenstvím (výrok II), dále uložil žalované zaplatit žalobci b) částku 69 690 Kč s příslušenstvím (výrok III) a zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci b) ušlý zisk s příslušenstvím (výrok IV), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci c) na skutečné škodě částku 3 484,50 Kč a ušlý zisk s příslušenstvím (výrok V), dále zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci d) na skutečné škodě částku 69 690 Kč s příslušenstvím a ušlý zisk s příslušenstvím (výrok VI), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci e) na skutečné škodě částku 34 845 Kč a ušlý zisk s příslušenstvím (výrok VII), a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku odmítl odvolání žalobce c) proti výroku V rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 3 484,50 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VIII tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu včasným dovoláním. Rozsudek odvolacího soudu dále napadli žalobci a) a d) v rozsahu výroku I rozsudku odvolacího soudu, a to v části, ve které odvolací soud potvrdil výroky II a VI rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byly žalobcům a) a d) zamítnuty jejich nároky na zaplacení náhrady skutečné škody.
Dovolání žalobců a) a d) a dovolání žalované Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Skutečnost, že žalovaná byla po obdržení účetních uzávěrek dne 30. 9. 1995 schopna zasáhnout vůči investiční společnosti Futurum, a. s., dříve než v dvouměsíční lhůtě předvídané v ustanovení §37 odst. 4 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (ve znění účinném do 30. 6. 1996), ze skutkových zjištění soudů neplyne. Námitka v dovolání žalobců a) a d) je v daném směru námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud zároveň neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu zakládal extrémní rozpor zjištěného skutkového stavu a obsahu provedených důkazů, jak žalobci tvrdí v dovolání. Ostatně žalobci v dovolání konkrétně ani nespecifikují, v čem skutkové závěry odvolacího soudu odporují obsahu jím provedených důkazů.
Pokud se jedná o dovolání žalované, tak jí předestřená otázka, jaká organizační složka je příslušná jednat za stát, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že za stát je v tomto řízení, jež bylo zahájeno dne 11. 8. 2009, oprávněna jednat žalovaná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 6050/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5768/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3967/2013).
Žalovaná ve svém dovolání namítá, že v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, týkající se skutkově obdobné věci, dovolací soud zaujal k řešené otázce (oproti shora citované judikatuře) odlišný právní názor. Senát Nejvyššího soudu však nedospěl k závěru o nutnosti předložit tuto otázku k rozhodnutí svému velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), když se jedná toliko o otázku procesního práva, u kterých s ohledem na ustanovení §20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích není takový postup obligatorní, a nadále setrvává na ustáleném právním názoru (obsaženém v shora citované judikatuře), od nějž se nemíní odchýlit.
Dovolací soud ani neshledává, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů byla nepřezkoumatelná, neboť (posuzováno vzhledem k obsahu dovolání) případné nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí na újmu uplatnění práv dovolatelů nebyly (k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaná v souvislosti s namítanou nepřezkoumatelností uvádí devět bodů své vlastní argumentace, s nimiž se odvolací soud dle jejího mínění nevypořádal. Zmíněné body otázku hmotného či procesního práva neobsahují, neboť (jak bylo též vytknuto výše) představují polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, popř. námitky vad dokazování a odůvodnění rozhodnutí, které rovněž nejsou ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem.
Nelze souhlasit rovněž s názorem žalované, podle kterého soudy neměly přihlížet k rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, a ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, neboť dle názoru žalované byly vydány v rozporu s občanským soudním řádem a ustanovením §20 zákona o soudech a soudcích. V této souvislosti dovolací soud poukazuje na své usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4681/2015, v němž odmítl stejný argument stejné žalované, a to již vzhledem k okolnosti, že žalovaná tímto způsobem zpochybňuje závěry meritorně vyřešené v rozsudcích dovolacího soudu pro tvrzený rozpor s usneseními téhož soudu, jimiž byla dovolání odmítnuta. Ústavní soud však v usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17, potvrdil závěr, že pokud dovolání nebylo přípustné, nemohl z usnesení dovolacího soudu plynout meritorní právní názor, který by mohl zakládat judikatorní rozpor ve smyslu zákona o soudech a soudcích (k tomu srov. rovněž usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu