ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4206.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4206/2017-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně I. H. , zastoupené Mgr. Rudolfem Krejčíkem, advokátem se sídlem v Řevnicích, nám. Krále Jiřího z Poděbrad 24, proti žalované Š. R. , zastoupené Mgr. Petrem Malcem, advokátem se sídlem v Praze 3, Korunní č. 2206/127, o ochranu osobnosti , ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 36 C 64/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2016, č.j. 3 Co 150/2015-128, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se žalobou na ochranu osobnosti domáhala vůči žalované omluvy a zadostiučinění v penězích v částce 150.000,- Kč za nepravdivé a dehonestující výroky pronesené při jednání Rady města Ř. dne 12. září 2011, konkrétně, že je pedofil ze Slovenska a že má zakázán vstup na území Slovenské republiky.
Krajský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. dubna 2015, č.j. 36 C 64/2012-89, výrokem I. žalované uložil zaslat žalobkyni omluvný dopis, výrokem II. jí uložil zaplatit žalobkyni částku 150.000,- Kč, výrokem III. v důsledku zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu zastavil řízení ohledně omluvy provedené na stránkách školy a výrokem IV. uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 31.644,- Kč. Soud prvního stupně vyšel z toho, že sporné výroky byly žalovanou proneseny, že jsou smyšlené a extrémně urážlivé s tím, že zmínka o zákazu pobytu žalobkyně na Slovensku vyvolává dojem, že žalobkyně byla trestně stíhána. Tím došlo k velmi závažnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně, a proto jí ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 40/0964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) náleží zadostiučinění ve formě omluvy i v penězích.
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 20. prosince 2016, č.j. 3 Co 150/2015-128, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. podle ustanovení §220 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že žalobu zamítl a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 23.800,- Kč a výrokem II. uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8.800,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná pronesla předmětné výroky v době, kdy byla ředitelkou základní školy v Ř. a žalobkyně učitelkou na této škole. Pronesla je na zasedání Rady města Ř. a týkaly se působení žalobkyně na škole a důvodů její výpovědi. Důvodem svolání Rady města Ř. bylo projednání petice části rodičů, požadujících setrvání žalobkyně ve škole. Žalovaná tak v daném případě nejednala jako soukromá osoba, ale jako zástupce právnické osoby – školy. Výjimkou by mohl být pouze tzv. exces, tedy jednání žalované, jdoucí nad rámec výkonu její funkce. Odvolací soud dále konstatoval, že v žalobě nebylo uvedeno tvrzení o excesu žalované, proto také nebyla zkoumána otázka věcné (pasivní) legitimace žalované. Při odvolacím jednání soud účastníky seznámil s tímto náhledem. Žalobkyně k tomu uvedla, že podle jejího názoru šlo o exces žalované, ale ničeho bližšího k tomu neuvedla. Proto odvolací soud uzavřel, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimována, protože v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno jednání žalované naplňující znaky excesu. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční, kdy obsah žaloby určuje zcela žalobce. Pokud žalobkyně zvolila jako žalovanou fyzickou osobu, soud prvního stupně pochybil, pokud žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dne 31. března 2017 dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §236 odst. 1 a §237 o.s.ř. a domnívá se, že odvolací soud se odchýlil při řešení otázek hmotného nebo procesního práva od ustálené rozhodovací praxe a tyto mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. V zásadě nesouhlasí s posouzením inkriminovaných výroků žalované jako jednání právnické osoby, když pro její jednání chybělo zákonné zmocnění. Poukazuje pak na konkrétní okolnosti, za nichž byly předmětné výroky proneseny. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (byť ani jen např.) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSCR 113/2016).
Je možno například současně též připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Posuzované dovolání, přes svou relativní obsáhlost, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně sice tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, ale ve skutečnosti neuvádí žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se měl odvolací soud v posuzované věci odchýlit.
Podané dovolání tak trpí zásadní procesní vadou, kterou již není možno – s ohledem na uplynutí odvolací lhůty – odstranit, což samo o sobě je důvodem k jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu