ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4219.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4219/2017-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce M. V. , zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti CZECH NEWS CENTER a.s., IČO: 02346826, se sídlem v Praze 7, Komunardů 1548/42, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2-Vinohrady, Na Kozačce 1289/7, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 32/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2017, č.j. 3 Co 207/2015-278, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Heleny Chaloupkové, advokátky, se sídlem v Praze 2-Vinohrady, Na Kozačce 1289/7.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou na ochranu osobnosti ze dne 3. března 2005, proti právnímu předchůdci žalované, společnosti EBIKA s.r.o., domáhal přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 5.000.000,- Kč. K neoprávněnému zásahu mělo dojít uveřejněním nepravdivých údajů v tiskovině Aha!, jejímž vydavatelem byla EBIKA s.r.o. Tato tvrzení byla nejen nepravdivá, ale i dehonestující žalobce.
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. dubna 2015, č.j. 34 C 32/2005-249, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč, a to tak, že částku 100.000,- Kč zaplatí žalovaná do tří dnů od právní moci rozsudku a částka 200.000,- Kč byla již zaplacena právním předchůdcem žalované. Co do částky 4.700.000,- Kč byla žaloba zamítnuta a žalované bylo uložena nahradit žalobci náklady řízení ve výši 49.633,- Kč. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku účinného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že uveřejněním nepravdivých a dehonestujících informací došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce, který tak má právo na zadostiučinění v penězích, jehož výši soud stanovil na 300.000,- Kč.
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 14. března 2017, č.j. 3 Co 207/2015-278, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil v zamítavém výroku ohledně částky 4.700.000,- Kč, výrokem II. ho ve vyhovujícím výroku změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila částku 100.000,- Kč, změnil ho rovněž ve výroku o nákladech řízení, když žalované uložil zaplatit žalobci částku 42.466,50 Kč a výrokem III. žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8.228,- Kč.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podáním ze dne 15. 6. 2012 předchůdkyně nynější žalované oznámila soudu, že smlouvou ze dne 27. září 2007 došlo k prodeji části podniku, souboru věcí práv a jiných majetkových hodnot sloužících k provozování deníku Aha! na nabyvatele – společnost Ringier Axel Springer CZ a.s. a žalobce v důsledku toho navrhl, aby podle §107a o.s.ř. namísto původní žalované do řízení jako nový vydavatel deníku Aha! vstoupil Ringier Axel Springer CZ a.s. Soud prvního stupně pak rozhodl o vstupu Ringier Axel Springer CZ a.s. do řízení namísto původní žalované, která tak přestala být účastníkem řízení. Původní žalovaná pak vstoupila do likvidace a byla vymazána z obchodního rejstříku. V průběhu řízení ještě došlo k další změně v osobě žalované z Ringier Axel Springer CZ a.s. na CZECH NEWS CENTER a.s., a to fúzí bez likvidace, a došlo také k výmazu Ringier Axel Springer CZ a.s. z obchodního rejstříku. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2016, sp.zn. 30 Cdo 5444/2015, resp. komentář publikovaný v ASPI k §4 tiskového zákona, pak odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná není v řízení věcně pasivně legitimována, protože právo podle §11 a §13 obč. zák. je vztahem osobním, je spjato výlučně jen s osobou původce zásahu a tím žalovaná v posuzované věci není. Vyložil také, že povinnost k zadostiučinění podle §13 obč. zák. nemohla být zahrnuta do shora uvedené smlouvy o prodeji části podniku a tak dohodou převedena na kupujícího, protože osobnostní práva fyzických osob podle ustanovení §13 obč. zák. jsou nepřenosná a jsou vázána na osobu poškozeného, ale i na původce zásahu. Je absurdní, aby povinnost odčinit neoprávněný zásah byla ukládána jiné osobě než té, která se zásahu dopustila (původce zásahu).
Proti všem třem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 2. srpna 2017 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. a podává je z důvodu uvedeného v §241a os.ř., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že rozsudek odvolacího soudu se odchyluje od ustálené judikatury, přináší novou judikaturu s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných věcech a řeší otázku mající v dané věci určující význam. Dovolatel se v prvé řadě domnívá, že pokud soud prvního stupně usnesením připustil vstup Ringier Axel Springer CZ a.s. do řízení namísto původní žalované, dospěl k závěru o změně pasivní legitimace žalované strany a tímto usnesením je ve smyslu ustanovení §170 odst. 1 o.s.ř. vázán i odvolací soud. Jde tak o pravomocně rozsouzenou věc. V této souvislosti za v judikatuře dosud nevyřešenou otázku považuje, zda přezkumná soudní instance může odchylně posoudit otázku způsobilosti převodu práv a povinností ve smyslu ustanovení §107a o.s.ř. Dovolatel dále navrhuje změnu dosud ustálené soudní praxe dovozující, že povinnost nahradit nemajetkovou újmu v penězích může být splněna toliko osobně škůdcem. Nesouhlasí se závěry, že majetkové právo vzniklé v důsledku zásahu je právem ryze osobním, které zaniká smrtí povinného, jako osoby, která má povinnost poskytnout příslušné zadostiučinění oprávněné osobě. K tomu uvádí, že peněžité plnění na rozdíl od morální satisfakce postrádá osobní rozměr. Připomíná rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008, sp.zn. 31 Cdo 3161/2008, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. podléhá promlčení, protože je to obsah nároku a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí povahu nároku určující. Stejnou logikou podle dovolatele lze dospět k závěru, že je to obsah nároku a nikoliv předmět ochrany, co činí nárok převoditelným. Poukazuje také na to, že účelem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je především to, aby se poškozenému dostalo určité satisfakce. Cituje z komentáře k ustanovení §1881 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož u pohledávek není rozhodující, že zanikají smrtí věřitele, nýbrž to, že nemohou být nikým jiným než věřitelem uplatněny. Uplatněním pohledávky se nemyslí pouze její nárokování žalobou, nýbrž každý projev vůle věřitele, který nezanechává pochybnosti, že se rozhodl pohledávku na dlužníkovi požadovat. Učiní-li věřitel takový projev, není důvodu, proč by se pohledávka nemohla stát předmětem právního obchodu . Poukazuje také na skutečnost, že v usnesení ze dne 18. května 2016, sp.zn. 30 Cdo 5444/2015, kterého se dovolává odvolací soud, Nejvyšší soud konstatoval, že v případě zániku právnické osoby není absolutní analogie se smrtí fyzické osoby, plně reálná, neboť v řadě případů práva a povinnosti právnické osoby vplývají do jiné právnické osoby, do níž se pak promítnou a prolnou prvky právní subjektivity původní právnické osoby. Závazek na odčinění nemajetkové újmy v penězích je závazkem majetkovým, který souvisí s podnikem, který vydává deník. Přitom nejde o závazek plynoucí ze smlouvy, ale o závazek plynoucí z protiprávního jednání a vzhledem k ustanovení §4 tiskového zákona za jeho obsah odpovídá vydavatel, kterým je i současný vydavatel periodika Aha! Z hlediska spravedlnosti proto považuje za nezbytné, aby dovolací soud změnil svou dosavadní judikaturu. Navrhuje tedy, aby Nejvyšší soud v plném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která nesouhlasí s názorem žalobce, že rozhodnutím o změně žalovaného subjektu byla vyřešena otázka pasivní procesní legitimace v řízení, je přesvědčena, že v řízení může být pasivně legitimován pouze původce zásahu a na rozdíl od dovolatele se nedomnívá, že každému vydavateli konkrétního periodika lze přičíst cokoli, co způsobil jeho předchůdce. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
První dovolací námitka žalobce, totiž, že rozhodnutím soudu prvního stupně o vstupu Ringier Axel Springer CZ a.s. do řízení namísto původní žalované bylo pravomocně rozhodnuto o věcné legitimaci, svědčí o nepochopení podstaty rozhodnutí podle ustanovení §107a o.s.ř. Věcná legitimace svědčí osobám, které jsou nositeli subjektivních práv a povinností v hmotněprávní rovině, jež se staly předmětem řízení v procesněprávní rovině. V rámci řízení sporného se rozlišuje věcná legitimace aktivní a věcná legitimace pasivní. Věcná legitimace zrcadlí hmotněprávní vztah účastníka řízení k projednávané věci, resp. k předmětu řízení. Věcná legitimace není předpokladem účastenství, ale nachází svůj výraz v rozhodnutí soudu o věci samé . Jak Nejvyšší soud uzavřel v usnesení ze dne 25. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 2416/2006, úvaha, zda tomu, kdo má do řízení vstoupit na místo dosavadního žalovaného, svědčí pasivní věcná legitimace, se promítá až do výsledku sporu . V usnesení ze dne 25. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 760/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že otázkou, zda ten, kdo má do řízení vstoupit na místo dosavadního účastníka, je skutečně nositelem práva, o něž v řízení jde, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o.s.ř., ale již posouzení věci samé (opodstatněnosti žaloby), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé – v rozsudku, kterým rozhodne o žalobě (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) .
Druhá otázka dovolatele se týká převoditelnosti, popř. osobního rozměru peněžité formy zadostiučinění. Tato otázka by podle jeho názoru měla být posouzena Nejvyšším soudem jinak ve smyslu změny ustálené judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí (srovnej např. usnesení ze dne 21. ledna 2015, sp.zn. 30 Cdo 4402/2014, rozsudek ze dne 27. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1292/2008, rozsudek ze dne 31. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 2722/2012, rozsudek ze dne 25. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1563/2013, nebo rozsudek ze dne 22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 1528/2014, rozsudek ze dne 22. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 528/2010, popř. usnesení ze dne 17. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 388/2015) přesvědčivě zdůvodnil, že podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí . Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění. Přitom vztah mezi fyzickou osobou, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo a osobou, které je třeba tento zásah přičítat, je vztahem osobním, který je charakterizován mimo jiné tím, že poškozený má výlučné právo uplatňovat vůči subjektu (původci) neoprávněného zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, nároky na ochranu vyplývající z ustanovení §13 obč. zák. Naopak výlučně s osobou původce zásahu je svázána povinnost spojená s občanskoprávními sankcemi vyplývajícími z citovaného ustanovení a v žádném případě tak nemůže být v řízení na ochranu osobnosti pasivně legitimován např. případný správce konkurzní podstaty. Posouzení existence zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby (člověka), dále otázky neoprávněnosti (event. oprávněnosti) takového zásahu, resp. přiměřenosti eventuální sankce (ať podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. nebo podle §13 odst. 2 téhož zákona) je věcí soudu v řízení o ochranu osobnosti, který teprve svým (pravomocným) rozhodnutím autoritativně ve vztahu k subjektu, který se posuzovaného zásahu dopustil, zakládá (konstituuje) jeho konkrétní satisfakční povinnost. Od tohoto svého názoru Nejvyšší soud nemá důvod se odchylovat. Pokud dovolatel poukazuje na komentář k ustanovení §1881 o.z. účinného od 1. ledna 2014, a fakticky zavádějícím způsobem argumentuje existencí či vznikem „pohledávky”, která je typickým institutem závazkových vztahů, o který však v projednávané věci nejde. Z existujícího občanskoprávního vztahu vzniklého na základě neoprávněného porušení osobnostních práv fyzické osoby vznikají fyzické osobě práva na ochranu osobnostních práv a prostředky této ochrany jsou vyjmenovány v ustanovení §13 obč. zák. , mezi nimiž je i právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (srovnej např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2004, sp. zn. 1 Co 63/2003, uveřejněný pod číslem 4/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce napadá dovoláním i výroky o náhradě nákladů řízení, avšak své dovolání v tomto směru nikterak nezdůvodňuje nehledě k tomu, že podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy, není dovolání podle §237 o.s.ř. přípustné. V souzené věci bylo uvedenými výroky rozhodnuto o částkách nedosahujících uvedené výše, přičemž se nejednalo o žádnou z uvedených zákonem stanovených výjimek. Proto dovolání není přípustné ani proti těmto výrokům.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, a proto je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalované zastoupené advokátkou právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) ve výši 3.100,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 714,- Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114,- Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu