ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4223.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4223/2017-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně S. O., zastoupené Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, proti žalované České republice – Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 4, Kongresová 2, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 102/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2016, č.j. 3 Co 109/2015-252, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se žalobou domáhala ochrany osobnosti podle ustanovení §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Konkrétně požadovala náhradu nemajetkové újmy ve výši 1.800.000 Kč. Újma na jejích osobnostních právech jí měla vzniknout jako pozůstalé v souvislosti s úmrtím její dcery M. O., která byla u žalované ve služebním poměru .
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. února 2015, č.j. 31 C 102/2012-224, doplněným usnesením ze dne 4. října 2016, č.j. 31 C 102/2012-243, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobu posoudil podle ustanovení §13 obč. zák. a dospěl k závěru, že (sice) došlo k zásahu do osobnostních práv žalobkyně tím, že ztratila svou dceru, a že M. O. byla ze strany svého nadřízeného B. sexuálně obtěžována na pracovišti, ale mezi neoprávněným jednáním žalované a újmou způsobenou žalobkyni nehledal příčinnou souvislost. Žalované tak nelze klást k tíži, že došlo k úmrtí M. O., a tím i k zásahu do osobnostních práv žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2016, č.j. 3 Co 109/2015-252, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že nevhodné chování B. k dceři žalobkyně bylo jedinou a podstatnou skutečností vedoucí k sebevraždě dcery žalobkyně, tedy že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi neoprávněným jednáním žalované a újmou způsobenou žalobkyni na jejích osobnostních právech.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dne 20. dubna 2017 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř. a podává je z důvodu uvedeného v §241a o.s.ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci. Dovolatelka se domnívá, že právní otázka příčinné souvislosti, konkrétně vyhodnocení míry kauzality a z ní vyplývající poměrné odpovědnosti žalované, dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dostatečně vyřešena a měla by být posouzena jinak. Ve svém dovolání poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.12.2014, sp. zn. 30 Cdo 3947/2013, z něhož ve vztahu ke zjišťované příčinné souvislosti vyplývá, že každé jednání či opomenutí, bez něhož by následek nenastal, neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že k němu přistoupí další okolnost, jež při vzniku škody spolupůsobí. Dovolatelka je přesvědčena, že nebýt nevhodného prostředí na pracovišti, psychické obtíže dcery by se nerozvinuly, neboť při přijetí M. O. do služebního poměru u ní nebyly shledány žádné problémy v rovině emoční nestability, lability, depresivity či úzkosti. Převážnou příčinou projevu těchto jevů bylo podle názoru dovolatelky sexuální obtěžování její dcery na pracovišti a bossing. Odvolací soud opomněl (po vzoru medicínsko-právních sporů) vyhodnotit míru kauzality mezi jednáním žalované a újmou žalobkyni způsobenou, a na základě učiněného zjištění stanovit poměrnou odpovědnost žalované. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Bylo již naznačeno, že dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla dostatečně řešena, a to otázky přesného určení míry kauzality a z ní vyplývající poměrné odpovědnosti žalované i v jiných sporech týkajících se satisfakce za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostních práv, netoliko ve sporech medicínsko-právních. Nastolená otázka však není otázkou, která by v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla řešena.
Podle ustanovení §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, eventuálně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu hlavní, důležitou, podstatnou a značnou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012 ).
Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) . Lze poukázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05 , uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013 , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014 .
Příčinná souvislost jako podmínka odpovědnosti - na rozdíl od příčiny i následku - není v právních normách obsažena (definována). Odborná literatura zabývající se otázkou příčinné souvislosti a míry jejího prokázání poukazuje na použitelnost doktríny tzv. ztráty šance či ztráty očekávání (loss of chance, loss of expectation, la théorie de la perte d'une chance, verlorene Heilungschance, Quotenhaftung), která je založena na existenci odpovědnosti škůdce v rozsahu, v jakém se podařilo prokázat míru pravděpodobnosti kauzality. Aplikace této doktríny se v souzené věci žalobkyně domáhá. Vedle ní existuje teorie požadující pro dovození sankcí z titulu porušení práva na ochranu osobnosti prokázání příčiny převažující, tzv. princip „vše anebo nic“ (Das Alles oder Nichts-Prinzip). Každá z těchto teorií má svá ústavně relevantní úskalí. Na tomto místě však Ústavní soud zdůrazňuje, že z hlediska práva na soudní ochranu není klíčovou otázka uznání či odmítnutí nějaké teorie, nýbrž rozhodování podle existujících pravidel, která navíc takové přihlášení se k nějaké v literatuře diskutované teorii nevyžadují (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20.12.2016, sp. zn. III. ÚS 3067/13 ).
V souzené věci je pak v prvé řadě povinností soudu učinit si s ohledem na skutková tvrzení (právní) úsudek o tom, jaké skutečnosti, resp. souvislosti by měly být prokazovány, současně reagovat na vývoj v oblasti dokazování a tento (právní) úsudek eventuálně korigovat a ze zjištěných faktických souvislostí, tj. "vytřídit" ty, jež jsou právně relevantní a z nich případně vyvodit závěr stran existence příčinné souvislosti. Jak je již uvedeno výše, příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. V projednávané věci však nebylo prokázáno, že nevhodné jednání B., v němž dovolatelka shledává příčinu smrti M. O., bylo příčinou hlavní, důležitou, podstatnou a značnou a nebylo ani současně prokázáno, že škoda by bez této příčiny nebyla nastala.
S ohledem na výše uvedené má dovolací soud za to, že právní úvahy odvolacího soudu byly v této věci přiléhavé a že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Dovolání žalobkyně nenaplnilo předpoklady vymezené ustanovením §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení nebyl s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o.s.ř. neodůvodňován.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu