ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4260.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4260/2016-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Horní lán 1328/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 143/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 69 Co 394/2015-49, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 69 Co 394/2015-49, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2015, č. j. 29 C 143/2015-39, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se žalobou domáhá zaplacení částky 60 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Co 243/2012.
2. V předmětném řízení byl dle žalobkyně Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci doručen dne 17. 6. 2013 nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4229/12, kterým bylo zrušeno jeho usnesení ze dne 26. 6. 2012, č. j. 12 Co 243/2012-315, ve výroku II. a III., čímž „obživlo“ odvolací řízení proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2012, č. j. 15 C 119/2007-276. Odvolací soud tak měl dle žalobkyně vědomost, že musí znovu rozhodnout o nákladech řízení. Spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 15 C 119/2007 byl vrácen soudu prvního stupně dne 9. 10. 2013, avšak odvolací soud si jej nevyžádal a v době od 9. 10. 2013 do 22. 8. 2012 (správně 2014; pozn. Nejvyššího soudu) neučinil žádný krok k rozhodnutí o odvolání proti nákladům řízení. Žalobkyni je stále nepravomocně uložena povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 47 160 Kč, což jí působí obrovský stav nejistoty jako nemateriální újmy. Žalobkyně dále uvedla, že je vážně nemocná, má mnohačetné zdravotní problémy, žije ve stavu existenční nejistoty a uvedené průtahy ji stresují.
3. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. Soud prvního stupně se ztotožnil s námitkou žalované, že žaloba je podána předčasně, neboť dosud neuplynula lhůta šesti měsíců ode dne uplatnění nároku u žalované ve smyslu §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), když žalobkyně tento nárok uplatnila u žalované podáním ze dne 20. 5. 2015, tj. dnem podání žaloby, a nárok žalobkyně nebyl plně uspokojen. Především však bylo dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 2 zjištěno, že pod sp. zn. 15 C 188/2013, je u tamního soudu vedeno řízení mezi týmiž účastníky, kdy předmětem řízení je žalobkyní uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé jí nesprávným úředním postupem soudu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 119/2007.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle §103, 104 odst. 1 a 83 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že v daném případě nejsou splněny podmínky, za nichž u něj může probíhat řízení, neboť totožná žaloba, tedy žaloba mezi stejnými účastníky a o stejném předmětu řízení (tj. nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé žalobkyni nesprávným úředním postupem soudu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 119/2007), byť s pozměněnými skutkovými tvrzeními, byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 2 a je stále vedena pod sp. zn. 15 C 188/2013. Obě žaloby se týkají tvrzeného nesprávného úředního postupu v témže řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 119/2007, neboť řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 12 Co 243/2012 je odvolacím řízením vedeným v téže věci. Z tohoto důvodu soud předmětné řízení zastavil, neboť zde vznikla tzv. překážka litispendence, která brání tomu, aby bylo pokračováno v řízení, které bylo zahájeno později.
6. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud vzal za prokázané, že v rámci řízení zahájeného dne 4. 8. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 188/2013 požaduje žalobkyně po žalované zaplacení částky 90 000 Kč, resp. částky 98 300 Kč, když žalobu v průběhu řízení rozšířila o částku 8 300 Kč jako odškodnění nemajetkové újmy vzniklé jí nesprávným úředním postupem soudu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk s odůvodněním, že soud nezačal jednat s příslušnou složkou státu a po zdlouhavém a zbytečném řízení způsobil nepřiměřenou délku řízení. V nyní projednávané věci žalobkyně uplatnila proti žalované žalobou ze dne 20. 5. 2015 nárok na zaplacení částky 60 000 Kč z titulu odškodnění nemajetkové újmy vzniklé jí nesprávným úředním postupem soudu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk v řízení vedeném Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 15 C 119/2007, jež trvá nepřiměřeně dlouho, když do současné doby odvolací soud – Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci nerozhodl o nákladech řízení účastníků poté, co věc v tomto rozsahu byla zrušena Ústavním soudem.
8. Z uvedeného je tak dle odvolacího soudu zřejmé, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 188/2013 a ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 143/2015 se jedná o řízení týkající se téhož okruhu účastníků a téhož předmětu řízení. Skutečnost, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobkyně odůvodňuje nepřiměřenou délku řízení zdlouhavým postupem soudu při určení organizační složky způsobilé jednat za stát a v tomto řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci odůvodňuje neúměrnou délku řízení vadným postupem odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení, nemůže dle odvolacího soudu vést k závěru, že se jedná o dva různé nároky.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Usnesení odvolacího soudu, v celém rozsahu, napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.).
10. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka ve vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky totožnosti věci zakládající překážku litispendence, zde konkrétně ve vazbě na vymezení škodního titulu ve specifickém řízení o náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., tj. v „lex specialis“ diferenciaci vyplývající zejména ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“; rozhodnutí dovolacího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ) a navazující judikatury Nejvyššího soudu.
11. Dle tvrzení dovolatelky si soudy rozhodující v této věci neujasnily tzv. škodní titul, kdy v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 188/2013 byla žalována nepřiměřená délka řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pro kterou platí dle judikatury Nejvyššího soudu jiná pravidla ohledně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní než pro řízení týkající se nesprávného úředního postupu jiného druhu – tj. namítána je celková nepřiměřená délka řízení. Naproti tomu v řízení vedeném pod sp. zn. 29 C 143/2015 jde o konkrétní nesprávný úřední postup, tj. újma není dovozována z celkové nepřiměřené doby řízení, ale z konkrétního průtahu v řízení – porušení povinnosti soudu učinit úkon (rozhodnout o nákladech řízení) v přiměřené lhůtě. Škodní titul je tak dle dovolatelky v obou případech vymezen jinak.
12. V této souvislosti dovolatelka poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014, ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněný pod číslem 102/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, z nichž má být zřejmé, že totožnost věci dána není, a to s ohledem na rozdílné vymezení škodního titulu v obou zmiňovaných řízeních, který následně implikuje i odlišný postup soudu v obou řízeních ve vztahu ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní.
13. S odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2016, č. j. Nad 6/2016-48, se dovolatelka domnívá, že soudci odvolacího soudu jsou v této věci vyloučeni pro poměr k věci, když škůdcem jsou soudci téhož soudu, který ve věci rozhoduje, neboť kolegiální vztah a solidarita s kolegy na pracovišti může dle dovolatelky důvodně ohrozit nestrannost rozhodování těchto soudců.
14. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
15. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť otázku procesního práva, jaké okolnosti zakládají překážku litispendence (věci zahájené) u nároků z nesprávného úředního postupu soudu v jednom a témže posuzovaném řízení, vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání je důvodné.
22. Vymezením totožnosti řízení se dovolací soud již zabýval např. v usnesení ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, v němž uvedl, že totožnost řízení je rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně překážky litispendence; je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit.
23. Otázkou totožnosti předmětu řízení při rozhodování o nárocích, jimiž se žalobce jako poškozený domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, se Nejvyšší soud výslovně zabýval v usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1908/2014, (s odkazem na Stanovisko) se závěrem, dle nějž v případě, kdy žalobce opětovně uplatňuje nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, překážka věci rozsouzené je dána pouze tehdy, nárokuje-li žalobce náhradu újmy jen za období, které již bylo předmětem posuzování v předcházejícím řízení. Pouze v takovém případě by předmět řízení byl vymezen zcela shodně. Pokud však řízení nadále pokračuje a žalobce nově uplatní nárok i za toto další období, nejde o shodné vymezení předmětu řízení. Neuplynula-li od rozhodnutí v předcházejícím řízení dostatečně dlouhá doba, aby celkovou délku řízení bylo možno hodnotit za nepřiměřeně dlouhou, je tato okolnost důvodem pro zamítnutí žaloby, nezakládá však překážku věci rozsouzené.
24. V usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněném pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že „domáhá-li se žalobce v pozdějším řízení náhrady újmy na základě totožných skutkových tvrzení jako v řízení již dříve zahájeném a dosud pravomocně neskončeném, ovšem požaduje vyšší náhradu než v řízení prvním, pak je dána překážka řízení (věci zahájené) pouze co do části, v níž se žalobní žádání překrývá s žádáním v řízení prvním.“
25. Jak dovolatelka přiléhavě poukázala, v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněném pod číslem 102/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud uvedl, že případné prodlení soudu s vydáním nemeritorního rozhodnutí je třeba posoudit z hlediska porušení povinnosti učinit úkon v době zákonem stanovené nebo přiměřené ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, přičemž závěr o tom, zda byl určitý úkon učiněn v přiměřené době ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, je vždy odvislý od konkrétních okolností případu, zejména od závažnosti újmy, která v případě neprovedení úkonu hrozí a které má daný úkon zabránit, popřípadě ji v případě již nastalé újmy zmírnit. Pro rozlišení, zda je ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk nutno učinit úkon ve lhůtě zákonné či ve lhůtě přiměřené, platí, že k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 věty druhé OdpŠk nemůže dojít, nestanoví-li zákon konkrétní lhůtu, počítanou podle hodin, dnů, týdnů, měsíců nebo roků, v níž má být úkon proveden nebo rozhodnutí vydáno. V uvedených případech prodlení s učiněním úkonu či vydání jiného než konečného rozhodnutí pak nelze při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění postupovat podle §31a odst. 3 OdpŠk (podpůrné využití vyloučit nelze), z téhož důvodu nelze aplikovat ani Stanovisko, tudíž se neuplatní ani domněnka vzniku nemajetkové újmy a je nutno ji prokázat.
26. Vzhledem k tomu, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 188/2013 se dovolatelka žalobou ze dne 4. 8. 2013 domáhala zaplacení částky ve výši 90 000 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 119/2007, jež zahrnovala období od podání žaloby dne 28. 5. 2007 do rozhodnutí Ústavního soudu nálezem ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4229/12, a v nynějším řízení se dovolatelka domáhá zaplacení další částky 60 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Co 243/2012, který po zrušení svého usnesení ze dne 26. 6. 2012, č. j. 12 Co 243/2012-315, ve výroku II. a III. výše uvedeným nálezem Ústavního soudu nerozhodl znovu o nákladech řízení, je zjevné, že se v daném případě nejedná o tzv. překážku litispendence, neboť se dovolatelka domáhá zaplacení další částky z jiného odpovědnostního titulu, tj. porušení povinnosti učinit úkon v době zákonem stanovené nebo přiměřené.
27. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady neshledal.
28. Ve vztahu k námitce dovolatelky týkající se vyloučení soudců odvolacího soudu pro poměr k věci neshledal dovolací soud důvod pro jejich vyloučení z projednání a rozhodnutí věci, neboť pouhá skutečnost, že je soudem projednávána věc náhrady škody nebo nemajetkové újmy, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem téhož soudu v jiné věci, takový důvod nezakládá. Ten by mohl být dán tehdy, měl-li by tentýž soudce projednat žalobu na náhradu nemajetkové újmy nebo škody, která měla být způsobena jeho vlastním postupem v posuzovaném řízení, popř. postupem jiného soudce či soudkyně, ke kterým by byl vyřizující soudce ve vztahu osoby blízké (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011), taková okolnost ovšem nebyla v nyní projednávané věci ani namítána.
VI. Závěr
29. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení naplnění podmínek řízení, respektive existence překážky věci zahájené, nesprávné a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
30. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu