ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4380.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4380/2016-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem v Bořicích 65, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 143/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 30 Co 41/2016-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku několika nesprávných úředních postupů soudní komisařky a soudů v dědickém řízení vedeném před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 32 D 863/2011.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 6. 2015, č. j. 12 C 143/2013-77, nepřipustil změnu žaloby (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka existence odpovědnostního titulu nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud vycházel z toho, že odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, nebo z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2526/2017). Právě takové vady, které se v konečném důsledku – podle tvrzení samotného žalobce – projevily v rozhodnutí soudu v dědickém řízení, jímž údajně nebyl vypořádán celý majetek zůstavitele, žalobce postupu soudní komisařky a soudů v posuzovaném dědickém řízení vytýká.
Žalobcem namítané vady odškodňovacího řízení (spočívající v podjatosti soudce soudu prvního stupně, v nesprávném obsazení odvolacího soudu a v porušení zásady rovnosti účastníků řízení) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 27. 2. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu