ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4455.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4455/2017-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Z. K. , zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti žalovanému F. J. , zastoupenému JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 24, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 88/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2017, č. j. 58 Co 133/2017-137, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslavy Šafránkové, advokátce se sídlem v Praze 2, Lublaňská 24.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhá žalobou ochrany osobnosti za tvrzený neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, který spatřuje ve výrocích prohlášených při svědecké výpovědi žalovaného v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 36/2012.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. prosince 2016, č.j. 28 C 88/2014-100, výrokem I. zamítl žalobu, aby se žalovaný omluvil žalobci písemně formou vlastnoručně podepsaného dopisu ve znění uvedeném ve výroku, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci nemajetkovou újmu ve výši 200.000 Kč podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. května 2017, č. j. 58 Co 133/2017-137, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování v předmětné věci, kdy klíčovou pro daný spor je otázka, zda žalovaný svou svědeckou výpovědí nepřekročil meze stanovené zákonem, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný uvedeným způsobem plnil svou povinnost dostavit se k soudu na předvolání a vypovídat jako svědek. Přitom výroky žalovaného podle svého obsahu souvisely s předmětem výslechu a současně jím nebyly použity žádné urážlivé výrazy, které by samy o sobě útočily na žalobcovu důstojnost. Nemůže se proto jednat o vybočení z mezí zákonem stanovené povinnosti (exces) a nepřichází tak v úvahu ani důkaz pravdy, který by za jiných okolností žalovaného tížil. Žalovaný tak svou svědeckou výpovědí (neoprávněně) nezasáhl do osobnostních práv žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 21. srpna 2017 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., protože podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se Městský soud v Praze odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V dalším dovolatel rekapituluje právní závěry soudu prvního stupně a své stanovisko k těmto závěrům, přičemž se především vypořádává s otázkou důkazního břemene a prováděním důkazů před soudem prvního stupně. Poté popisuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, přičemž vyslovuje souhlas s tímto soudem v tom smyslu, že výpověď svědka v soudním řízení je posuzována jako výkon stanovené povinnosti a že žalovaný plnil svou povinnost dostavit se k soudu na předvolání a vypovídat jako svědek. Nesouhlasí už však s tím, že odvolací soud podle jeho názoru paušalizuje takové plnění povinnosti, když uvádí “v takovém případě nad individuálními zájmy jednotlivců, do jejichž osobnosti má být zasahováno, převládá významnější a funkčně vyšší veřejný zájem, jímž je zájem na řádném chodu justice,“ a dále uvádí, že pokud „soud při hodnocení svědkovy výpovědi k jakýmkoli úsudkům o vnímaných skutečnostech nepřihlíží“, nejsou takové úsudky součástí svědecké výpovědi v tom smyslu, že by je bylo možno zahrnout pod tvrzený „výkon stanovené povinnosti“ a tudíž jde zcela evidentně o exces zasahující do osobnostních práv dovolatele. V dalším pak rozebírá výraz „exces“ při hodnocení výroků určité osoby. Na závěr navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil se závazným právním pokynem Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, který je přesvědčen, že dovolání nevyhovuje požadavkům na vymezení předpokladů jeho přípustnosti a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata s řešením právních otázek, takže dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení těchto otázek. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ).
Dovolání žalobce v posuzované věci proti výroku ve věci samé, přes to, že tak v zásadě tvrdí, nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. V úvodní pasáži pouze obecně cituje úpravu alternativ přípustnosti dovolání, kterou přináší ustanovení §237 o.s.ř. a z nich zřejmě preferuje (byť nikoliv nezvratně) tři – tj. otázku, zda se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, resp. příslušná právní otázka nebyla dosud vyřešena, event. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolání však v zásadě odpověď na to, který z předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel skutečně uplatňuje, nedává, a tím spíše zákonu odpovídajícím způsobem předpoklad přípustnosti dovolání nezdůvodňuje a nekonkretizuje, když toto dovolání se v podstatné části zaměřuje především na skutkový náhled dovolatele na projednávanou věc. Dovolání tak fakticky pomíjí zásadu, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Tomu však obsah podaného dovolání neodpovídá.
Pokud se žalobce dovolává do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, je nutno poukázat na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle kterého proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy, není dovolání podle §237 přípustné. Navíc žalobce ani neuvádí, v jakém smyslu by toto rozhodnutí mělo být nesprávné.
S ohledem na uvedené vady tohoto dovolání je Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalovanému zastoupenému advokátem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalovaného sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) ve výši 3.100,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 714,- Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. března 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu