ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4480.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4480/2017-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně A. B. , zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 382.335 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 76/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2016, č. j. 35 Co 417/2016-141, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 382.335,- Kč včetně příslušenství jakožto náhrady škody způsobené žalobkyni nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Karviné – pobočky Havířov v řízení vedeném pod sp. zn. 111 C 105/2013, když tento soud podle tvrzení žalobkyně, ji včas neinformoval o zahájeném insolvenčním řízení proti dlužnici R. G. (dále již „dlužnice R. G.“), po níž se žalobkyně v řízení před Okresním soudem v Karviné – pobočce Havířov domáhala zaplacení částky 294.451,- Kč s úroky z prodlení, a tím žalobkyni údajně znemožnil včasné podání přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení. Žalovaná částka odpovídá 30 % údajné pohledávky žalobkyně, kterou by jí jinak dlužnice R. G. byla povinna uhradit podle §395 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále již „InsZ“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) vyšel ze zjištění, že žaloba byla Okresnímu soudu v Karviné – pobočce Havířov doručena dne 30. dubna 2013. Dne 13. srpna 2013 byl ve věci vydán platební rozkaz. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále již „insolvenční soud“) ze dne 12. listopadu 2013, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, č. j. KSOS 31 NS 25778/2013-A6, byl zjištěn úpadek dlužnice R. G. Následně usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. listopadu 2013 byl předmětný platební rozkaz zrušen a usnesením ze dne 30. ledna 2014 soud prvního stupně vyrozuměl účastníky, že řízení je přerušeno podle §140a odst. 1 věta druhá InsZ. Dne 6. března 2015 byl ve věci vyhlášen rozsudek, kterým bylo žalobě vyhověno a dlužnici R. G. uloženo, aby žalobkyni zaplatila částku 294.451,- Kč s úroky z prodlení. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 23. dubna 2015. Soud prvního stupně dále zjistil, že pohledávka za dlužnicí R. G. ve výši 1.274.451,- Kč byla odmítnuta pro zmeškání 30 denní lhůty k podání přihlášek.
3. Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že Okresní soud v Karviné – pobočka Havířov vyrozuměl účastníky řízení o přerušení řízení v souladu s §140a InsZ. Z uvedeného ustanovení neplyne žádná lhůta, ve které by soud měl vyrozumění učinit. Vzhledem k tomu, že §140a InsZ nabylo účinnosti dne 1. ledna 2014, vyrozumění bylo učiněno „ve lhůtě 30 dnů… což se jeví jako lhůta přiměřená“ . Soud prvního stupně dále uvedl, že polemika žalobkyně týkající se retroaktivní působnosti §140a InsZ je bezpředmětná.
4. Nesprávný úřední postup soud prvního stupně shledal v tom, že ačkoliv bylo řízení ze zákona přerušeno, bylo doručováno usnesení o zrušení platebního rozkazu ze dne 25. listopadu 2013 a byla na něm vyznačena právní moc. Nelze ovšem spatřovat žádnou příčinnou souvislost mezi tímto nesprávným postupem a žalobkyní namítanou škodou. Nelze dovodit, že by „bez rozeslání a následného vyznačení doložky právní moci na tomto usnesení nedošlo na straně žalobkyně ke vzniku škody, protože žalobkyně by v takovém případě podala přihlášku do insolvenčního řízení včas, a tedy by byla její pohledávka uspokojena v rozsahu 30%, tj. 382.335 Kč…“ . Soud prvního stupně uzavřel, že sice shledal existenci nesprávného úředního postupu, nikoliv však existenci škody a tudíž ani příčinnou souvislost. Proto soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. srpna 2016, č. j. 17 C 76/2015 – 111, ve znění opravného usnesení ze dne 27. října 2016, č. j. 17 C 76/2015 – 133, žalobu zamítl.
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2016, č. j. 35 Co 417/2016-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
6. Podle odvolacího soudu sice soud prvního stupně „uvedl zavádějící konstatování, že nesprávným úředním postupem měla být v daném případě nepřiměřená délka řízení, což žalobkyně ani netvrdila“ , ovšem jinak je napadené rozhodnutí věcně správné, jelikož soud prvního stupně se fakticky vypořádal i se žalobkyní tvrzeným nesprávným úředním postupem, tj. nedostatečným (nikoli včasným) poučením poskytnutým ze strany soudu, ať již v řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné – pobočce Havířov pod sp. zn. 111 C 105/2013, tak v samotném insolvenčním řízení.
7. Odvolací soud se přiklonil především k závěru, že nelze dovodit příčinnou souvislost mezi žalobkyní tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzeným vznikem škody v rozsahu 30 % pohledávky žalobkyně vůči její dlužnici R. G., jíž by se žalobkyně údajně mohla domoci v insolvenčním řízení, pokud by byla soudem včas poučena a přihlásila svou pohledávku. Odvolací soud konstatoval, že výzva všem věřitelům dlužnice R. G., aby přihlásili své pohledávky, byla součástí rozhodnutí o úpadku dlužnice R. G., které bylo doručeno zveřejněním v insolvenčním rejstříku. Pokud žalobkyně na tuto výzvu včas nereagovala a včas svoji přihlášku pohledávky nepodala, pak sama zavinila, že její pohledávka nebude v insolvenčním řízení uspokojena, přičemž tato skutečnosti je tedy příčinou případné škody vzniklé žalobkyni. Odvolací soud tak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého právního zástupce dovolání, v němž namítala nesprávné právní posouzení. Dovolatelka vymezila hledisko přípustnosti dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. V této souvislosti dovolatelka vymezila dvě otázky:
9. „Je možno považovat za nesprávný úřední postup soudu vydání usnesení o zrušení platebního rozkazu, kterým se dlužnici ukládá zaplatit žalovanou částku, za situace, kdy již bylo vůči dlužnici zahájeno insolvenční řízení?“
10. „Je povinnost soudu vydat usnesení o přerušení řízení z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení vázaná nějakou lhůtou?“
11. Tyto dvě otázky dovolatelka vymezila ve vztahu k tomu, ze kvůli údajnému nesprávnému úřednímu postupu soudu nestihla přihlásit svou pohledávku za dlužnicí R. G. do insolvenčního řízení. Dovolatelka tvrdí, že byla „civilním soudem (usnesením ze dne 25. listopadu 2013, č. j. 111 C 105/2013-32) uvedena v omyl, že civilní řízení pokračuje a žádné insolvenční řízení neběží a není nutné pohledávku uplatněnou v civilním řízení přihlašovat do řízení insolvenčního.“ Kvůli tomuto pak dovolatelka přihlásila předmětnou pohledávku do insolvenčního řízení pozdě.
12. Dovolatelka dále tvrdí, že závěr odvolacího soudu, že dovolatelka nemohla být uvedena v omyl, jelikož insolvenční zákon stanoví povinnost přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení shodně všem věřitelům, tedy i těm, kteří ji již uplatnili u soudu, je překvapivý a nesprávný. Podle dovolatelky je dále nutné, aby soud, před nímž probíhá řízení o pohledávce, přerušil řízení v době, kdy je ještě možné takovou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení. Podle dovolatelky má soud povinnost vydat usnesení o přerušení řízení z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení ve lhůtě, která „má smysl“.
13. Dále dovolatelka přistupuje k teleologické interpretaci ustanovení InsZ týkající se přerušení řízení a dospívá k závěru, že „jediným smyslem vydání tohoto usnesení je pak upozornit žalobce na to, aby si pohledávku uplatnil paralelně v insolvenčním řízení…“ Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
15. V obecné rovině dovolání vychází z tvrzení dovolatelky, že Okresní soud v Karviné – pobočka Havířov, v řízení vedeném pod sp. zn. 111 C 105/2013, včas „nevydal usnesení o přerušení řízení“ , tedy nevyrozuměl účastníky předmětného řízení o tom, že došlo k přerušení řízení z důvodu prohlášeného úpadku dlužnice R. G.
16. Dále dovolání vychází z přesvědčení dovolatelky, že nesprávným úředním postupem soudu je i vydání usnesení o zrušení platebního rozkazu v době, kdy bylo vůči dlužnici (vůči které platební rozkaz směřoval) již zahájeno insolvenční řízení, (což mělo dovolatelku uvést v omyl, že řízení před Okresním soudem v Karviné – pobočce Havířov pokračuje).
17. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, respektive odvolacího soudu plyne, že:
18. dne 30. dubna 2013 byla Okresnímu soudu v Karviné – pobočka Havířov doručena žaloba, kterou se dovolatelka domáhala úhrady své pohledávky za dlužnicí R. G.;
19. dne 13. srpna 2013 vydal Okresní soud v Karviné – pobočka Havířov platební rozkaz, č. j. 111 C 105/2013-18, kterým zavázal dlužnici R. G. zaplatit částku 294.451 Kč s příslušenstvím dovolatelce;
20. dne 12. listopadu 2013 zjistil Krajský soud v Ostravě úpadek dlužnice R. G. (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2013, č. j. KSOS 31 NS 25778/2013-A6);
21. dne 25. listopadu 2013 vydal Okresní soud v Karviné – pobočka Havířov usnesení, č. j. 111 C 105/2013-32, kterým zrušil vydaný platební rozkaz;
22. dne 30. ledna 2014 vyrozuměl Okresní soud v Karviné – pobočka Havířov účastníky o přerušení řízení z důvodu prohlášení úpadku dlužnice R. G.
23. Ke dni 1. ledna 2014 nabylo účinnosti nové ustanovení §140a InsZ, které mj. stanoví:
a. v odst. 1 : „Účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Rozhodnutím o úpadku se přerušují soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170). Není-li dále stanoveno jinak, v těchto řízeních nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku.“
b. v odst. 4: „Jakmile se soud nebo jiný orgán příslušný k projednání a rozhodnutí věci dozví o přerušení řízení podle odstavce 1, vyrozumí o tom účastníky řízení; současně je poučí, že v řízení nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku. Rozhodnutí již vydaná se v době, kdy je řízení přerušeno, nedoručují, ledaže se týkají i jiných pohledávek; bylo-li řízení přerušeno po doručení rozhodnutí, avšak ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci, nenabývá rozhodnutí v rozsahu, v němž bylo řízení přerušeno, právní moci. Jestliže se v řízení pokračuje, rozhodnutí se doručuje znovu“
24. Podle důvodové zprávy k předmětné novele, tj. k zákonu č. 294/2013 Sb., kterým byl do InsZ vložen mj. i §140a, „Pravidla popsaná v návrhu §140a odst. 2 až 4 insolvenčního zákona odpovídají obvyklým účinkům přerušení řízení, jak jsou ostatně ve vztahu k účinkům prohlášení konkursu popsána v §263 odst. 2 a 4 insolvenčního zákona. Obecně se formuluje zákaz pokračování těchto sporů po dobu, po kterou trvají (jen) účinky rozhodnutí o úpadku.“
25. Z výše citovaného §140a InsZ mj. plyne, že rozhodnutím o úpadku se přerušují soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, respektive které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou. Jinými slovy, již samotným rozhodnutím o úpadku dochází k přerušení předmětných řízení. Dále z předmětného ustanovení plyne, že jakmile se soud nebo jiný orgán příslušný k projednání a rozhodnutí věci dozví o přerušení těchto řízení, vyrozumí o tom účastníky řízení a současně je poučí, že v řízení nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku. Soud či jiný orgán tak má povinnost informovat účastníky o přerušení v tomto ustanovení vymezených řízení. Pokud by soud (či jiný orgán) vydal rozhodnutí v době, kdy je řízení přerušeno, pak taková rozhodnutí se (za určitých podmínek) nedoručují. Pokud by doručena byla, nenabývají právní moci.
26. Před nabytím účinnosti předmětné novely, kterou byl do insolvenčního zákona vložen §140a, již existovalo podobné pravidlo (přerušení souvisejících řízení) ve vztahu k prohlášení konkurzu na majetek dlužníka. Toto pravidlo bylo (a je) obsaženo v §263 InsZ. Podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 nedocházelo k zastavení souvisejících řízení prohlášením úpadku dlužníka, ale až prohlášením konkurzu na majetek dlužníka.
27. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 3. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 1136/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ) konstatoval, že ustanovení §140a odst. 1 InsZ (ve znění účinném od 1. ledna 2014), je formulováno tak, že účinek přerušení řízení se pojí jen k okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku, nikoli již k trvání účinků (dříve vydaného) rozhodnutí o úpadku. Tento přístup je v souladu s tradiční zásadou procesního práva o časových mezích procesních zákonů, kdy z povahy procesního práva plyne, že změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinnosti nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před účinností takového zákona.
28. Nejvyšší soud tak v souladu s výše uvedeným přístupem v označeném usnesení konstatoval následující závěry:
29. „[1] Ustanovení §140a insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) se neuplatní, jestliže v insolvenčním řízení vedeném k 1. lednu 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno rozhodnutí o úpadku před 1. lednem 2014.
30. [2] Ustanovení §140a insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) se uplatní, jestliže v insolvenčním řízení vedeném k 1. lednu 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno rozhodnutí o úpadku v době od 1. ledna 2014.“
31. Při aplikaci tohoto pravidla vyplývajícího mj. z výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu je nutné dospět k závěru, že ani v poměrech této věci se použití §140a InsZ neuplatní. K prohlášení úpadku dlužnice R. G. došlo dne 12. listopadu 2013, tj. před 1. lednem 2014, kdy předmětné ustanovení InsZ, týkající se přerušení souvisejících řízení prohlášením úpadku (§140a odst. 1 InsZ) a shora již popsané informační povinnosti soudu (§140a odst. 4 InsZ), nabylo účinnosti.
32. Ve vztahu k dovolatelkou vymezenému hledisku přípustnosti dovolání lze uvést, že otázka procesního práva, na níž mělo záviset rozhodnutí odvolacího soudu, již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
33. Dovolatelkou vymezené dvě právní otázky nejsou, jak bude ve stručnosti rozvedeno níže, relevantní.
34. Pokud dovolatelka svoji první otázku konstruovala na předpokladu, že vydání usnesení o zrušení platebního rozkazu jí „mělo uvést v omyl“ , že předmětné řízení pokračuje, pak je zřejmé, že dovolatelku – s ohledem na to, že řízení před Okresním soudem v Karviné – pobočce Havířov pokračovalo – toto v omyl uvést nemohlo. Řízení před Okresním soudem v Karviné – pobočce Havířov v době vydání usnesení o zrušení platebního rozkazu nebylo přerušeno.
35. Pokud dovolatelka formulovala druhou otázku tak, že z ní implicitně vyplývá „povinnost soudu vydat usnesení o přerušení řízení“ , tak tato nepředstavuje právní otázku, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, jelikož nejen, že §140a InsZ se na posuzovanou věc nevztahuje, ale i kdyby se vztahovalo, §140a InsZ nestanoví povinnost soudu vydat usnesení o přerušení řízení, jelikož k přerušení řízení dochází nikoli na základě usnesení o přerušení řízení, nýbrž na základě zveřejnění rozhodnutí o úpadku insolvenčním soudem v insolvenčním rejstříku.
36. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl (§243c o. s. ř.).
37. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu