ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4513.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4513/2017-331
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou a soudci JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce L. K. , nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici, zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo osoby 000 25 429, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 426/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2017, č. j. 39 Co 408/2016-281, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2017, č. j. 39 Co 408/2016-281, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. února 2015, č. j. 70 C 426/2014-105, mimo jiné výrokem V. zamítl žalobu o odškodnění žalobce ve výši 2.000,- EUR za vzniklou nemajetkovou újmu žalobce v důsledku nesprávného rozhodnutí spočívajícího v neoprávněném zařazení žalobce do práce, neoprávněného kázeňského potrestání a neoprávněného přeřazení žalobce v rámci věznice.
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2015, č. j. 39 Co 115/2015-133, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné i v meritorním výroku V. a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Meritorní výrok týkající se nesprávného rozhodnutí spočívajícího v neoprávněném zařazení žalobce do práce, neoprávněného kázeňského potrestání a neoprávněného přeřazení žalobce v rámci věznice pak odůvodnil (ve stručnosti shrnuto) následovně:
3. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci byl udělen kázeňský trest rozhodnutím, které bylo později zrušeno. Žalovaná poskytla žalobci zadostiučinění formou zahlazení trestu. V daném případě žalobce nejprve souhlasil se zaměstnáním, byl vypracován znalecký posudek o jeho zdravotní způsobilosti a odpovídajícím způsobem o jeho zařazení rozhodl ředitel věznice. Žalobce následně souhlas odvolal, byl podán návrh na jeho vyřazení ze střeženého pracoviště, o návrhu opět rozhodoval ředitel věznice a byla provedena výstupní lékařská kontrola. V důsledku toho bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, na jehož podkladě byl žalobce na tři dny umístěn do uzavřeného oddělení. S ohledem na délku trestu, který byl následně zahlazen, skutečnost, že žalobce se na vzniklé situaci aktivně podílel nejprve souhlasem s pracovním zařazením a následně jeho odvoláním, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že tato forma reparace je postačující a ani v této části nárok žalobce neshledal důvodným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 30 Cdo 4264/2015, kterým zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 20. května 2015, č. j. 39 Co 115/2015-133, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. února 2015, č. j. 70 C 426/2014-105, a dále ve výrocích V. a VI., jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V. a VI., a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobce kromě námitek procesního charakteru v dovolání vymezil tři právní otázky řešené odvolacím soudem, přičemž dovolací soud shledal, že dovolání je přípustné a důvodné toliko v rozsahu jedné z těchto otázek, a to u otázky formulované jako otázka „zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí – neoprávněně uložený kázeňský trest – otázka hmotného práva.“ V souvislosti s touto právní otázkou žalobce požadoval zaplacení odškodnění ve výši 2.000 EUR z důvodu neoprávněně uloženého a vykonávaného kázeňského trestu. Oba soudy postupovaly nesprávně, když zahlazení kázeňského trestu považovaly za dostatečnou satisfakci. Žalobce se domníval, že dovolací soud do dnešního dne neřešil otázku týkající se skutečnosti, zda zahlazení kázeňského trestu v rámci výkonu trestu lze považovat za dostatečné zadostiučinění za vydání a výkon nezákonného rozhodnutí. Podle žalobce zahlazení kázeňského trestu nelze považovat za dostatečné zadostiučinění, když se pouze jedná o obnovení formálního stavu, který zde byl před vydáním nezákonného rozhodnutí. Žalobce popsal skutkové okolnosti jeho případu a uvedl, že žalovaná, stejně jako oba soudy, dospěly k závěru, že kázeňský trest byl uložen neoprávněně; jednalo se tedy o nezákonné rozhodnutí. Zahlazením kázeňského trestu se odsouzení nezrušuje, zejména za situace, kdy je tento kázeňský trest vykonán, pouze zanikají jeho účinky vůči pachateli. V této souvislosti dále žalobce argumentoval odkazem na podobnost nezákonného rozhodnutí o trestu či vazbě, vztahující se k §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), který stanoví postupy a pokyny pro výpočet zadostiučinění. Kázeňský trest má v mnohém podobné znaky. Žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 dospěl k závěru, že v něm uvedená teze by mohla být analogicky aplikována na neoprávněně uložený a vykonaný kázeňský trest, přičemž dovolateli by mělo náležet také finanční odškodnění. Obdobný názor lze najít také v odborné literatuře (např. S., M.: K soudnímu přezkumu rozhodnutí vydaných v kázeňském řízení proti odsouzenému, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 13/2011, na str. 476). Žalobce se domníval, že žalovaná zahlazením kázeňského trestu neodčinila to, že žalobce byl nezákonným způsobem donucován k práci, že fakticky vykonal kázeňský trest, což je podle nálezu Ústavního soudu České republiky závažný zásah do základních práv a svobod odsouzeného, když dovolatel byl 6 měsíců ubytován mezi problémové odsouzené, měl být umístěn odděleně, přičemž uvnitř věznice se dlouhodobě nemohl domoci svých práv. Nemajetková újma, která žalobci vznikla z prožitých represí aktivně uplatňovaných žalovanou, tak odčiněna nebyla a zahlazení odsouzení nelze považovat za dostatečné zadostiučinění ve smyslu OdpŠk.
6. Nejvyšší soud ve svém kasačním rozsudku ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 30 Cdo 4264/2015, ve vztahu k této přípustnosti i důvodnost dovolání zakládající právní otázce konstatoval následující:
7. „V řešení této právní otázky odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dostatečně nezohlednil (posuzováno z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, respektive obou soudů) verifikační kritéria z hlediska posouzení podmínek pro poskytnutí zadostiučinění v penězích ve smyslu OdpŠk.
8. Právní doktrína zaujímá právní názor, že ‚Zákon nevymezuje, kdo a jak může porušení práva konstatovat, lze tedy uvažovat i o tom, že se tak stane například již v samotném řízení, v němž je odstraňováno nezákonné rozhodnutí, či v řízení, v němž je správnost úředního postupu přezkoumávána příslušnými orgány. Otázkou bude, zda půjde o dostatečně účinný prostředek.‘ (Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, str. 177).
9. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 4. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1891/2012, vyložil, že ‚Konstatování porušení práva je formou zadostiučinění, při kterém stát prostřednictvím orgánu veřejné moci uzná, že jeho postupem k zásahu do práv poškozeného a v důsledku toho vzniku nemajetkové újmy došlo. Pokud v odůvodnění zprošťujícího rozsudku takové konstatování absentuje, nelze uvažovat o tom, že by se samotným zproštěním obžaloby dostalo poškozenému satisfakce odpovídající konstatování porušení jeho konkrétního práva nebo práv v důsledku trestního stíhání. Odvolací soud se obsahem zprošťujícího rozsudku v naznačeném směru nezabýval a jeho právní posouzení žalovaného nároku z hlediska formy odškodnění nemajetkové újmy žalobce je proto neúplné a tudíž nesprávné.‘
10. Judikovaný názor lze podle přesvědčení dovolacího soudu přiměřeně použít i v podmínkách posuzování zahlazení kázeňského trestu, přičemž teprve učiněná zjištění z takového rozhodnutí (odůvodnění jeho písemného vyhotovení) je třeba (při rozhodování o uplatněném nároku na peněžní satisfakci) pečlivě posoudit s dalšími (jedinečnými) skutkovými okolnostmi posuzovaného případu a promítnout je do přijatého právně kvalifikačního závěru, který bude zákonu odpovídajícím způsobem vyložen v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku (§157 odst. 2 o. s. ř.). Jinými slovy řečeno, přijatý právně kvalifikační závěr musí vycházet z ustálené interpretace (mimo jiné) §31a odst. 2 OdpŠk, které je zjevným případem normy s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k tomu srov. právě i dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2012); před aplikací daného pravidla chování je však v této věci zapotřebí též pečlivě vyhodnotit obsah rozhodnutí, jímž mělo dojít k zahlazení předmětného kázeňského trestu.
11. Jestliže (a v tom lze přisvědčit dovolací argumentaci žalobce) dopad některých kázeňských trestů představuje závažný zásah do základních práv a svobod odsouzeného nad meze stanovené zákonem o výkonu trestu odnětí svobody (k tomu srov. např. již shora zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08), je nezbytné, aby při rozhodování o uplatněném nároku na peněžní satisfakci se soudy výše vyloženými otázkami důsledně zabývaly a přijatý právně kvalifikační závěr též zákonu odpovídajícím způsobem promítly do odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku.
12. V posuzovaném případě, ohledně tohoto dovolatelem uplatněného nároku, uvedeným způsobem odvolací soud nepostupoval, takže v tomto směru jeho rozhodnutí (ve výsledku) není správné. Neboť dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek odvolacího soudu (§243d písm. b/ o. s. ř.), dovolací soud proto v tomto rozsahu rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
13. Jelikož důvody, pro které byl v dotčeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil v uvedeném rozsahu také rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.“
14. S tímto odůvodněním pak Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozsahu zrušil předmětné rozsudky soudu prvního a druhého stupně a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 27. září 2016, č. j. 70 C 426/2014-228, ve znění opravného usnesení ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 70 C 426/2014-256, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci odškodnění ve výši 2.000,- EUR (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Rozsudek odůvodnil (ve stručnosti shrnuto) s tím, že nárok na poskytnutí zadostiučinění ve smyslu §31a OdpŠk není důvodný. Z provedeného dokazování vyplynulo, že ze strany věznice došlo k porušení práva, v důsledku čehož došlo k zásahu do práv žalobce a vznikla na jeho straně nemajetková újma. Konkrétní příčinou bylo vydání nezákonného rozhodnutí, na jehož základě byl žalobce kázeňsky potrestán umístěním do uzavřeného oddělení na dobu tří dnů a přeřazením z II. prostupné skupiny vnitřní diferenciace (dále též „PSVD“) do III. PSVD. V daném případě však soud prvního stupně shledal jako dostatečně účinný prostředek nápravy samotné zahlazení kázeňského trestu a rovněž konstatování porušení práva, kterého se mělo žalobci dostat prostřednictvím tohoto soudního rozhodnutí. Podle názoru soudu prvního stupně se těmito prostředky dostalo žalobci adekvátního zadostiučinění a není tak důvodu přiznávat mu ještě peněžitou satisfakci ve smyslu ust. §31a OdpŠk. Při rozhodování o uplatněném peněžitém nároku soud prvního stupně přihlédl též k dalším skutkovým okolnostem posuzovaného případu, které podle jeho názoru mají podstatný vliv na samotný závěr o nedůvodnosti náhrady nemajetkové újmy prostřednictvím peněžité satisfakce.
16. Soud prvního stupně tak při rozhodování přihlédl k chování žalobce, které vedlo k uložení kázeňského trestu, k povaze a délce trvání kázeňského trestu, zohlednil kvalitativní rozdíl mezi jednotlivými stupni zařazení v rámci věznice.
17. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 31. května 2017, č. j. 39 Co 408/2016-281, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že konstatoval, že rozhodnutím o uložení kázeňského trestu odsouzenému žalobci ze dne 2. srpna 2013 vychovatelem J. M. a následným přeřazením z II. do III. prostupné skupiny vnitřní diferenciace, došlo k porušení práv žalobce (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II.).
18. Ve vztahu k neoprávněnému pracovnímu zařazení odvolací soud konstatoval, že „je třeba žalobci přisvědčit, že ředitel věznice nepostupoval správně, nepředložil-li posudek k přezkoumání v uvedené lhůtě. S touto okolností však žalobci nevznikla žádná újma, protože to byl on sám, kdo nejprve souhlasil s pracovním zařazením, v řízení nebylo prokázáno, že by k tomuto kroku byl jakkoli nucen, jak nyní tvrdí, a současně byl seznámen s právy a povinnostmi na střeženém pracovišti…Kázeňsky byl žalobce potrestán nikoli v souvislosti s nedodržením lhůty pro revizi posudku. Navíc žádost o přezkoumání nemá odkladný účinek, nelze přehlédnout ani následné potvrzení napadeného posudku, se žalobcem tak nelze souhlasit v jeho závěru, že byl pracovně zařazen neoprávněně…“
19. Ve vztahu k neoprávněnému kázeňskému potrestání odvolací soud vyložil: „V řízení bylo prokázáno, že žalobce byl vychovatelem J. M. dne 2. 8. 2013 kázeňsky potrestán umístěním do uzavřeného oddělení na tři dny a toto rozhodnutí bylo následně ředitelem věznice změněno a výše uvedený trest byl zahlazen…Za situace, kdy žalobce vykonal kázeňský trest na základě později změněného rozhodnutí, ale na druhou stranu nelze vyloučit ani jeho podíl na potrestání, dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě konstatovat porušení práva žalobce jako postačující prostředek nápravy. Lze totiž souhlasit se žalobcem, že pouhé zahlazení trestu představuje pouze uvedení v původní stav a jako prostředek odškodnění je nepostačující. Na druhou stranu právě pro podíl žalobce na kázeňském trestu není důvod pro přiznání odškodnění v penězích.“
20. Ve vztahu k umístění v III. PSVD pak odvolací soud uzavřel: „Žalobce byl v souvislosti s kázeňským trestem na časově omezenou dobu převeden z II. do III. PSVD a v důsledku toho i přestěhován do jiné cely. Rozdíly mezi uvedenými skupinami spočívají v možnosti sledovat televizi denně o hodinu déle a možnosti jednorázového nákupu ve výši 600 Kč místo 400 Kč. Při zjištěné obstrukčnosti jednání žaloby, jak uvedeno shora, a na druhou stranu minimálních rozdílech mezi těmito ‚motivačními faktory‘, dospěl odvolací soud rovněž k závěru, že konstatování porušení práva je plně postačující pro odškodnění žalobci vzniklé újmy. V řízení nebyla prokázána žádná závažná újma, která by žalobci vznikla v důsledku přestěhování do jiné cely, zejména nebyly prokázány duševní útrapy, na které poukazuje žalobce…“
21. Závěrem odvolací soud shrnul, že lze zásadně souhlasit se závěry soudu prvního stupně, že došlo k porušení práv žalobce, přičemž toto porušení soud prvního stupně konstatoval toliko v odůvodnění svého rozsudku, ačkoli by mělo být obsaženo i ve výroku rozsudku. V dané věci však odvolací soud považoval za podstatné to, že žalobci přísluší pouze omluva a nikoli finanční náhrada, protože k porušení jeho práv nedošlo v takové intenzitě, aby to odůvodňovalo finanční kompenzaci. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně v tom smyslu, že konstatoval porušení práva žalobce, k němuž mělo dojít rozhodnutím o uložení kázeňského trestu vychovatelem J. M. dne 2. srpna 2013 a následným přeřazením z II. do III. prostupné skupiny vnitřní diferenciace .
22. Proti výše uvedenému - v záhlaví citovanému - rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím jemu soudem ustanoveného advokáta obsáhlé dovolání, jehož přípustnost (§237 o. s. ř.) odůvodnil tak, že předmětné rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která „má být dovolacím soudem posouzena jinak, či tato otázka odsud (zjevně míněno „dosud“) řešena dovolacím soudem nebyla.“ Dovolatel tak v obecné rovině vymezil dvě hlediska přípustnosti dovolání. Po relativně obšírném vymezení skutkového stavu a řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem dovolatel rozšířil jedno z výše vymezených hledisek přípustnosti tak, že: „dovolací soud do dnešního dne neřešil otázku hmotné (zjevně míněno „hmotného“) práva, týkající se skutečnosti, zda zahlazení kázeňského trestu či konstatování porušení práva v rámci výkonu trestu lze považovat za dostatečné zadostiučinění za vydání a výkon nezákonného rozhodnutí, poměr satisfakce a spoluzavinění, stejně tak jako odpovědnost za nezákonné zařazení odsouzeného do práce.“
23. V dovolací argumentaci dovolatel mj. uvedl, že forma satisfakce spočívající v konstatování porušení práva je nedostatečnou s přihlédnutím k tomu, že oba soudy nesprávně interpretovaly „skutkový stav, míru zásahu do práv žalobce a jeho spoluzavinění.“ Podle dovolatele postrádá logiku, uvedl-li odvolací soud, že dovolatel byl pracovně zařazen oprávněně a jeho žádost o přezkoumání lékařského posudku nemá odkladný účinek, přičemž zároveň jako neoprávněné hodnotí kázeňské potrestání dovolatele pro odmítnutí práce a jeho přeřazení z II. do III. PSVD. Dovolatel zdůrazňuje, že již k pracovnímu zařazení došlo neoprávněně, načež na několika následujících stranách (cca str. 5 – 7 dovolání) opakuje skutkový stav.
24. Podle dovolatele žalovaná (i soudy obou stupňů) hodnotily jeho námitky proti lékařskému posudku ze dne 27. června 2013 jako obstrukční jednání, byť se dovolatel nedožadoval „nezpůsobilosti k práci“ , nýbrž zohlednění svého postižení při pracovním zařazení. Kromě toho dovolatel – s odkazem na §46 odst. 3 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotnických službách – namítá, že přezkoumání lékařského posudku nemá v této situaci odkladný účinek. Již samotné zařazení dovolatele do práce bez platného lékařského posudku je tak zařazením nezákonným; dovolatel tudíž neměl „jinou možnost než odvolat souhlas s pracovním zařazením.“ Ze strany dovolatele se tedy nejednalo o obstrukční jednání.
25. Dovolatel dále namítá, že již samotné zařazení do práce je úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobce, a takové rozhodnutí má mít formu správního rozhodnutí v materiálním smyslu. Stanovisko ředitele věznice k zařazení do práce má povahu svolení, nikoli autoritativního určení povinnosti. Dovolatel je toho názoru, že nebyl do práce zařazen rozhodnutím ředitele věznice, pokud však za rozhodnutí ředitele je možno považovat schválení na zařazení odsouzeného na střežené pracoviště, pak toto schválení bylo učiněno v době, kdy lékařský posudek nebyl platný. Dovolatel zdůrazňuje, že pracovat chtěl, ale neočekával, že věznice užívá „diskriminační praktiky“ a že bude do práce zařazen bez platného lékařského posudku, tj. nezákonně. Takovýmto zásahem mělo dojít k zásahu do základních práv dovolatele, kdy má mít právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.
26. Dovolatel v III. PSVD zažíval duševní útrapy, jelikož je tam problémový kolektiv. Domnívá se, že vykonání kázeňského trestu, respektive jeho újma z tohoto plynoucí nemůže být odčiněna pouhým zahlazením kázeňského trestu či konstatováním porušení práva (v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08) a za přiměřenou náhradu považuje částku 2.000,- EUR. V tomto ohledu dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že vedle konstatování porušení práv dovolatele (mj. i z důvodu zařazení do práce), uloží žalované povinnost zaplatit náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu dovolateli částku 2.000 EUR, resp. aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
27. Žalovaná se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila.
28. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání podle 237 o. s. ř.
29. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
30. V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak) .
31. Ve světle výše připomenutých obsahových náležitostí dovolání nejprve Nejvyšší soud hodnotil obě hlediska přípustnosti dovolání, která dovolatel vymezil.
32. Hledisko přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolací soud má určitou právní otázku vyřešit jinak (tedy se má odchýlit od své předchozí rozhodovací praxe) nemohlo založit přípustnost dovolání, jelikož dovolatel nesplnil conditio sine qua non , které je s tímto hlediskem dovolání spojeno, tj. nevymezil právní otázku, která již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a která má být do budoucna dovolacím soudem vyřešena jinak, ani nepředložil argumentaci, proč by se dovolací soud měl od takové již vyřešené právní otázky do budoucna odchýlit . Jak bude vymezeno dále, dovolatel se ve svém dovolání věnoval toliko druhému z vymezených hledisek přípustnosti dovolání, tj. hledisku spočívajícímu v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, která dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu; v závislosti s tímto hlediskem přípustnosti dovolání vymezil dovolatel právní otázku s tímto hlediskem spojenou (viz dále). Pokud měl snad dovolatel v úmyslu právní otázku vztahující se k druhému hledisku přípustnosti (nevyřešená otázka v praxi dovolacího soudu) vztáhnout i na hledisko přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolací soud má již vyřešenou právní otázku do budoucna posoudit jinak, tj. pokud by dovolatel ve vztahu k jedné právní otázce tvrdil, že na jednu stranu tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a na druhou stranu, že vyřešena byla, ovšem má být do budoucna posouzena jinak, bylo by dovolání třeba bez dalšího odmítnout, jelikož z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě (roz. v řešení konkrétní právní otázky) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání ; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 4535/2016; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Dovolatelem vyvozovaná přípustnost dovolání vyplývající z hlediska přípustnosti dovolání spočívající v tom, že právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, tak není s ohledem na výše uvedené dána.
33. Při hodnocení přípustnosti dovolání se tak Nejvyšší soud zabýval druhým dovolatelem vymezeným hlediskem přípustnosti, tj. tím, že určitá právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolatel tuto právní otázku definoval následovně: „ dovolací soud do dnešního dne neřešil otázku hmotné (hmotného) práva, týkající se skutečnosti, zda zahlazení kázeňského trestu či konstatování porušení práva v rámci výkonu trestu lze považovat za dostatečné zadostiučinění za vydání a výkon nezákonného rozhodnutí, poměr satisfakce a spoluzavinění, stejně tak jako odpovědnost za nezákonné zařazení odsouzeného do práce “.
34. Tato dovolatelem vymezená právní otázka, která podle jeho názoru dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, v sobě obsahuje několik dílčích podotázek, které je nutno pro bližší porozumění rozčlenit do dvou oblastí.
35. První oblast vyplývá z vět „ zda zahlazení kázeňského trestu či konstatování porušení práva v rámci výkonu trestu lze považovat za dostatečné zadostiučinění za vydání a výkon nezákonného rozhodnutí “ a jinými slovy řečeno se týká toho, zdali určitou formu satisfakce lze chápat jako dostatečné zadostiučinění, tj. konkrétně:
(i) zda zahlazení kázeňského trestu lze považovat za dostatečné zadostiučinění za vydání a výkon nezákonného rozhodnutí;
(ii) zda konstatování porušení práva lze považovat za dostatečné zadostiučinění za vydání a výkon nezákonného rozhodnutí.
36. Druhá oblast dovolatelem vymezené otázky je hůře srozumitelná, když po vymezení první oblasti (bod 35 výše) souvětí pokračuje „ poměr satisfakce a spoluzavinění, stejně tak jako odpovědnost za nezákonné zařazení odsouzeného do práce. “ Lze se jen domnívat, že dovolatel touto větou navazuje na první větu tohoto souvětí, tedy že: „dovolací soud do dnešního dne neřešil otázku hmotného práva týkající se … poměru satisfakce a spoluzavinění, stejně tak jako odpovědnost za nezákonné zařazení do práce.“ Jinými slovy lze – pokud Nejvyšší soud správně pochopil dovolatelem nejasně vymezenou část – tuto otázku rozebrat následovně:
(iii) vztah satisfakce a spoluzavinění poškozeného;
(iv) vztah satisfakce a odpovědnosti státu za nezákonné zařazení do práce.
37. Obě tyto části právní otázky je třeba posuzovat optikou dovolatelem vymezeného hlediska přípustnosti dovolání, tj. toho, že dosud nebyly řešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nejvyšší soud se dále zabýval každou z těchto dílčích podotázek, a to ve vztahu k dovolatelem předložené dovolací argumentaci.
38. Nejvyšší soud, přihlížeje k obsahu dovolání (jeho kontextu) dospěl k závěru, že otázka uvedená výše v bodě 35 (i) , tj. zda zahlazení kázeňského trestu lze považovat za dostatečné zadostiučinění za vydání a výkon nezákonného rozhodnutí, v sobě zahrnuje řešení esenciální právní otázky týkající se obsahové dostatečnosti konstatování porušení práva, jehož se dovolateli dostalo měnícím meritorním výrokem rozsudku odvolacího soudu. Nutno přitom konstatovat, že v řešení této právní otázky se odvolací soud – jak bude dále vyloženo – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
39. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení (jeho) práva či práv, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, či ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Uvedené platí i tehdy, kdy se poškozený takového zadostiučinění ani in eventum nedomáhal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010).
40. V rozsudku ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, Nejvyšší soud připomenul, že citovaná judikatura dovolacího soudu (viz bod 39) nepožaduje, aby výrok rozsudku obsahoval právní kvalifikaci či dokonce úplný výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo poškozeného vyplývá. Není porušením občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu, pokud za použití jiných slov soud vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 157/2013). V uvedeném rozhodnutí dovolací soud dále vyložil, že nadbytečná slovní spojení může soud ve výroku rozsudku vypustit, případně výrok rozsudku formulovat za použití jiných slov, aby tak dosáhl přesnějšího slovního vyjádření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011). I za použití jiné než žalobcem navrhované formulace však musí soud ve výroku rozsudku plně vystihnout podstatu protiprávního zásahu, v jehož důsledku došlo ke vzniku nemajetkové újmy žalobce konstatováním odškodňované došlo. Uvedený požadavek se plně uplatní i v případě, kdy žalobce návrh výroku soudního rozhodnutí neformuloval (neboť se poskytnutí zadostiučinění v nepeněžní formě mu posléze přisouzené vůbec nedomáhal).
41. Lze tedy uzavřít, že i v případech, kdy se poškozený výslovně domáhá pouze zadostiučinění v penězích, přičemž soud dojde k závěru, že není namístě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy v penězích, avšak současně jsou splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, konstatuje porušení práv, a to s výslovným označením práva poškozeného, které bylo porušeno, přičemž tak učiní ve výroku rozsudku za současného zamítnutí požadavku na zaplacení peněžité částky.
42. Jelikož v posuzovaném případě rozsudečný výrok dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu stran konstatování porušení práva dovolatele v předmětném kázeňském řízení shora judikaturou dovolacího soudu vyložené náležitosti nesplňuje, je nutno v tomto směru podanému dovolání přisvědčit, jakkoliv je zřejmé, že ze strany odvolacího soudu jde o pochybení pramenící spíše z přehlédnutí precizace předmětné formulace ve výrokové znělce napadeného rozsudku, které však nelze napravovat v dovolacím řízení; z tohoto důvodu proto dovolacímu soudu nezbylo, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.
43. Ke zbylé dovolací argumentaci žalobce pak dovolací soud poznamenává následující.
44. Z odůvodnění napadené rozsudku mj. vyplývá (zejména z části nazvané „ K neoprávněnému kázeňskému potrestání “, ale i v závěrečném shrnutí), že se odvolací soud zabýval mj. povahou kázeňského potrestání („umístění na uzavřené oddělení“ ), délkou výkonu kázeňského potrestání („na tři dni“ ), ale i dopady do sféry poškozeného („s výkonem kázeňského trestu mu vznikla újma“ ), což jsou i kritéria, která – jak vyplývá mj. z níže uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu – mají být brána v potaz při hodnocení přiměřenosti odškodnění za nezákonné trestní stíhání. Příkladem lze odkázat např. na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012, nebo ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011. Odvolací soud přitom výslovně odkázal na posledně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, a to s konstatováním, že: „případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ Pokud odvolací soud aplikoval i ve vztahu ke stanovení satisfakce za „neoprávněné kázeňské potrestání“ stejná kritéria, která mají být hodnocena podle rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vztahu k nezákonnému trestnímu stíhání, pak lze s odkazem na argumentaci logického výkladu práva a maiori ad minus , tj. od většího (v tomto případě neoprávněného trestního stíhání) k menšímu (v tomto případě neoprávněnému kázeňskému potrestání) uzavřít, že odvolací soud se řádně zabýval tím, je-li konstatování porušení práva dostatečnou satisfakcí za újmu, kterou dovolatel utrpěl. Dovolání tak v této dílčí otázce není důvodné.
45. Otázky uvedené výše v bodě 36 (iii) , tj. vztah satisfakce a spoluzavinění poškozeného a v bodě 36 (iv) , tj. vztah satisfakce a odpovědnosti státu, jsou toliko obecně vymezenými otázkami (lze-li je vůbec otázkami nazvat), které ve velmi obecné rovině poukazují na existenci satisfakce a její vztah k „okolnímu světu“, ovšem bez bližší specifikace. Takto formulované právní otázky nemohou založit přípustnost dovolání. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“ Ústavní soud k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, uvedl, že: „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
46. Ačkoli je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o jeho obstrukčním chování a polemizuje s těmito právními i skutkovými závěry, tak nevymezil problematiku „hodnocení chování dovolatele odvolacím soudem“ jako dovolací právní otázku podřazenou pod některé z hledisek přípustnosti dovolání. Shodné lze uvést i k ostatním tvrzením dovolatele, jako např. problematika přeřazení z II. PSVD do III. PSVD, zařazení do práce bez zdravotního posudku, odklad jeho právní moci, atd.
47. Ve vztahu k přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud zabýval tvrzením dovolatele, že došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod tím, že vykonal kázeňský trest a byl přesunut z II. PSVD do III. PSVD. Nejvyššímu soudu je známa rozhodovací praxe Ústavního soudu, zejm. nález Pl. ÚS 32/08, v němž byl také vyložen právní názor, že: „dopad některých kázeňských trestů totiž představuje závažný zásah do základních práv a svobod odsouzeného nad meze stanovené zákonem o výkonu trestu odnětí svobody. Rozhodnutí, kterými byly takové kázeňské tresty uloženy, nemohou být vyloučena z přezkoumávání soudem za situace, kdy se týkají základních práv a svobod (čl. 36 odst. 2 Listiny). Soudní přezkum tak může vyloučit libovůli při ukládání některých nejzávažnějších kázeňských trestů, a vyloučit tak jejich nepříznivé důsledky pro eventuální rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu“ . Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ač kázeňské potrestání dovolatele, resp. jeho přeřazení mu mohly způsobit újmu, byla tato újma zkoumána soudem prvního stupně a odvolacím soudem, které stanovily satisfakci spočívající v konstatování porušení práva. Předmětné tvrzení dovolatele týkající se porušení jeho základních práv tak nemůže založit samo o sobě přípustnost dovolání.
48. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, v němž bude znovu rozhodnuto také o nákladech tohoto dovolacího řízení.
49. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu