ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4525.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4525/2017-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce B. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 113 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 65/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, č. j. 12 Co 6/2017-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2017, č. j. 12 Co 6/2017-112, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 9. 2016, č. j. 42 C 65/2015-81, jímž byla zamítnuta žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 113 500 Kč s úrokem z prodlení, jdoucím z této částky od 5. 5. 2015 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy takto rozhodly o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 113 500 Kč s příslušenstvím jakožto odškodnění imateriální újmy, jež mu vznikla v důsledku proti němu vedeného trestního stíhání, které trvalo 227 dnů a v rámci něhož byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2014, č. j. 4 T 185/2013-200, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2014, č. j. 5 To 130/2014-227, podle §226 písm. c) trestního řádu návrhu na potrestání zproštěn. Žalobce byl celým trestním řízením závažným způsobem postižen, neboť se nemohl plně věnovat rodině a místo toho se musel účastnit výslechů, soudních jednání a dalších úkonů trestního řízení. Trestní stíhání znamenalo nervové vypětí a psychickou zátěž. Žalobce se pro okolí stal bez viny stíhaným delikventem, čímž došlo k rozsáhlé a do značné míry i nevratné degradaci vážnosti, důstojnosti a postavení ve společnosti.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Žalobce u žalované uplatnil nárok na náhradu imateriální újmy dne 3. 11. 2014, nárok byl projednán dne 23. 4. 2015, kdy žalovaná odmítla nárok na odškodnění této újmy v penězích, neboť za dostačující odškodnění považovala konstatování porušení práva a omluvu. Žalovaná konstatovala, že v žalobcem uváděném trestním řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, ale žalobce neuvedl žádné skutečnosti, pro které by mělo být přistoupeno k peněžité satisfakci. Řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, povaha nebyla závažná, hrozící trest odnětí svobody na dva roky nebyl zásadní, žalobce nebyl stíhán vazebně, probíhajícím trestním stíháním nedošlo k zásahu do pracovní sféry, neboť žalobce v té době byl nezaměstnaný, ani k zásahu do sféry rodinné, neboť v té době byl svobodný, vlastní rodinu neměl a v posuzovaném trestním řízení byl jako spoluobviněný stíhán jeho syn A. S.. Žalovaná vyslovila i pochybnost ohledně zásahu do pověsti žalobce a v této souvislosti poukázala na skutečnost, že žalobce byl již na území České republiky čtyřikrát soudně trestán, z toho třikrát pod cizím jménem, což uvedl v hlavním líčení v trestní věci. Záznamem o sdělení podezření Policie ČR, Městského ředitelství policie Brno ze dne 23. 9. 2013 došlo k zahájení trestního stíhání žalobce pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku a pro přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku. V rámci hlavního líčení dne 16. 1. 2014 žalobce mimo jiné uvedl, že byl na území ČR v minulosti již třikrát stíhán a odsouzen pod jménem svého bratra V. S.. Trestní stíhání pravomocně skončilo dne 7. 5. 2014, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2014, č. j. 4 T 185/2013-200, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2014, č. j. 5 To 130/2014-227, a to zproštěním žalobce návrhu na potrestání. Řízení trvalo celkem 227 dnů, probíhalo plynule a nebyly v něm zjištěny žádné průtahy.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v dané věci nebylo namístě přistoupit k odškodnění tvrzené imateriální újmy v peněžité formě. Základní formou odškodnění takové újmy je podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen jako „Odpšk“), konstatování porušení práva a případná omluva. Teprve, když je zásah do sféry poškozené osoby natolik intenzivní, že je tato forma odškodnění zjevně nedostačující, přichází v úvahu odškodnění ve formě finanční, jejíž poskytnutí je v případě imateriální újmy vzniklé v souvislosti se zproštěním obžaloby ještě limitováno hlediskem obecné slušnosti. Pokud jde o jednotlivá kriteria, která soud prvního stupně zohlednil při posouzení formy odškodnění újmy žalobci vzniklé v souvislosti s nezákonným trestním stíhání, soud prvního stupně správně posoudil jak povahu trestní věci, tak délku posuzovaného trestního řízení. Posuzované řízení nelze považovat za příliš významné, neboť se nejednalo o trestní stíhání pro trestný čin proti životu, zdraví nebo jiný závažný trestný čin, ale pro majetkovou trestnou činnost velmi malého významu (s ohledem na způsobenou škodu a na hrozící trest). Žalobce nebyl stíhán vazebně a ani délka řízení nebyla nepřiměřená, když 7 měsíců a 15 dnů trvání řízení lze považovat za přiměřené množství důkazů a úkonů v řízení učiněných. Z trestního spisu je zřejmé, že řízení probíhalo soustředěně a bez jakýchkoliv prodlev. Správně byly zhodnoceny i žalobcem tvrzené dopady posuzovaného trestního řízení do jeho osobní, rodinné a pracovní sféry. Žalobce dopady do uvedených oblastí tvrdil pouze v obecné rovině a neuvedl, jakým konkrétním způsobem se probíhající trestní řízení projevilo v jeho pracovní sféře a jak se měla projevit degradace jeho osobní pověsti v souvislosti s tímto řízením. Žalovaná důvodně poukázala na to, že žalobce žil spolu se synem, který byl v posuzovaném řízení stíhán jako spolupachatel a jako cizí státní příslušníci byli opakovaně trestně stíháni pro trestnou činnost páchanou na území České republiky, kterou nyní žalují. Žalobce nebyl omezen na osobní svobodě a není tak zřejmé, proč by se nemohl věnovat své rodině. Počet výslechů, soudních jednání a jiných úkonů v trestním řízení nebyl natolik velký, aby žalobce významně omezil. Žalobce byl fakticky pouze vyslechnut jako obviněný a zúčastnil se dvou hlavních líčení. Z trestního spisu je zřejmé, že žalobce byl v době trestního řízení nezaměstnaný, a řízení tedy nemohlo mít dopad do pracovní sféry. Nebyla tvrzena žádná konkrétní skutečnost, která by svědčila o poškození či omezení žalobce v pracovní oblasti ani o dopadu do cti a vážnosti žalobce. Nevyplynulo, že by okolnosti trestního stíhání byly zveřejněny v médiích ani jiným způsobem, který by mohl znevážit osobu žalobce. Ze žalobcových tvrzení nevyplývá ani to, že by se o jeho trestním stíhání dozvědělo bezprostřední okolí a že by právě v souvislosti s tímto posuzovaným řízení na žalobce začalo být pohlíženo jako na delikventa. Žalobce tedy neprokázal, že intenzita zásahu, k níž došlo v důsledku nezákonného trestního stíhání, byla tak mimořádná, že by nebylo postačující odškodnění ve formě konstatování porušení práva žalobce a vyslovená omluva. Odškodnění ve formě peněžní by bylo v rozporu s hlediskem obecné slušnosti. To také vyjádřil soud prvního stupně, když v rámci hodnocení všech okolností posuzovaného trestního řízení přihlédl i k tomu, že žalobce byl již dříve trestán. Tato skutečnost má bezesporu vliv na žalobcovo vnímání intenzity zásahu vedení trestního řízení do jeho osobní sféry. Důvodnou odvolací soud neshledal ani námitku nesprávného rozhodnutí o nákladech řízení. Žalovaná již v rámci předběžného projednání nároku uznala, že v jeho případě došlo k nezákonnému trestnímu stíhání, že je tak dán odpovědnostní titul podle §7 a 8 OdpŠk, a současně také žalobci poskytla odškodnění imateriální újmy.
Rozsudek odvolacího soudu, v celém rozsahu, napadl žalobce dovoláním, přičemž k přípustnosti dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive která má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Konkrétně žalobce vznáší otázku, již pokládá za nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu, zda při posuzování toho, jestli by přiznání peněžité náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a morálky, lze přihlédnout k dřívějším odsouzením poškozeného, a pokud ano, zda lze přihlédnout k odsouzením, ohledně kterých platí tzv. fikce neodsouzení (dále též jako „otázka č. 1“).
Dovolacím soudem má být posouzena jinak (odchylně např. od posouzení v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaného pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) otázka, zda je přiměřené (spravedlivé), aby při odškodňování nemajetkové újmy za neoprávněné trestní stíhání bylo prvotní (základní) formou odškodnění imateriální újmy dle OdpŠk toliko konstatování porušení práva, přestože se méně citelná nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení odškodňuje zpravidla v penězích (dále též jako „otázka č. 2“).
Odvolací soud se dle názoru žalobce v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to např. od jeho rozsudků ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a ze dne 19. 9. 2011, č. j. 30 Cdo 654/2010, při posuzování otázky, zda trestní řízení mají již povahou svého předmětu pro jejich účastníky zvýšený význam a zda se u trestních řízení zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (dále též jako „otázka č. 3“).
Dle názoru žalobce dosud v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda měl žalobce ve věci samé úspěch ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. i v případě, že sice žaloba na zaplacení peněžité náhrady za imateriální újmy byla soudem zamítnuta, avšak soud ve svém meritorním rozhodnutí konstatoval, že v důsledku nedůvodně vedeného trestního stíhání žalobci skutečně vznikla imateriální újma, za kterou mu přísluší zadostiučinění, ale na základě vlastní úvahy rozhodl tak, že žalobci postačuje zadostiučinění konstatováním porušení práva, i když stejně tak na základě vlastní úvahy mohl rozhodnout, že žalobci náleží peněžitá náhrada (dále též jako „otázka č. 4“).
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle §31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
Dovolání není přípustné v části, v níž jím žalobce brojí proti nákladovému výroku odvolacího soudu, a tedy ani k posouzení otázky č. 4 dovolání. Byť Nejvyšší soud zastává názor, že je-li dovoláním napadán nákladový výrok, jsou částky náhrad před soudem prvního stupně a soudem odvolacím pro účely posouzení přípustnosti dovolání sčítány (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015, rozsudek téhož soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, či COUFALÍK, Petr. Několik poznámek k náhradě nákladů řízení v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Bulletin advokacie . 2015, 2015(3), 39-43. ISSN 1210-6348.), ani při tomto postupu zjevně nelze dospět k závěru, že by výrok o nákladech řízení převyšoval 50 000 Kč. Žalobce neuvedl částku, již na náhradě nákladů před soudy nižších stupňů požaduje, a z obsahu spisu se podává, že právní zástupce žalobce učinil úkony právní služby [ve smyslu §11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]: 1 x převzetí a příprava zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb, 1 x písemné podání nebo návrh ve věci samé (tj. žaloba), 2 x účast na jednání před soudem a 1 x odvolání . Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se přitom odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Další žalobcem přednesené námitky přípustnost dovolání založit rovněž nemohou. Dovolací soud předně podotýká, že žalobcova argumentace není s to zvrátit názory vyjádřené v rozsudku tohoto soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Odpověď na otázku týkající se hierarchie forem přiměřeného zadostiučinění plyne přímo z §31a odst. 2 OdpŠk, který respektuje obecně vnímanou představu o způsobech odčinění nemajetkových újem. Dovolací soud nepopírá, že vedení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhané osoby, vnáší do jejího života nejistotu a způsobuje pocity frustrace. Na stranu druhou, spravedlivé postihování činů nebezpečných pro společnost je jedním z klíčových úkolů právního státu a jedním z raison d'être státu jako takového vůbec (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12). Rovněž je třeba dodat, že přístup, kdy je zahájení trestního stíhání, jež neskončilo odsuzujícím rozsudkem, pokládáno na roveň nezákonného rozhodnutí, je přístupem velmi velkorysým, k němuž dospěl dovolací soud rozšiřujícím výkladem zákona, přičemž ani Úmluva na něco takového vůbec nepamatuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1711/2015, popř. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 6). Byť tedy stát v zásadě odpovídá osobám, které trestně stíhal a vůči nimž trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nelze uzavřít, že by rovněž každou takovou osobu v každém případě musel zásadně odškodnit penězi. K odčinění určité míry nejistoty, frustrace a jiných negativ vnesených do života prostřednictvím trestního stíhaní, které probíhalo přiměřenou dobu v souladu s právními předpisy, zásadně postačují jiné než peněžní formy odškodnění. Výjimečně pak může trestněprávní minulost poškozeného jako jedna z posuzovaných okolností při stanovení formy a výše zadostiučinění při jejich úplném posouzení ovlivnit výsledný konkrétní závěr o neprokázání větší než nepatrné vzniklé újmy. Pro osobu, jež byla trestně stíhaná, nebyla odsouzena a utrpěla v tomto důsledku závažnější újmu, by v zásadě nemělo být problematickým tvrdit a prokázat, že jí způsobené příkoří překročilo míru, kterou bylo možno odčinit jinak než penězi.
Zpochybňuje-li žalobce v otázce č. 1 dovolání, zda soudy mohly přihlédnout ke skutečnosti, že žalobce byl trestně stíhán, nelze s ním souhlasit. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, Nejvyšší soud konstatoval, že v případě §31a odst. 2 OdpŠk „jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Ustanovení §31a OdpŠk hovoří pouze o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené, samotné určení výše však ponechává na volném uvážení soudu. Zákon tedy nevymezuje žádnou případnou hranici (minimální nebo maximální) pro určení výše zadostiučinění. Soud je při úvaze o přiměřenosti výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007). Zvažovány budou zejména dopady nezákonného rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života a podobně. Otázka výše zadostiučinění v penězích se odvíjí od okolností každého konkrétního případu. Pro posouzení míry zásahu do osobnosti poškozeného, vliv na jeho pověst a změny ve způsobu života, jež zahájení trestního stíhání mohlo vyvolat, je skutečnost, že poškozený byl opakovaně odsouzen za trestné činy, nepochybně významná. Již jen okolnost, že žalobce měl zkušenost s trestním stíháním, jej odlišuje od těch poškozených, kteří se v postavení trestně stíhané osoby ocitají poprvé, a mají tedy pouze rámcovou představu o průběhu trestního stíhání a vlivech, jež takové stíhání na jejich život může mít. Rovněž nelze předpokládat, že by pověst vícenásobného pachatele trestných činů výrazně utrpěla tím, že proti této osobě bylo vedeno předmětné trestní stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, což představuje významný rozdíl oproti osobě do té doby trestně neodsouzené (resp. nestíhané). Pokud se jedná o hledisko obecně sdílené představy spravedlnosti a morálky, to se uplatní jako prostředek ověření a korektiv ve vztahu k zadostiučinění, k němuž soud dospěje úvahami o konkrétních skutkových okolnostech věci. Ani z tohoto úhlu pohledu se přihlédnutí k dřívější „bohatší“ trestní minulosti žalobce nejeví jako nesprávné. Několikanásobné páchání trestné činnosti svědčí o skutečnosti, že žalobce nejevil respekt k hodnotám, na nichž společnost trvá, a to opakovaně a navzdory dřívějším trestním řízením, odsouzením (a případně uloženým trestům). Trestní stíhání v minulosti na žalobce zjevně neměla natolik velký vliv, aby své jednání bezprostředně přizpůsobil alespoň v základních rysech, a nedostával se tak do rozporu s trestněprávními normami. Nelze tedy ani předpokládat, že předmětné trestní stíhání mělo podstatnější vliv na osobnost žalobce, a nejeví se být ani spravedlivým, aby žalobci bylo poskytnuto odškodnění v peněžité formě.
Pokud se jedná o tvrzení žalobce, že se v jeho případě uplatní fikce neodsouzení, takováto okolnost z rozhodnutí soudů nevyplývá. Dovolacímu soudu je ze spisu patrné, že toto tvrzení bylo v průběhu řízení vzneseno, aniž by žalobce tvrzenou okolnost jakkoliv osvětlil či osvědčil. Fikce o neodsouzení může nastat v důsledku různých okolností, např. v důsledku rozhodnutí soudu, rozhodnutí prezidenta republiky, vykonání některých druhů trestů. Ač je otázka existence fikce neodsouzení otázkou právní, pro její zodpovězení je nutné znát skutkové okolnosti, které nebyly žalobcem vůbec tvrzeny a nejsou tedy ani součástí zjištění soudů. Na vyřešení této varianty otázky č. 1 dovolání tedy napadené rozhodnutí nezávisí.
Formulace otázky č. 3 dovolání vychází z judikatury vztahující se k §31a odst. 3 OdpŠk a ke způsobu určení odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, tedy z judikatury na věc nepřiléhavé, a tato otázka je z uvedeného důvodu zcela lichá. Postačí pak dodat, že při hodnocení nepřiměřené délky řízení je samozřejmě na místě trestní stíhání zásadně hodnotit jako řízení s významným předmětem pro osobu stíhanou. Při odškodňování nemajetkové újmy způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, se již a priori počítá se skutečností, že pro osobu stíhanou řízení mělo zvýšený význam, a tuto okolnost tedy není třeba uvádět. Není pak pochyb, že míra vlivu zahájení a vedení konkrétního trestního řízení do osobnosti stíhané osoby se odvíjí i od povahy trestného činu (kdy např. trestné činy proti životu a zdraví, proti svobodě či proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti bývají společností vnímány velmi negativně) a logicky též od výše hrozícího trestu. Podle uvedených kritérií byl trestný čin (hodnoceno ve vztahu k množině trestných činů) a význam trestního řízení o tomto trestném činu skutečně relativně nízký.
Nakonec, tvrdí-li žalobce, že mu bylo poskytnuto zadostiučinění toliko symbolické a že na nákladech řízení vynaložil spoustu peněz, dovolací soud dodává, že žalobci muselo být při minimální míře vlastní soudnosti zjevné, že projednávaná věc (s ohledem na tvrzené a prokázané okolnosti) představuje typický příklad, kdy nelze o peněžitém odškodnění újmy reálně uvažovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 5. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu