ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.456.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 456/2018-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci navrhovatelky K. M. , zastoupené Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1683/13, o návrhu ze dne 21.11.2016, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 116/2006, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2017, č.j. 4 Co 127/2017- 361, takto:
Dovolání navrhovatelky se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. března 2017, č.j. 36 C 116/2006-354, postupem podle ustanovení §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), odmítl návrh navrhovatelky ze dne 21.11.2016 pro vadu podání, pro kterou v řízení nelze pokračovat, neboť navrhovatelka nedoplnila chybějící náležitosti žaloby.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. září 2017, č.j. 4 Co 127/2017-361, k odvolání navrhovatelky usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil a návrhu navrhovatelky na ustanovení zástupce z důvodu zřejmé bezúspěšnosti nevyhověl. Uvedl, že v projednávané věci není dáno osobní osvobození navrhovatelky od soudních poplatků. K zastavení řízení a k uložení povinnosti uhradit nezaplacený soudní poplatek došlo teprve v důsledku zpětvzetí žaloby navrhovatelkou, neboť navrhovatelka se proti rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků odvolala. Soud dospěl k závěru, že nové řízení pro zmatečnost není možné a potvrdil závěr soudu prvního stupně, že podání navrhovatelky ze dne 21.11.2016 postrádá náležitosti návrhu ve smyslu §79 odst. 1 o.s.ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka (dále též „dovolatelka“) dne 12. ledna 2018 dovolání. Dovolání podává proto, že se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., když má za to, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. V prvé řadě poukazuje na ustanovení §9 odst. 4 písm. a) a ustanovení §9 odst. 6 větu prvou zákona o soudních poplatcích a nastoluje otázku, zda jsou tato ustanovení v případě, kdy existují podmínky pro osvobození od soudního poplatku ústavně konformní. Namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a použitím ustanovení §9 odst. 4 a 6 zasáhl ve smyslu čl. 11, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod do jejího práva na spravedlivý proces, a to tím, že ponechal na libovůli soudu, kdy stanoví poplatkovou povinnost. Jako protiústavní a v rozporu s dobrými mravy shledává také ustanovení §12 odst. 2 větu prvou zákona o soudních poplatcích, neboť prekluzivní charakter tříleté lhůty nedává účastníku řízení možnost se bránit. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud přerušil řízení a navrhl Ústavnímu soudu zrušení ustanovení §9 odst. 4 písm. a), §9 odst. 6 věty prvé a §12 odst. 2 věty prvé zákona o soudních poplatcích. V další části dovolání pak navrhovatelka namítá, že jí měl být ustanoven právní zástupce a navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). Jde tedy o právní otázku, na jejímž řešení bylo rozhodnutí odvolacího soudu skutečně založeno. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Uvedeným zásadám podané dovolání nevyhovuje. Dovolatelka sice oznamuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu (jak dovolání výslovně uvádí) „dosud nebyla řešena, respektive nemusela být dovolacím soudem dosud řešena“, ale ve skutečnosti žádnou takovou otázku neformuluje. Již z toho je zřejmé, že s ohledem na výše vyložené zásady toto dovolání zcela jasně neobsahuje jasné vymezení důvodu, proč by mělo být přípustné, aniž by ve vztahu k důvodům napadeného rozhodnutí konkretizovalo právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, která by v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena.
Dovolání proti výroku, kterým odvolací soud nevyhověl návrhu navrhovatelky na ustanovení zástupce, dovolatelka nijak nezdůvodňuje.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud toto dovolání trpící popsanými vadami podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu