ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4618.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4618/2017-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 43 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 54/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, č. j. 53 Co 343/2016-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 43 750 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou daňového řízení. Žalobce uvedl, že dne 29. 12. 2010 podal k Finančnímu úřadu pro Prahu 6 žádost o prominutí příslušenství daně podle §55a zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Úřad žádost dne 29. 6. 2011 zamítl. Žalobce napadl zamítavé rozhodnutí správní žalobou a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 7. 2014 napadené rozhodnutí zrušil. Finanční úřad žádost dne 1. 12. 2014 znovu zamítl. Celková doba řízení tak dle žalobce činila bezmála čtyři roky a byla způsobena výhradně daňovými orgány.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 43 750 Kč s tam specifikovaným úrokem (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 20 570 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba se žádostí, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 43 750 Kč s tam specifikovaným úrokem, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 2 400 Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že posuzované správní řízení nespadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a tudíž na něj nelze aplikovat ani stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), neboť se řízení týkalo žádosti žalobce o prominutí daňového příslušenství, nemělo žádný vztah k určení výše daňové povinnosti, přičemž s ohledem na zákonnou úpravu lze s úspěchem pochybovat i o tom, že jde o vztah soukromoprávní. Soud prvního stupně tak dle odvolacího soudu nesprávně posoudil vznik nemajetkové újmy žalobce, kterou jednak předpokládal, jednak ji měl za prokázanou. Žalobce prakticky ve stejném období, kdy žádal o prominutí příslušenství daně, byl trestně stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby, přičemž v rámci trestního řízení zaplatil na dani částku přesahující 4 800 000 Kč, nemohl tudíž dost dobře předpokládat, že mu k jeho žádosti správce daně příslušenství promine, pakliže se dopustil tak závažného porušení daňových předpisů.
Odvolací soud tak uzavřel, že s ohledem na konkrétní okolnosti souzené věci se žalobci nepodařilo prokázat, že mu působením správních orgánů vznikla nemajetková újma, neprokázal tudíž jeden ze základních předpokladů úspěšnosti podané žaloby.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož v daném případě bylo výrokem ve věci samé rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 43 750 Kč, není dovolání přípustné, neboť ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, přičemž nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv či o pracovněprávní vztahy, a k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li povinnost uložená vykonatelným rozhodnutím splněna dobrovolně, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí či soudní exekuci.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu