ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.463.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 463/2018-1063
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka ve věci navrhovatele J. F. , zastoupeného Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem se sídlem v Praze 1, Půtova 1219/3, o návrhu na omezení svéprávnosti posuzované Rony Poláčkové , narozené dne 26. října 1970, bytem v Praze 4, Svojšovická 2838/18, zastoupené opatrovníkem pro řízení JUDr. Jindřichem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 Nc 1174/2007, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2017, č.j. 53 Co 217/2017-1028, takto:
I. Dovolání navrhovatele proti rozsudku odvolacího soudu se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. dubna 2017, č.j. 50 Nc 1174/2007-994, výrokem I. omezil na dobu tří let posuzovanou R. P. ve svéprávnosti tak, že posuzovaná není způsobilá nakládat s majetkem, jehož cena přesahuje částku 10.000 Kč, samostatně uzavírat smlouvy, ve kterých hodnota poskytovaného plnění přesahuje částku 10.000 Kč, dávat do zástavy svůj majetek, ručit svým majetkem za jiného, není způsobilá uzavírat pracovněprávní vztahy s hmotnou odpovědností přesahující částku 10.000 Kč, posoudit poskytnutí zdravotních služeb a zásahu do své integrity. Výrokem II. ustanovil opatrovníkem R. P. Městskou část Praha 4, a rozhodl, že opatrovník je oprávněn a povinen zastupovat opatrovanku v právních jednáních v rozsahu jejího omezení ve svéprávnosti a spravovat její záležitosti a majetek mimo jednání v běžných záležitostech každodenního života. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení placených státem.
K odvolání posuzované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2017, č.j. 53 Co 217/2017-1028, ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že omezil posuzovanou ve svéprávnosti tak, že není způsobilá činit žádná právní jednání související s ochranou jejího zdravotního stavu, poskytováním zdravotních služeb a léčby, vyjma běžných ošetření. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že jmenovaný opatrovník je oprávněn a povinen opatrovanku zastupovat v právních jednáních v rozsahu omezení její svéprávnosti, je povinen řádně vykonávat své povinnosti a dbát pokynů soudu, vždy jednou za rok podat soudu písemnou zprávu o zdravotním stavu opatrovanky a o tom, jak je o ni pečováno, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení placených státem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dne 1. prosince 2017 včasné dovolání. Dovolatel pokládá dovolání za přípustné, neboť se domnívá, že je třeba řešit otázku, která podle jeho mínění v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, nakolik zjištěná a prokázaná marnotratnost posuzované osoby, způsobená působením zjištěné duševní choroby u takové osoby, má či nemá být důvodem pro omezení, či zbavení svéprávnosti posuzované při nakládání s majetkem. Dovolatel má rovněž za to, že odvolací soud v rámci svého rozhodování překvapivě zúžil rozsah omezení, která v rámci omezení svéprávnosti uložil soud prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu tak považuje za překvapivé, nekonzistentní, nesprávné a odporující podstatě hmotného, ale i procesního práva. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v §238a o.s.ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o.s.ř.
Podle §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolateli nelze přisvědčit, odůvodňuje-li přípustnost dovolání tvrzením, že jím vymezená otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. K námitce dovolatele ohledně rozhodování soudu, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti posuzovaného jak judikatura, tak komentářová literatura zdůrazňují nezbytnost přistupovat ke každému případu individuálně, zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Soud vychází ze skutkových zjištění, učiněných na základě posudku znalce (§38 odst. 1 z.ř.s.), ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování (nález Ústavního soudu ze dne 13.12.2016, sp. zn. II. ÚS 934/16). Vždy je třeba myslet na to, aby svéprávnost nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba; tedy zda míra nebezpečí vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014).
Soud musí zvážit všechny mírnější alternativy, kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle. Omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její svéprávnosti, ale musí být vždy konkrétně uvedeno, proč plná svéprávnost ohrožuje zájem posuzovaného a proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinými slovy musí se důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření. Právě proto je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Při odpovědi na otázku, zda přistoupit k omezení svéprávnosti - např. z toho důvodu, že posuzovaná osoba se působením zjištěné duševní choroby chová marnotratně - je jako vodítko vhodný test proporcionality zdůrazňující mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech. Institut omezení svéprávnosti člověka slouží především k ochraně jeho samotného a k ochraně osob, které s ním vstoupily do právních vztahů. Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti posuzované osoby, musí důsledně dbát, aby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytné k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18.8.2009, sp. zn. I. ÚS 557/09 a nález Ústavního soudu ze dne 7.12.2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04).
Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že je možno je pokládat za souladné s výše uvedenými zásadami. Nelze při tom přehlédnout, že otázku, která podle mínění dovolatele v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, nakolik zjištěná a prokázaná marnotratnost posuzované osoby, způsobená působením zjištěné duševní choroby u takové osoby, má či nemá být důvodem pro omezení, či zbavení svéprávnosti posuzované při nakládání s majetkem, nelze zevšeobecnit, resp. zevšeobecňovat, neboť, jak již bylo vyloženo výše, rozhodnutí v řízení o omezení svéprávnosti je výsledkem posouzení celé škály hledisek vztahujících se k posuzovanému člověku.
Výtky dovolatele dovozující, že předmětná právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, tudíž nejsou v souzeném případě přiléhavé. S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), toto dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.)
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. března 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu