ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4631.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4631/2017-369
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce M. K. , zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem v Brně, U Svitavy 1077/2, proti žalovaným 1) J. P. a 2) O. H. , obou zastoupených Mgr. Adamem Zlámalem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vlastislavova 152/4, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 29/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. května 2017, č.j. 1 Co 97/2016-346, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit každému ze žalovaných na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.363,80 Kč k rukám Mgr. Adama Zlámala, advokáta se sídlem v Praze 4, Vlastislavova 152/4.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) ze dne 17.5.2017, č.j. 1 Co 97/2016-346, byl ve výrocích I., III. a V. potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9.5.2016, č.j. 24 C 29/2013-298, ve znění doplňujícího usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10.5.2016, č.j. 24 C 29/2013-303, kterým byla zamítnuta žaloba, aby každý ze žalovaných zaplatil žalobci částku 750.000 Kč a kterým bylo rozhodnuto, že se České republice právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává; ve výroku II. a IV. odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů prvostupňového řízení částku 54.156 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Adama Zlámala.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno protiprávní jednání, které by bylo v příčinné souvislosti se smrtí syna žalobce J. K. a s následným vznikem osobnostní újmy žalobce. Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že léčebný postup žalovaných byl lege artis a žalovaní tak nenesou odpovědnost za úmrtí uvedeného syna žalobce. S ohledem na skutečnost, že žalobci byly před podáním žaloby známy veškeré odborné posudky, které pro podání žaloby neposkytovaly dostatečný důkazní podklad, soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a přiznal žalovaným plnou náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 22.8.2017 včasné dovolání, jehož přípustnost však v něm nikterak nevymezil. Dovolatel má za to, že není-li řádně vedena zdravotní dokumentace a pacient tak nemá reálnou možnost příčinný vztah dokonale objasnit, je třeba přistoupit k „obrácení důkazního břemene“ a uplatnit presumpci kauzálního nexu, resp. presumpci zavinění. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní v písemném vyjádření k dovolání uvedli, že s rozhodnutím odvolacího soudu souhlasí, podané dovolaní považují za nedůvodné a navrhují, aby je dovolací soud zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014; po té se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). Jde tedy o právní otázku, na jejímž řešení bylo rozhodnutí odvolacího soudu skutečně založeno. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Jak vyplývá z předmětného dovolání neobsahuje v žádném případě náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce nijak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolatel sice v závěru dovolání uvádí, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, avšak bez toho, aby konkrétně vymezil, od kterého rozhodnutí dovolacího soudu se konkrétně odvolací soud odchýlil. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Žalobce v dovolání předkládá zejména vlastní skutkové závěry (když nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předchozí onemocnění a následná léčba syna žalobce nebyly v příčinné souvislosti s jeho náhlým úmrtím a postup žalovaných tak byl lege artis), na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení. Uplatňuje tak jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jestliže tedy v souzené věci dovolání trpí popsanou zásadní procení vadou, která brání jeho projednání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V tomto případě účelně vynaložené náklady každého z žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jejich písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve výši 3.100,- Kč, snížené podle §12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %, tedy 2.480,- Kč, dále z paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, tedy 2.780,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 583,80 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.363,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu