ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.466.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 466/2016-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o zaplacení 913 662,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 215/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, č. j. 72 Co 24/2015-284, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 913 662,60 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu žalované při výkonu státního dozoru nad Investiční společností Futurum a. s. (dále jen „ISF“) a Podílovým fondem FUTURUM AURUM (dále jen „PFFA“). Žalobce požadoval náhradu skutečné škody ve výši 209 070 Kč představující 34,845 % nominální hodnoty jím vlastněných podílových listů PFFA a částku 704 592,60 Kč představující ušlý zisk za dobu, kdy nemohl podílové listy v důsledku defraudace a následně likvidace fondu odprodat zpět PFFA nebo jinak s nimi disponovat, tj. za dobu od 10. 3. 1996 do 15. 7. 2009.
Podle názoru žalobce Ministerstvo financí (dále jen „ministerstvo“), které povolilo vznik ISF a PFFA, a které bylo nadále podle §36 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen „ZISIF“), povinné k dozoru nad jejich činností, své povinnosti zanedbalo, a tím umožnilo rozvíjet trestnou činnost A. K. v období od 1. 7. 1995 do 30. 5. 1996, jenž zpronevěřil majetek v PFFA. Podle žalobce se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu při povolování vzniku ISF a PFFA, neboť ministerstvo řádně neprověřilo splnění podmínek a předpokladů pro udělení povolení a neodmítlo žádost o povolení vzniku, ačkoli žadatelé neměli ani neprokazovali jakékoli vlastní věcné, personální a organizační předpoklady, vlastní kapitál byl navržen v rozporu se směrnicí rady EHS č. 93/6 a ustanovení statutu PFFA o zpětném odkupu podílových listů bylo v rozporu s §23 ZISIF. Nesprávný úřední postup žalobce dále spatřoval v tom, že ministerstvo po vzniku ISF nesprávně vykonávalo státní dozor, když nereagovalo na obsah masivní reklamní kampaně, jejímž jediným záměrem bylo nalákat co nejvíce investorů, nereagovalo na evidentně vysoké náklady na probíhající reklamu v médiích a na písemné upozornění depozitáře Komerční banky, a. s., o nepravdivých údajích ve schváleném statutu, že pobočky Komerční banky, a. s., odkupují zpět podílové listy PFFA. Nereagovalo ani na porušení povinnosti zveřejňovat plně údaje ISF o PFFA jednou týdně v Obchodním věstníku, ani na řadu nesrovnalostí a známek porušení zákona o účetní závěrce ze strany ISF a PFFA k datu 30. 6. 1995 a zahájilo prověrku hospodaření u ISF až po přiznání A. K. Za nesprávný úřední postup žalobce rovněž považoval, že poté, co ministerstvo odňalo ISF povolení k činnosti svým rozhodnutím ze dne 18. 6. 1996, nejmenovalo nuceného správce ISF k zajištění majetku v PFFA a majetkoprávní nároky PFFA vůči ISF a 1. Finančnímu a stavebnímu koncernu zůstaly bez správy a zajištění. Nezajistilo taktéž včas osobu pro výkon funkce likvidátora. Příčinnou souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem spatřoval žalobce v tom, že škoda vznikla v důsledku defraudace, kterou mohlo ministerstvo při minimální kontrole zjistit.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 913 662,60 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup ministerstva, který vedl k vydání povolení k činnosti uvedeným společnostem, nemůže být v příčinné souvislosti s tvrzeným vznikem škody v důsledku defraudace peněz vložených žalobcem do PFFA, neboť ke vzniku tvrzené škody došlo nezákonným jednáním statutárního orgánu v době po vzniku ISF, a proto jakákoliv možná pochybení spočívající v jednání státních orgánů před vydáním povolení, není možné pokládat za právně relevantní příčinu vzniku škody.
Dále se ztotožnil s tím, že podnětem k zahájení řízení o odnětí povolení podle §37 odst. 1 ZISIF, nemohla být rozsáhlá reklamní kampaň, která podle zjištění soudu prvního stupně nebyla v inkriminované době nijak ojedinělá a podle odvolacího soudu se nijak podstatně nelišila od obecně známých jiných reklamních kampaní té doby slibujících mimořádnou výhodnost investic. Nemohla to být ani skutečnost, že ISF neplnila svou povinnost zveřejňovat zprávy o PFFA jednou týdně v Obchodním věstníku, ani případná zjištění, že PFFA porušuje svůj statut. Lze souhlasit, že ministerstvo mělo reagovat na skutečnost, že ISF porušuje §25 odst. 4 ZISIF, nicméně za situace, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že majetek v ISF a PFFA je zpronevěřován trestnou činností A. K., takové pochybení rozhodně neodůvodňovalo odnětí povolení, či jiné rozhodnutí, které by zabránilo vzniklé škodě. Nejednalo se o podstatné nedostatky v činnosti PFFA, důvody by tak byly dány maximálně pro přijetí mírnějšího opatření, tedy výzvě PFFA, aby ve stanovené lhůtě tyto nedostatky odstranil.
Odvolací soud rovněž přisvědčil soudu prvního stupně, že podnětem k zahájení řízení vedoucího k odnětí povolení ISF mohlo být až doručení rozvahy ISF, kterou ministerstvo obdrželo dne 30. 9. 1995. Mělo tak v objektivní lhůtě dvou měsíců dle §37 odst. 4 ZISIF zahájit správní řízení, provést kontrolu a na jejím podkladě přijmout rozhodnutí o odejmutí povolení k činnosti ISF. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, dopustilo se ministerstvo nesprávného úředního postupu, když v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda podílníkům, kteří zakoupili podílové listy po datu 30. 11. 1995, což však není případ žalobce, který je zakoupil v květnu 1995, tedy ještě před tím, než se ministerstvo popsaného nesprávného úředního postupu dopustilo.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že bezprostřední příčinou vzniku tvrzené škody nebylo jednání ministerstva v rámci dohledové činnosti, ale jednání statutárního orgánu ISF, resp. PFFA, konkrétně A. K., která spočívala v nezákonném nakládání s majetkem fondu. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem, že v éře svobodné společnosti jsou kladeny zvýšené požadavky i na jednotlivého občana, pokud jde o odpovědnost za vlastní počínání, včetně uvážlivého nakládání s vlastním majetkem. Nelze pak paušálně vlastní chyby a neschopnost odolat nástrahám současného světa vytýkat státu a kritizovat jej za to, že nedohlédl na to, aby si jednotlivec nepřivodil újmu.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem pro vady a dílem jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. ve vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel má za to, že v otázce komplexního posouzení porušení povinností státu při výkonu dohledu nad ISF se odvolací soud odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v jeho rozsudcích ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, a ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012.
Dle dovolatele se odvolací soud rovněž náležité nezabýval otázkou, jaká opatření ze strany žalované, která měla k dispozici podle §37 ZISIF, a která měla být provedena po zjištění nedostatků na straně ISF, mohla vést k zabránění odčerpání peněžních prostředků z PFFA, resp. z ISF. Tímto se měl odvolací soud odchýlit od právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v jeho rozsudcích ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, a ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013.
Dovolatel dále namítá, že soud nesprávně právně posuzoval každé zanedbání povinnosti žalované pouze odděleně a nikoliv komplexně a ve všech souvislostech. Soud tak pominul, že nesprávným úředním postupem je již samo nezahájení správního řízení, a to i kdyby opatření, které měla žalovaná přijmout, samo nemohlo zabránit vzniku škody, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 322/2004.
Dovolatelem předestřené otázky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou dovolatel sám odkazuje, a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
V dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013 (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), dovolací soud uzavřel, že pokud by žalobci neprokázali, že výše uvedené skutečnosti musely vést ministerstvo k přijetí opatření zabraňujícího dalšímu prodeji podílových listů, je třeba vyjít ze skutkových závěrů odvolacího soudu, že touto skutečností bylo porušení §12 odst. 3 věta druhá ZISIF tím, že si PFFA ponechával vysoké finanční částky v hotovosti v pokladně, neboť to následně (mimo jiné) vedlo ministerstvo k odnětí povolení ke vzniku PFFA rozhodnutím ze dne 18. 6. 1996. Šlo přitom o skutečnost ministerstvu známou z rozvahy PFFA vypracované ke dni 30. 6. 1995 a doručené ministerstvu dne 30. 9. 1995.
V daném případě odvolací soud nedospěl k zjištění o existenci takových skutečností, které by musely vést ministerstvo k přijetí opatření způsobilých zabránit škodě již před datem 30. 9. 1995 na základě některého z jiných porušení ZISIF. Dovolatel sice polemizuje se skutkovými závěry, z nichž napadené rozhodnutí vychází, tím ovšem nemůže založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že nesprávný úřední postup byl oběma soudy shledán pouze v případě, kdy ministerstvo přijalo rozhodnutí o odejmutí povolení k činnosti ISF až dne 18. 6. 1996 (v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda toliko podílníkům, kteří zakoupili podílové listy po datu 30. 11. 1995), není jejich závěr, že žalobci škoda vzniknout nemohla, neboť podílové listy zakoupil již v květnu 1995, tj. před datem, kdy se ministerstvo dopustilo nesprávného úředního postupu v důsledku včasného nepřijetí rozhodnutí dle §37 odst. 2 písm. d) ZISIF, v rozporu se shora citovaným rozhodnutím dovolacího soudu.
Jiný rozpor s označenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak v právním posouzení konkrétních skutkových zjištění shledat nelze, když dovolatel vede toliko obecnou polemiku se závěrem odvolacího soudu, že v předchozí činnosti ISF a PFFA nebyl shledán důvod pro odnětí povolení, aniž by však v této souvislosti na podkladě skutkového stavu, z něhož napadené rozhodnutí vychází, vymezil konkrétní právní otázku (§241a odst. 2 o. s. ř.), na jejímž řešení v rozporu s označenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu napadené rozhodnutí záviselo (§237 o. s. ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu rovněž pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. 2. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu