ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.47.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 47/2017-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobkyně D. F. , zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Habětínem, advokátem se sídlem v Praze 6, Výhledské náměstí 1016, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 289 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 237/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2016, č. j. 14 Co 295/2016-51, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 4. 2016, č. j. 12 C 237/2015-19, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (výrok II).
Dovoláním napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se domáhá na žalované zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), která jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou restitučního řízení vedeného před Pozemkovým úřadem při Magistrátu hl. města Prahy a dále nepřiměřenou délkou navazujícího soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10. Soud prvního stupně uzavřel, že za stát by v daném případě bylo příslušné jednat Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo spravedlnosti. Ve smyslu §6 odst. 3 OdpŠk, není-li možno určit příslušný úřad, jedná za stát Ministerstvo financí, a proto soud vyslovil svou místní nepříslušnost. Soud prvního stupně postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1, v jehož obvodu Ministerstvo financí sídlí.
Po právní stránce odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně vycházel ze závěrů vylovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014. Jelikož se v posuzovaném řízení jedná o jeden nárok žalobkyně, nelze postupovat podle ustanovení §6 odst. 1 OdpŠk, které sice nevylučuje, aby za stát jednalo více organizačních složek, avšak jen v případě různých nároků. Podle ustálené judikatury může za stát před soudem jednat v téže věci jen jedna jeho organizační složka (srov. ustanovení §21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 595/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy 6/2005, pod č. 72). Vzhledem k ustanovení §6 odst. 3 OdpŠk, §21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. a výše nastíněným judikaturním závěrům je v posuzované věci příslušným úřadem, jednajícím jménem státu, Ministerstvo financí, které soud prvního stupně správně dosadil jako příslušnou, konkrétní a individualizovanou organizační složku jednající za žalovanou Českou republiku, což nelze chápat jako rozpor s §45 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, podle kterého organizační složka státu hospodaří s prostředky ze státního rozpočtu.
Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se jedná o situaci, kdy dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že výklad podaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, k ustanovení §6 odst. 3 OdpŠk odporuje a přetváří význam §6 odst. 2 písm. b) a §6 odst. 3 OdpŠk, opomíjí a v podstatě destruuje stávající princip obecné právní úpravy právního jednání státu a jeho vystupování před soudy, opomíjí pravidla financování organizačních složek státu. Nadto se dovolatelka domnívá, že judikáty, na které odvolací soud odkazuje, netvoří ustálenou judikaturu. Následně dovolatelka předkládá obsáhlou argumentaci podporující výše uvedené námitky. Dovolatelka také napadá posouzení nároku žalobkyně jako jediného a dovozuje, že jde o dva samostatné nároky. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že ji překvapuje, že zde dochází k této situaci mezi jednotlivými organizačními složkami státu, kdy tento spor způsobuje prodlevu v projednání její žaloby.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolatelka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak. Navrhuje, aby se dovolací soud odchýlil od závěrů vyjádřených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1382/2014. Obdobně dovolatelka přípustnost dovolání vymezila ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, v níž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 30. 5. 2017. Tamní dovolání bylo shledáno přípustným nikoliv z důvodu založeného na aplikaci §237 o. s. ř., ale z důvodu, že nebyla naplněna podmínka §243c odst. 2 o. s. ř. vyžadující k odmítnutí dovolání z důvodu, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, souhlasu všech členů senátu. Nejvyšší soud se z toho důvodu dovoláním meritorně zabýval a vypořádal se rovněž s námitkami, jež dovolatelka uplatňuje také v tomto řízení. Ve vztahu k těmto námitkám dovolací soud odkazuje na výše citované rozhodnutí.
Jelikož dovolací soud ani v tomto řízení neshledal důvod se odchýlit od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, a následně podpořených rovněž v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, přičemž v této věci již byla splněna také podmínka dle §243c odst. 2 o. s. ř., není dovolání, na jehož základě by měl dovolací soud vyřešenou právní otázku posoudit jinak, přípustným (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3375/2016).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že v řízení nejde o jediný nárok. V usnesení sp. zn. 30 Cdo 2594/2016 Nejvyšší soud k této otázce uvedl, že je třeba odlišit dvě situace – řízení, na která se vztahují záruky zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a řízení, na která se uvedené záruky nevztahují.
Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) se vztahuje především na řízení soudní, nikoliv na řízení před správními orgány. Rovněž právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se nevztahuje na všechna správní řízení, ale pouze na ta, která splňují kritéria stanovená v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) – 1) jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, 2) toto právo nebo závazek má svůj základ ve vnitrostátním právu, 3) právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, je civilní (t. j. soukromoprávní) povahy, ovšem pouze za splnění té podmínky, že je absolvování správního řízení nezbytnou podmínkou pro přístup k soudu a že na správní řízení soudní přezkum rovněž navazuje (pouze tehdy lze uvažovat o přiměřenosti celkové délky správního a soudního řízení) – srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 3. 2012 ve věci W. proti Rakousku, stížnost č. 5335/07, bod 46.
Nejsou-li však tyto podmínky splněny, pak čl. 6 odst. 1 Úmluvy na dané správní řízení nedopadá a nelze tak na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani Stanovisko. To ale ještě neznamená, že by v případě těch správních řízení, na které články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod (dále jen „Listina“) nedopadají, nemohlo k nesprávnému úřednímu postupu souvisejícímu s jejich délkou ve smyslu §13 OdpŠk vůbec dojít. Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě), ale jen o nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 věty druhé nebo třetí OdpŠk (neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě). Ve správním řízení, na které nedopadají články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, jsou tak postižitelné toliko jednotlivé průtahy v řízení, tedy ty situace, kdy správní orgán porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě. Jelikož však na tento nesprávný úřední postup, jak shora uvedeno, nedopadají závěry Stanoviska a neuplatní se tedy ani presumpce vzniku nemajetkové újmy, je poškozený v takovém případě povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.
Jinak řečeno, jak v řízeních, v nichž správní a soudní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků, tak v řízeních (správních), jejichž předmět takovou povahu postrádá, může dojít k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích v řízení podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Uvedené vyplývá z toho, že bez ohledu na povahu předmětu řízení bude rozhodování (ve smyslu činění úkonů – k rozdílu mezi úkonem a rozhodnutím srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněný pod číslem 102/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) správního orgánu zpravidla vždy vázáno zákonnou lhůtou nebo bude muset proběhnout ve lhůtě přiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 530/2014). Jen v řízeních, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků, lze však (nadto) uvažovat nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, tj. nepřiměřenost celkové délky řízení, za splnění podmínky, že na správní řízení navazuje soudní přezkum (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 3. 2012 ve věci W. proti Rakousku, stížnost č. 5335/07, bod 46). Závěry Stanoviska včetně konstrukce vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy se tedy uplatní jen ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení.
Nyní posuzované řízení svým předmětem bylo řízením restitučním. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že restituční řízení podléhají čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). Z právě uvedeného vyplývá, že závěr o jednotném předmětu posuzovaného řízení odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. 3. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu