ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4754.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4754/2016-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně Dukar, s. r. o. , identifikační číslo osoby 25047922, se sídlem v Děčíně, U Plovárny 36/6, zastoupené Mgr. Petrem Látalem, advokátem se sídlem v Děčíně, Karla Čapka 211/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 16/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, č. j. 39 Co 145/2015-38, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015, č. j. 39 Co 145/2015-38, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2015, č. j. 27 C 16/2014-25, se v rozsahu nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 450 000 Kč zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhá zaplacení celkové částky 986 980,66 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady škody, jejichž vznik spojuje s komplexem nezákonných rozhodnutí a nesprávných úředních postupů, k nimž mělo dojít v řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Ro 390/2007 a na něj navazujícím exekučním řízení před Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 7 Nc 5139/2007, včetně řízení dovolacího. Žalobkyně na takto vymezeném skutkovém základě konkrétně požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 450 000 Kč, náhradu škody v podobě ušlého zisku ve výši 400 000 Kč, náhradu skutečné škody ve výši 60 612 Kč a ve výši 8 936 Kč, jakož i náhradu vynaložených nákladů řízení ve výši 67 432,66 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 4. 2014, č. j. 27 C 16/2014-6, žalobkyni vyzval k odstranění vad žaloby. Žalobkyni uložil, aby uvedla, zda se domáhá náhrady škody z důvodu nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu a toto dále rozvedla, aby prokázala naplnění příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou a aby doložila, že svůj nárok uplatnila u příslušného orgánu. Soud prvního stupně žalobkyni zároveň poučil, že domáhá-li se náhrady škody z více titulů, musí ve vztahu ke každému ze samostatných nároků specifikovat částku, které se domáhá, včetně toho, jak k této částce dospěla. Pro případ neodstranění vytčených vad soud prvního stupně žalobkyni poučil o tom, že žaloba bude odmítnuta. Nedoloží-li žalobkyně, že nárok uplatnila u příslušného orgánu, avizoval soud prvního stupně, že řízení zastaví.
3. Na uvedenou výzvu soudu prvního stupně žalobkyně reagovala podáním ze dne 25. 6. 2014, ve kterém požádala o prodloužení lhůty k doplnění podání, doložila žádost ze dne 24. 7. 2013, kterou své nároky uplatnila u žalované, a navrhla, aby projednávaná věc byla spojena s věcí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 10 C 101/2012.
4. Vzhledem k tomu, že žalobkyně své podání dále nedoplnila, soud prvního stupně usnesením ze dne 5. 3. 2015, č. j. 27 C 16/2014-25, podání žalobkyně ze dne 27. 1. 2014 odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném usnesení potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
6. V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud uvedl, že podání žalobkyně ze dne 27. 1. 2014, a to ani po zohlednění žádosti žalobkyně ze dne 24. 7. 2013, nevyhovuje požadavku na přesnou specifikaci jednotlivých nároků. Žalobkyně uvádí pouze seznam nezákonných rozhodnutí či postupů soudů, aniž by se zabývala výší jednotlivých na tomto základě uplatněných nároků. V tomto ohledu odvolací soud odkázal i na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2060/14, které se týkalo stejné problematiky. Dle odvolacího soudu žaloba trpí vadami, pro které není možné v řízení pokračovat, a nezbývá než ji odmítnout.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. Namítá v něm, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nezohlednil, že ve výzvě soudu prvního stupně k odstranění vad podání nebylo dostatečně konkrétně vysvětleno, v čem spočívají vady podání a jak má být podání doplněno nebo opraveno. Žalobkyně zároveň namítá, že výzva soudu prvního stupně obsahovala protichůdné poučení, když soud prvního stupně žalobkyni poučil jak o možnosti odmítnutí žaloby, tak o zastavení řízení.
8. Žalobkyně dále namítá, že právní předpisy neukládají žalobci povinnost specifikovat částky požadovaného odškodnění, kterých se domáhá na základě jednotlivých uplatněných nároků. Podle žalobkyně bylo z žaloby rovněž patrné, v důsledku jakých skutečností jí škoda vznikla.
9. Žalobkyně má rozhodnutí odvolacího soudu taktéž za nepřezkoumatelné, neboť v odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud pouze odkázal na judikaturu, avšak neuvedl, které právní předpisy a která jejich konkrétní ustanovení na věc aplikoval. Současně žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že jím odkazovaná judikatura na projednávanou věc nedopadá.
10. Podle žalobkyně odvolací soud pochybil dále v tom, že se jí v řízení nedostalo poučení o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce pro řízení, ačkoliv tvrdila, že nemá ani právní vzdělání, ani dostatek prostředků na opatření právního zástupce.
11. Konečně žalobkyně v dovolání vytýká, že soudy nezohlednily její žádost o spojení s věcí a že odvolací soud postupoval svévolně, když v obdobné věci žalobkyně měl žalobu za projednatelnou. V závěru žalobkyně vyjadřuje přesvědčení, že i v nyní projednávaném případě bylo ze žaloby zřejmé, o čem má soud rozhodnout, a že tedy žaloba byla způsobilá k projednání.
12. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb . ), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 a §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže měl za to, že výzva soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby byla dostatečně určitá. V projednávané věci soud prvního stupně vyzval žalobkyni, aby soudu sdělila, zda se domáhá škody z jednoho či více titulů, a pokud se jedná o více nároků, pak ať tyto nároky specifikuje a u každého z nich uvede požadovanou částku, včetně toho, jak k této částce dospěla. Soud prvního stupně tedy ve výzvě k odstranění vad žaloby jasně vymezil, proč má podání žalobkyně za neurčité a poučil žalobkyni, jak je třeba opravu provést. Tím soud prvního stupně dostál zákonným požadavkům kladeným na výzvu k odstranění vad žaloby ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř., jak jsou konstantně vykládány v judikatuře dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné pod číslem 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Jádro dovolání tvoří námitky žalobkyně týkající se závěru odvolacího soudu, podle kterého žalobkyně dostatečně určitě nevymezila jednotlivé nároky a ani neuvedla, jaké peněžní částky za ně v jednotlivých případech požaduje. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že ke vzniku tvrzených škodních nároků žalobkyně mělo dojít v důsledku komplexu nezákonných rozhodnutí a nesprávných úředních postupů soudů, mezi nimiž žalobkyně jmenovala platební rozkaz Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2007, č. j. 24 Ro 390/2007-21, nesprávné vyznačení doložky právní moci na platebním rozkazu, jakož i průtahy při rozhodování krajského soudu o podaném odporu žalobkyně. Dále žalobkyně napadala postup Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, který usnesením ze dne 21. 2. 2008, č. j. 73 Co 137 /2007-20, potvrdil usnesení Okresního soudu v Děčíně o nařízení exekuce, aniž by si ověřil, že proti platebnímu rozkazu žalobkyně podala odpor. Konečně pak žalobkyně shledávala nesprávný úřední postup i v tom, že Nejvyšší soud nerozhodl na podkladě jejího dovolání ze dne 10. 6. 2008, jež podala proti rozhodnutí krajského soudu v exekučním řízení, o odkladu vykonatelnosti.
19. Z právě vylíčeného se jednoznačně podává, že žalobkyně nežádala odškodnění na jediném skutkovém základě, nýbrž na podkladě několika oddělitelných škodních událostí. Nároky vyplývající z oddělitelných škodních událostí je přitom podle judikatury dovolacího soudu třeba považovat za zcela samostatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2007/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3736/16). V takovém případě musí žalobce v zájmu určitosti a srozumitelnosti žaloby ohledně jednotlivých uplatněných nároků uvést rozhodné skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž vyčíslit peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, jedná se o nedostatek žaloby, pro nějž nelze v řízení pokračovat, neboť soud nemůže jednat o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5709/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4726/2015). Co se týče nároků na zaplacení ušlého zisku ve výši 400 000 Kč a skutečné škody ve výši 60 612 Kč, resp. ve výši 8 936 Kč, jakož i co do uplatněného nároku na náhradu nákladů řízení ve výši 67 432,66 Kč žalobkyně ani přes výzvu soudu prvního stupně nevymezila, na jakém skutkovém základě se tyto nároky zakládají, tj. na základě jakého konkrétního nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí měly tyto nároky žalobkyni vzniknout. Odvolací soud proto postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu, pokud žalobu v rozsahu takto uplatněných nároků odmítl. V daném rozsahu tak dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
20. Námitka žalobkyně, že odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení odkázal pouze na judikaturu vyšších soudů a neuvedl zákonná ustanovení, která na danou věc aplikoval, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně nebyly.
21. Ani námitka žalobkyně týkající se nesprávnosti poučení soudu prvního stupně o následcích nesplnění výzvy nemůže založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., neboť soud prvního stupně ve výzvě uvedl, že řízení zastaví pouze tehdy, jestliže žalobkyně nedoloží, že požadované nároky již uplatnila u příslušného státního orgánu. Pro případ neodstranění vad žaloby soud prvního stupně žalobkyni zřetelně poučil, že její podání odmítne.
22. Přípustným ve smyslu §237 o. s. ř. nečiní dovolání žalobkyně ani otázka, zda mělo být rozhodnuto o spojení projednávané věci s věcí vedenou u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 101/2012, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím vyřešení nespočívá. Vedle toho samozřejmě platí, že bylo-li řízení vedeno samostatně, nejedná se o postup, který by mohl mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1117/2001).
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je však přípustným pro řešení otázky neurčitosti žaloby v části týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 450 000 Kč, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle ustanovení §42 odst. 4 věty první o. s. ř. pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno.
26. Podle ustanovení §79 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
27. Podle ustanovení §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
28. Ve vztahu k požadované nemajetkové újmě ve výši 450 000 Kč se z obsahu spisu podává, že žalobkyně žádala náhradu újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Ro 390/2007, které dle žalobkyně ke dni podání žádosti příslušnému úřadu trvalo (včetně navazujícího řízení exekučního) šest let. Z uvedeného vymezení je tak možné dovodit, že žalobkyně žádala náhradu újmy v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobkyně zároveň dostatečně specifikovala řízení, ve kterém jí měla újma vzniknout. Z toho je patrné, že žalobkyně náhradu nemajetkové újmy žádala na jediném skutkovém základě. Vymezení tohoto nároku tudíž vyhovovalo požadavkům na jeho určitost, a žalobu nelze v tomto rozsahu označit za vadnou. Odvolací soud proto pochybil, pokud žalobu podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl taktéž v rozsahu uvedeného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1305/2012).
29. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo v rozsahu nároku na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 450 000 Kč shledáno přípustným, dovolací soud v souladu s ustanovením §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení není v tomto rozsahu zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dospěl přitom k závěru, že řízení trpí (dovolatelkou namítanou) vadou spočívající v nedostatku poučení žalobkyně podle ustanovení §30 odst. 1 věta druhá o. s. ř. o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce k ochraně svých zájmů.
30. Podle ustanovení §30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o. s. ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (odstavec 1). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odstavec 2).
31. Žalobkyně ve svých podáních opakovaně uváděla, že není osobou znalou práva a že nemá prostředky k zajištění právního zástupce, přičemž nebyla schopna dostát požadavku soudu na opravu žaloby tak, aby byla způsobilá k projednání. Soud prvního stupně proto měl v zájmu ochrany práv žalobkyně, jež je právnickou osobou, zvážit, zda je na místě poučit ji o možnosti žádat o ustanovení zástupce z řad advokátů dle §30 o. s. ř. Z obsahu spisu však nelze zjistit, jak dalece se soud prvního stupně touto otázkou zabýval. Skutečností však zůstává, že soud prvního stupně žalobkyni takové poučení neposkytl a odvolací soud jeho pochybení v tomto směru neodstranil. Řízení před soudy obou stupňů je tak v rozsahu přípustnosti dovolání postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 293/2013).
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku projednatelnosti žaloby v rozsahu nároku na zaplacení nemajetkové újmy a řízení bylo ve stejném rozsahu postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu prvního stupně a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
33. V dalším řízení soud prvního stupně žalobkyni nejprve poučí o možnosti podat žádost o ustanovení – za splnění předpokladů ustanovení §30 o. s. ř. – zástupce k ochraně jejích zájmů. Následně věc projedná v rozsahu uplatněného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 450 000 Kč, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Ro 390/2007.
34. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. února 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu