ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4882.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4882/2017-561
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce A. D. , zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 16 C 52/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2017, č. j. 1 Co 12/2016-495, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 20 000 000 Kč za tvrzený zásah do jeho osobnosti způsobený nevyhověním jeho žádosti o přerušení výkonu trestu ve smyslu §325 odst. 1 trestního řádu ze strany Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové.
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. prosince 2015, č. j. 16 C 52/2005-456, zamítl žalobu ze dne 14. 4. 2005 a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z právní úpravy odrážející se v ustanovení §11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že skutečnost, že soudy nerozhodly kladně o žádosti žalobce o přerušení výkonu trestu odnětí svobody v řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. Nt 881/2001 (poté u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Co 396/2007), nemůže být předmětem řízení o ochranu osobnosti. O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kde je zásah dovolen zákonem. Do této skupiny patří tzv. úřední licence a případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem. Soud prvního stupně poznamenal, že není oprávněn v řízení o ochranu osobnosti přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí soudů v trestním řízení, přičemž konstatoval, že trestní soudy rozhodly na zákonném podkladě, byly oprávněny rozhodnout o žádosti žalobce a nevybočily ze svých práv a povinností.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze 18. dubna 2017, č. j. 1 Co 12/2016-495, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná jednala v rámci tzv. zákonné licence.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále též „dovolatel“). Přípustnost dovolání spatřuje v ustanovení §237 o. s. ř. a to ze všech důvodů, které předjímá toto ustanovení. Domnívá se, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, řeší celý případ v rozporu s provedeným dokazováním, v rozporu s ustanovení §132 o.s.ř., neboť odvolací soud i soud prvního stupně nezhodnotil řádně a náležitě v řízení provedené důkazy ve vzájemné souvislosti. Dále namítá, že napadené rozhodnutí není v souladu s dobrými mravy a idejemi spravedlivého rozhodování. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (byť ani jen např.) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSČR 36/2014 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 113/2016).
Je možno například současně též připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce nikterak nevymezil zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel pouze polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů, případně tvrdí některé vady řízení, přičemž z obsahu dovolání nelze dovodit ani to, že by tvrdil existenci některé z výše vyložených alternativ přípustnosti dovolání obsažených v §237 o.s.ř., které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání.
Protože tedy podané dovolání trpí popsanou zásadní procesní vadou, kterou již není možno – s ohledem na uplynutí odvolací lhůty – odstranit, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení nebyl s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o.s.ř. odůvodňován.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. 5. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu