ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.510.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 510/2018-727
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně ONSTEP s. r. o. , se sídlem v Dolních Břežanech 8, identifikační číslo osoby 654 10 670, proti žalovaným 1) REFUGIUM SVATÉ ANEŽKY ČESKÉ s. r. o. , se sídlem v Dolních Břežanech, Na Panský 8, identifikační číslo osoby 247 76 866, zastoupenému Mgr. Petrem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze 10, Kozácká 289/9, 2) GAVRETA s. r. o. , se sídlem v Dolních Břežanech, Na Panský 8, identifikační číslo osoby 241 37 031, zastoupené JUDr. Simonou Bílou Srníkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Vítězné náměstí 829/10, 3) Dům Concentus s. r. o. , se sídlem v Dolních Břežanech, Na Panský 8, identifikační číslo osoby 241 37 111, zastoupenému JUDr. Jaroslavou Mastnou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Modřínová 1478/34, a 4) Dům seniorů Dolní Břežany s. r. o. , se sídlem v Dolních Břežanech, Na Panský 8, identifikační číslo osoby 241 35 798, zastoupenému JUDr. Mgr. Ing. Hanou Karáskovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 117/2008, o dovolání všech účastníků proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015, č. j. 22 Co 420/2015-566, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-západ (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. srpna 2015, č. j. 13 C 117/2008-491, neschválil smír uzavřený účastníky, aby bylo určeno, že žalované v označeném rozsahu jsou vlastnice uvedeného nemovitého majetku, a dále, aby bylo určeno, že žalobkyně „byla z důvodu nedostatku právních účinků kupní smlouvy ze dne 5. září 2005 v období od 16. října 1996 do 24. února 2011“ výlučnou vlastnicí označených nemovitostí; soud prvního stupně rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Soud prvního stupně účastníky uzavřený smír neschválil, neboť dospěl k závěru, že by v jeho důsledku nedošlo ke změně právního postavení účastnic, ani ke změně zápisů v katastru nemovitostí. Je tomu tak z toho důvodu, že žalované právnické osoby jsou v současné době vlastnicemi předmětných nemovitostí a jejich vlastnická práva jsou zapsána v katastru nemovitostí. Nebyl rovněž schválen smír ani stran určení, že žalobkyně byla z důvodů nedostatku právních účinků předmětné kupní smlouvy za vymezené období vlastnicí označeného nemovitého majetku, jelikož účastnice tímto výrokem obcházejí rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 12. března 2014, kterým bylo rozhodnuto o nepřipuštění změny návrhu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že byla vlastnicí předmětných nemovitostí od 16. října 1996 do 24. února 2011. Žalobkyně argumentovala tím, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, neboť probíhají další soudní řízení, ve kterých je otázka vlastnictví k předmětným nemovitostem zcela zásadní. Podle soudu prvního stupně ovšem určení vlastnictví žalobkyně v době před rozhodnutím soudu ve věci samé, má charakter předběžné otázky v řízení o rozhodnutí o určení vlastnictví k době rozhodování, přičemž na takovém určení není naléhavý právní zájem.
3. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. listopadu 2015, č. j. 22 Co 420/2015-566, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. Odvolací soud uzavřel, že žalované jsou na základě předmětných právních titulů již jako vlastnice uvedených nemovitostí zapsány v katastru nemovitostí, přičemž žalobkyně na svém vlastnickém právu netrvá a nechce být jako vlastnice v katastru nemovitostí zapsána. V souladu s procesním právem, které je právem kogentním, pak žalobkyně za souhlasu žalovaných měla vzít žalobu zpět, když z hlediska skutkového vymezení předmětu řízení (platnost kupní smlouvy ze dne 5. září 2005) mezi účastnicemi spor není, přičemž k zastavení řízení pro zpětvzetí žalobkyně by účastnice dosáhly i výmazu poznámky spornosti z katastru nemovitostí vztahující se k tomuto řízení. Jak vyplývá z obsahu smíru, ale i z podaných odvolání, účastnice uzavřely smír pouze z důvodu, aby rozhodnutím soudu o schválení smíru vytvořily domnělou překážku věci pravomocně rozsouzené a mohly rozhodnutí použít v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 18 C 227/2013, ve kterém se původní žalovaný I. C. domáhá určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem vůči žalovaným, které jsou aktuálně jako vlastnice zapsány v katastru nemovitostí, čímž zneužívají procesní právo a institutu soudního smíru ve vztahu k původnímu žalovanému – procesnímu předchůdci žalovaných. Kromě toho by případné schválení smíru postrádalo smysl i potud, že by nemohlo být podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, když žalované jsou již jako vlastnice v tomto katastru zapsány. Odvolací soud tedy uzavřel, že nejen že v daném případě nejsou splněny podmínky pro uzavření soudního smíru (pro neexistenci sporu mezi účastnicemi z hlediska skutku, který je předmětem řízení), ale že účastnicemi uzavřený smír je výkonem práva, který nemá sloužit k uspokojení jejích práv a oprávněných zájmů, nýbrž sleduje nepoctivé úmysly. Jedná se o zneužití procesního práva (byť nikoliv ve vztahu mezi nimi), kterým má být dosaženo jiného než deklarovaného následku a kterému tak nemůže být poskytnuta právní ochrana. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že uzavřený smír byl uzavřen v rozporu s §2 o. s. ř. (neexistence sporu mezi účastnicemi a zneužití procesního práva).
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu bylo ze strany všech účastnic podáno dovolání. V těchto dovoláních účastnice uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (ve stručnosti shrnuto) v zásadě uplatňují při vymezení, že napadeným usnesením se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení právní otázky týkající podmínek pro schválení soudního smíru. Žalované navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že podaná dovolání nejsou ve smyslu §237 o. s. ř. přípustná.
7. Jakkoliv účastnice mimo jiné poukazují na verifikační limity při schvalování soudního smíru, jak jsou vymezeny např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 23/2007 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), ve své argumentaci přehlížejí, že odvolací soud přistoupil k vydání napadené usnesení za skutkových poměrů, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, tedy především i v jím (z tato skutkových zjištění) učiněném závěru o zneužití procesního práva účastnicemi prostřednictvím právě jimi uzavřeného smíru.
8. Již právě v R 23/2007 bylo zdůrazněno, že smyslem soudního smíru jako procesního institutu je, aby bylo umožněno účastníkům skončení soudního řízení na základě dohody a aby tak sami odstranili svým dispozičním úkonem vzniklý spor, a že zjištění potřebná ke schválení smíru se v zásadě omezují na shromáždění skutkových podkladů pro posouzení, zda smír není v rozporu s kogentními předpisy nebo je neobchází.
9. Jakkoliv neschválení smíru podle §99 odst. 2 o. s. ř. je v praxi především odůvodňováno kolizí s předmětnou (soudem konstatovanou) hmotněprávní úpravou, neznamenává to, že jedině kolize s hmotným právem může být výhradním důvodem k rozhodnutí soudu o neschválení účastníky uzavřeného smíru. Jestliže smír představuje vlastně dohodu účastníků, u níž se předpokládá existence nejistých, neurčitých nebo sporných práv, respektive je narovnáním, popřípadě je dohodou o vzdání se anebo uznání práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 22/2016), pak stěží může soud přistoupit ke schválení smíru, jestliže ten svými důsledky nejenže takový cíl nenaplňuje, ale podle konkrétních skutkových zjištění soudu – jako tomuto bylo právě v této věci – účastníci uzavřeným smírem de facto obcházejí předmětnou právní úpravu, respektive zneužívájí svých práv.
10. Podle přesvědčení dovolacího soudu, s přihlédnutím k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, byť s vyloženým odlišným právním názorem, správně konstatoval a v odůvodnění písemného vyhotovení odpovídajícím způsobem a přesvědčivě vyložil, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro schválení účastnicemi uzavřeného smíru.
11. Přitom z žádného rozhodnutí dovolacího soudu – jak se nesprávně snaží dovolatelky navodit ve svých dovoláních - nelze seznat, že pouze a jen kolize s hmotněprávní normou může být jediným důvodem k rozhodnutí soudu o neschválení smíru, když §99 odst. 2 ve větě první o. s. ř. stanoví: „Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy.“
12. I když podle §243f odst. 1 o. s. ř. pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nelze v daném případě přehlédnout důsledky nastanuvší vydaným nálezem Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. III. ÚS 2242/15 (in http://nalus.usoud.cz ), jímž bylo mimo jiné zrušeno usnesení odvolacího soudu ze dne 10. září 2014, č. j. 29 Co 460/2014-444. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo totiž potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. června 2014, č. j. 13 C 117/2008-407, jímž bylo připuštěno, aby na místo původně žalovaného I. C., vstoupily do řízení na stranu žalovanou v záhlaví uvedené žalované.
13. Připomíná se, že Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval, že napadenými usneseními, jež byla založena na nesprávném výkladu §107a o. s. ř., bylo nepřípustným způsobem zasaženo do procesního postavení stěžovatele (I. C.), neboť v jejich důsledku přestal být bez zákonného důvodu účastníkem řízení. Tím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž následkem těchto rozhodnutí navíc vznikl absurdní stav, kdy je řízení vedeno mezi stranami, jejichž právního vztahu se nijak nedotýkají v něm doposud učiněná skutková zjištění, a zároveň mezi nimi není ani žádný spor ohledně platnosti převodu vlastnického práva, k němuž mezi nimi došlo v průběhu tohoto řízení.
14. Uvedený nález je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky erga omnes závazný, a i s ohledem na něj podaná dovolání účastnic nemohla být shledána přípustnými.
15. Nejvyšší soud proto všechna podaná dovolání účastnic podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustná odmítl, když při rozhodování vycházel z označení účastnic podle procesního stavu v době vydání rozhodnutí dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, byť v dalším řízení bude pochopitelně již třeba vycházet z procesní situace vzniklé po vydání předmětného nálezu Ústavního soudu.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu