ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.52.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 52/2018-660
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce Sdružení technických sportů a činností, Základní víceúčelová organizace , se sídlem v Karlových Varech – Bohaticích, Táborská 365/27, identifikační číslo osoby 720 73 551, zastoupeného JUDr. Vítězslavem Krabičkou, advokátem se sídlem v Hodoníně, Národní třída 262/4, proti žalovanému O. S. , zastoupenému JUDr. Janem Marešem, advokátem se sídlem v Mnichovicích – Božkově, Na okrouhlíku 76, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 185/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2017, č. j. 13 Co 115/2017-608, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2017, č. j. 13 Co 115/2017-608, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. března 2017, č j. 43 C 185/2008-546, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) úvodem předesílá, že v této věci rozhodoval též Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“), který nálezem ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2016, sp. zn. 28 Cdo 3921/2015, jakož i rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále již „odvolací soud“) ze dne 12. května 2015, č. j. 13 Co 289/2013-452, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 13. března 2013, č. j. 43 C 185/2008-334 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ).
2. Ústavní soud (stručně vyloženo z obsahu písemného vyhotovení odůvodnění předmětného nálezu) vytkl všem soudům, že se nezabývaly řešením právní otázky „nemo plus iuris“ ve smyslu relevantní judikatury Ústavního soudu, především nerespektovaly právní názor k této materii, jak byl vyložen v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
3. Soud prvního stupně poté (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 1. března 2017, č. j. 43 C 185/2008-546, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem „budovy na stavební a stavební o výměře 461 m 2 , zapsaných na LV pro katastrální území B., obec a okres K. V. u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště v K. V.“ [tedy pozemku st. v katastrálním území B., obec K. V., jehož součástí je stavební objekt (dále též „nemovitosti“ nebo „nemovitý majetek“)].
4. Soud prvního stupně sice v odůvodnění svého rozsudku odkázal na shora zmíněný kasační nález Ústavního soudu, jakož i na jeho předchozí nález ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012, avšak verifikací znaků ve smyslu skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele (viz k tomu poznámky níže) se nezabýval, pouze na úplný závěr svého rozhodnutí uvedl, že: „Ve smyslu citovaných závěrů je soud přesvědčen, že žalovaný jednal v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, který nebyl zpochybněn, takže mu svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a proto soud žalobu v plném rozsahu zamítnul.“
5. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 26. září 2017, č. j. 13 Co 115/2017-608, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) v meritu věci (výrokem I.) potvrdil, změnil jej pouze v nákladovém výroku způsobem vyloženým ve výroku II., a dále výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
6. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že kupní smlouva, kterou jako prodávající uzavřelo Sdružení sportovních svazů České republiky (identifikační číslo osoby 001 74 262), a žalovaný jako kupující, a jejímž předmětem byl prodej uvedených nemovitostí, je absolutně neplatná, neboť vlastníkem těchto nemovitostí nebyl označený prodávající, nýbrž žalobce. V daném případě ovšem bylo nezbytné zabývat se otázkou: „zda žalovaný jako nabyvatel vlastnictví k předmětným nemovitostem jednal v dobré víře a zda při kolizi dvou základních práv, a to práva žalovaného, jakožto nabyvatele v dobré víře, na ochranu majetku a vlastnického práva žalobce, je namístě upřednostnit princip dobré víry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí.“
7. Odvolací soud zdůraznil, že již po vydání předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 182/2011 „soud I. stupně vyzýval žalobce (usnesením č. j. 43 C 185/2008-296 ze dne 12. 11. 2012) k doplnění mj. i jeho tvrzení ke skutečnosti, že žalovaný při převodu nemovitostí od Sdružení sportovních svazů ČR jako nabyvatel nebyl v dobré víře a aby k prokázání této skutečnosti označil důkazy. Žalobce, ač vyzván, žádné nové skutečnosti či důkazy k vyvrácení dobré víry žalovaného a k její ochraně neuvedl. Z toho vycházel odvolací soud v následném jeho rozsudku č, j, 13 Co 289/2013-379 ze dne 12. 11. 2013...a při hodnocení ochrany dobré víry žalovaného dospěl k závěru, že žalovaný jednal v dobré víře ve správnost aktu veřejné moci a je proto namístě, aby žalovanému jako osobě, která učinila uvedený právní úkon v důvěře v určitý, i druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údajem z veřejné státem vedené evidence, aby mu byla poskytnuta ochrana, a to i s ohledem na zjištěnou chaotičnost a nepřehlednost při dělení majetku Svazarmu v roce 1990, kdy jako zastřešující organizace coby nástupce dřívějšího Svazarmu vystupovalo vedle sebe vícero organizací – mimo jiné i Sdružení sportovních svazů České republiky s předchozím názvem Sdružení technických sportů a činností ČR, které také jako vlastník předmětných nemovitostí bylo zapsáno v katastru nemovitostí a uzavřelo smlouvu o převodu nemovitostí s žalovaným coby nabyvatelem, který evidentně spoléhal na správnost a platnost zápisu v katastru nemovitostí. Pak nelze žalovanému přičítat k tíži, že smlouvu s ním uzavíral někdo, kdo neměl být jako vlastník v katastru veden, když nesprávně tento subjekt neměl být považován za nástupce Svazarmu.“
8. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že: „Žalobce neoznačil žádný důkaz k tomu, že by žalovaný jako nabyvatel předmětných nemovitostí měl mít nějakou pochybnost o bezvadném postupu při uzavírání kupní smlouvy. Námitka žalobce, že žalovaný se s převáděným objektem osobně neseznámil, a která byla žalovaným navíc odmítnuta, sama o sobě není způsobilým důkazem pro vyloučení dobré víry žalovaného v pravdivost zápisu v katastru nemovitostí.“
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž z jeho obsahu – s přihlédnutím k jeho doplňujícím podáním – je zřejmé, že dovolatel jím namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v řešení otázky „nemo plus iuris“, přičemž předpoklad přípustnosti dovolání vymezuje tím, že odvolací soud, respektive oba soudy „se nedržely všech právních názorů a předestřených postupů při dokazování při posuzování věci dle citovaného Nálezu a dalších závazných precedentních nálezů v něm odkazovaných.“ V doplňujícím podání (v zachované dovolací lhůtě) ze dne 29. listopadu 2017 dovolatel (kromě skutkové a právní polemiky s odvolacím soudem, která sama o sobě přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá), vytýká oběma soudům, že při posuzování okolností daného případu (z hlediska nabytí vlastnického práva žalovaného k předmětné nemovitosti) nepřihlédly k okolnostem daného případu, a to s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Žalovaný ve svých dvou (po sobě jdoucích) písemných vyjádřeních odmítl dovolací argumentaci žalobce maje za to, že by mělo být odmítnuto.
11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
13. Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
14. Dovolání žalobce je – jak bude rozvedeno níže - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné i důvodné.
15. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání žalobce lze vyvodit, že žalobce uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., kdy vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li k závěru o nabytí vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku žalovaným na základě jeho dobré víry, přičemž za právně relevantní (řádně ve svém dovolání z pohledu zákonem stanovených náležitostí uplatněný) předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. považuje (vymezuje), že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při rozhodování (ve stručnosti shrnuto) nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu v řešení právní otázky nabytí nemovitého majetku od nevlastníka na základě dobré víry.
16. Nejvyšší soud této dovolací argumentaci žalobce přisvědčuje.
17. Bylo již shora vyloženo, že Ústavní soud ve zmíněném kasačním nálezu sp. zn. III. ÚS 1594/16, uložil obecným soudům, aby v dalším řízení vycházely z relevantní nálezové judikatury, zejména pak z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
18. Ústavní soud v nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, vyložil, že v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu „nemo plus iuris ad alium transfere potest, quam ipse habet“ (nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má), avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení; proto akcentuje nezbytnost náležitého a přísného hodnocení dobré víry nabyvatele v každém jednotlivém případě. V tomto nálezu tak Ústavní soud s ohledem na svou předchozí judikaturu zaujal právní názor, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li nabyvatel s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře, a že soudy v takovém případě musejí vlastnickému právu nabyvatele poskytnout ochranu.
19. Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
20. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele . Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky :
21. Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. ( K tomu nyní dovolací soud uvádí, že tento střet odvolací soud v napadeném rozhodnutí zaznamenal, respektive identifikoval ).
22. Zadruhé , při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv , což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty ; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu. ( V tomto směru v odůvodnění napadené rozsudku odvolacího soudu taková úvaha a zhodnocení dané situace absentuje ).
23. Zatřetí , střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti , respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti , dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu .
24. Obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
25. Individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti , za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
a. K tomu nyní Nejvyšší soudu dodává:
b. Odvolací soud vycházel z chybného právního názoru, že v řízení, v němž je řešena významná otázka střetu vlastnického práva s právem nabyvatele, který při právním jednání jednal v důvěře v zápis v katastru nemovitostí a s ohledem na okolnosti daného případu byl v dobré víře, že nabývá vlastnické právo od vlastníka, se přesouvá důkazní břemeno stran absence dobré víry nabyvatele na původního vlastníka. Ústavní soud shora (a dále v níže ještě připomenuté judikatuře) připomenul, že je povinností soudů přihlížet ke všem okolnostem případu. Neznamená to tedy, že jestliže v inkriminované době realizace majetkového transferu stav zápisů v katastru nemovitostí svědčil ve prospěch převádějícího, a že pokud nabyvatel vycházel z této státem vedené evidence a jednal s důvěrou ve správnost následně provedeného vkladového aktu, pak se již přesouvá důkazní břemeno na původního vlastníka, aby takto presumovanou dobrou víru důkazy zpochybnil. I za této procesní situace rozhodující soud není zbaven povinnosti, aby přihlížel ke všem okolnostem případu a verifikoval právně rozhodné skutečnosti (Ústavním soudem popsané znaky skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovitosti na základě dobré víry nabyvatele), a to i s přihlédnutím k obsahu spisu a ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
c. Předně v řízení nebyl vyslechnut žalovaný, aby zprostředkoval soudu informace, za jakých okolností se rozhodl koupit předmětný nemovitý majetek, stejně jako tehdejší statutární zástupce převodce, či statutární zástupce žalobce, respektive osoba, jež v zastoupení žalobce jednala případně s nájemci předmětného domu, a může poskytnout soudu informace, které se týkající dané záležitosti.
d. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný uzavíral předmětnou kupní smlouvu ve věku 22 let, v situaci, kdy – jak se podává z veřejného rejstříku - dva měsíce předtím se stal společníkem a jednatelem nově vzniklé firmy REALITY A-Z spol. s. r. o., se sídlem v Plzni, Pařížská 1710/5, identifikační číslo osoby 264 09 828, společně se S. S. a J. V., kdy předmětem podnikání této firmy byla i realitní činnost. Na tuto okolnost dovolatel soudy upozorňoval, leč v tomto směru nebylo ani přistoupeno k výslechu žalovaného stran vyjasnění okolností, jež předcházely vlastnímu uzavření kupní smlouvy, a mohly by mít rovněž relevanci z hlediska následného posouzení, zda žalovaný byl či nikoli v dobré víře při nabývá tohoto nemovitého majetku. Nelze také přehlédnout, že podle veřejně dostupných informací (plynoucích z veřejného rejstříku) též Z. E. coby tehdejší předseda Sdružení sportovních svazů České republiky – prodávající strany, v předmětnou dobu vykonával podnikatelskou činnost v oblasti nemovitého majetku (pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, později i realitní činnost), takže jak v případě statutárního zástupce prodávající strany, tak i v případě kupující strany zde byly osoby věnující se podnikatelské činnosti i v oblasti týkající se nemovitého majetku, u nichž lze presumovat vyšší míru právního vědomí, obezřetnosti a standardního postupu při nakládání s nemovitým majetkem, jak je běžný v realitní sféře.
e. Na rozdíl od odvolacího soudu Nejvyšší soud považuje za velmi podstatné (nezbytné k následné důkazní verifikaci) také tyto pasáže podávající se z procesního spisu:
f. Odvolání žalobce na č. l. 558: „Chování žalovaného před i při podpisu (neplatné) kupní smlouvy bylo zjevně neslučitelné s domněnkou, že byl v dobré víře. Před podpisem kupní smlouvy si nijak neověřil, kdo je skutečným oprávněným držitelem nemovitosti a nikdy s ním nejednal...V kupní smlouvě svým podpisem, bez ověření skutečného stavu, potvrdil řadu prokazatelně nepravdivých skutečností. Přestože to v kupní smlouvě potvrdil, v budově nikdy před tím nebyl, skutečný technický stav budovy si nijak neověřil, a obsazením prostor v budově právoplatnými nájemníky...Všechna tato fakta si při zachování běžné opatrnosti a zcela dostupným způsobem mohl jednoduše na místě ověřit. Ale ani se o to nepokusil, kdyby tak učinil, zjistil by, kdo je oprávněným držitelem a další fakta navazující. Pak by ovšem nikdy nemohl tvrdit, že byl při podpisu smlouvy v dobré víře.“
g. Replika žalobce na č. l. 589 k vyjádření žalovaného: „Žalovaný již po několikáté nepravdivě tvrdí, že si budovu před podepsáním kupní smlouvy dobře prohlédl a tento fakt tedy v kupní smlouvě potvrdil. Budovu si prohlédnout v žádném případě nemohl, protože jak vnitřní vchod, tak veškeré vnitřní prostory byly uzamčeny a bez vědomí nájemníků nebo správce do nich nemohl vstoupit. Protože tehdejší nájemníci měli ve svých pronajatých prostorách uložen i značný hodnotný materiál, oznamovali, s ohledem na ostatní nájemníky, své případné návštěvy správci. I kdyby si žalovaný budovu prohlédl byť jen zvenčí, musel by mít pochybnost o tom, že je budova prázdná a že nemá žádné překážky k jejímu užívání, jak se tvrdí v kupní smlouvě. Zvenku na budově byla řada výrazných reklamních tabulí firem sídlících v objektu. A v případném vstupním vestibulu byly schránky a zvonky do prostor jednotlivých nájemníků. Ani s těmito nájemníky se žalovaný před podpisem kupní smlouvy nepokusil nijak navázat kontakt.“
h. Jednou z okolností, která může vypovídat o tom, zda nabyvatel mohl mít pochybnosti při nabývání nemovitého majetku, je, zda převáděná nemovitost byla v době převodu např. fakticky obsazená, a zda nabyvatel si jí např. před koupí fyzicky prohlédl. O zcela jinou situaci zřejmě půjde v případě koupě zemědělského pozemku, kde zpravidla standardně postačuje informace o katastrální území, kde se pozemek nachází, jiná situace přirozeně bude panovat v případě koupě stavebního pozemku, u nějž zpravidla nabyvatel před koupí provádí obhlídku na místě samém, zjišťuje reálné možnosti jeho využitelnosti a jeho polohu v terénu, stejně jako v případě koupě rodinného domu. Jestliže je pak předmětem prodeje dům s nebytovými prostorami, je standardní, že se zájemce – budoucí nabyvatel - před koupí pečlivě seznámí se stavem této nemovitosti, zjišťuje si informace, které čerpá z nájemních smluv atd., to vše s využitím fyzické prohlídky takovéto nemovitosti tak, aby se poté mohl kvalifikačně rozhodnout, zda vůbec přistoupí k uzavření převodní smlouvy. Pokud naopak nabyvatel o takové záležitosti neprojevuje zájem, je (flagrantně) laxní a bez dalšího přistoupí k uzavření převodní smlouvy, v situaci, kdy posléze vznikne spor o určení vlastnictví k takovému objektu, je nezbytné k těmto okolnostem při posuzování, zda nabyvatel v době koupě byl či nikoli v dobré víře, přihlédnout; přitom zjištění, učiněná z důkazů, jež se vztahují k této prověřované okolnosti, zpravidla budou zásadně významná pro rozhodnutí soudu.
i. Dovolatel poměrně zásadně otevřel shora popsané pochybnosti o dobré víře žalovaného, přičemž bylo povinností již soudu prvního stupně, aby v tomto směru přistoupil k předmětným výslechům a podle dané procesní situace pak zvážil další důkazní verifikaci, zejména pro vyjasnění, jak se před a při koupi choval žalovaný, zda si skutečně prohlédl předmětnou nemovitost, jaký byl stav nemovitosti v době jejího prodeje, kdo jí užíval, na základě jakého právního titulu, kdo měl přístup do prostor domu atd. Všechny tyto pro rozhodnutí zásadně významné okolnosti zůstaly v řízení neobjasněny, když pouze jako významná byla brána informace, že podle stavu zápisů v katastru nemovitostí prodávající subjekt byl též „katastrálním“ vlastníkem, což ovšem pro posouzení dobré víry nabyvatele nestačí.
j. Dovolací soud současně připomíná, že zjištění učiněná při posuzování shora popsaných (tvrzených) okolností, je třeba v procesu dokazování zohlednit i s dalšími zjištěními plynoucími např. ze spisu téhož soudu prvního stupně sp. zn. 17 C 145/2007 (žalobce O. S. proti žalovanému P. D., o vyklizení nebytových prostor). Uvedený procesní spis totiž obsahuje řadu listin obsahujících informace, které by z hlediska posuzování dobré víry nabyvatele (zde ve směru, zda původní „katastrální“ vlastník měl v době uzavření předmětné kupní smlouvy pochybnosti o svém vlastnickém právu k tomuto nemovitému majetku, a zda nynější žalovaný s těmito informace minimálně při uzavření kupní smlouvy disponoval) mohly do jisté míry vyjasnit náhled na v té době panující složité vztahy, postoje a komunikaci mezi předmětnými (tehdejšími) občanskými sdruženími, a případně žalovaným (dopis nynějšího žalobce ze dne 10. prosince 1993 na č. l. 222 žádající Sdružení technických sportů o odkoupení předmětné nemovitosti, smlouva o uzavření budoucí smlouvy na č. l. 225-228, smlouva o zajištění výkonu správy objektu včetně jejího dodatku na č. l. 229-232, pověření na č. l. 233, posouzení smluv na č. l. 246-248 atd.).
26. Ústavní soud ve shora nyní referovaném nálezu také zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
27. Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
28. K právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016, vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.
29. K tomu Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 .
30. Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012).
31. Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
32. S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a posledně zmíněný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
33. Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) vyložil, respektive stanovil příslušné znaky jeho skutkové podstaty, jak bylo připomenuto shora, je povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.
34. Z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu, ale ani z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by se soudy důsledně zabývaly verifikací právně rozhodných okolností z hlediska skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, a to v rozsahu a způsobem vymezeným právě v označeném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012. Jinými slovy řečeno, z odůvodnění rozhodnutí obou soudů sice vyplývá, že při rozhodování reflektovaly relevantní judikaturu Ústavního soudu, nicméně tuto zcela důsledně nepromítly do své právně kvalifikační úvahy, a to (opakovaně zdůrazněno) z pohledu zkoumání, zda (navíc zjevně nedostatečně) zjištěný skutkový stav byl či nebyl podřaditelný pod zmíněnou skutkovou podstatu nabytí nemovitosti nevlastníkem na základě jeho dobré víry, tj. z pohledu Ústavním soudem v označeném nálezu vymezených znaků nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě dobrověrného jednání nabyvatele.
35. Jestliže tedy nebyly důsledně zohledněny všechny právně významné okolnosti daného případu s okolnostmi, které jako zásadně právně významné z pohledu nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku od nevlastníka vymezil Ústavní soud v označeném nálezu, neměl vskutku Nejvyšší soud jinou procesní možnost, než ve smyslu 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
36. O návrhu žalobce na vydání rozhodnutí o odložení vykonatelnosti (stran nákladových výroků) rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud již nerozhodoval, neboť tento návrh byl tímto vydaným kasačním rozsudkem konzumován.
37. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
38. Nejvyšší soud závěrem poznamenává, že s ohledem na okolnost, že v této věci již v předchozí době třikrát rozhodoval, a že jde o věc napadlou soudu prvního stupně již v roce 2008, rozhodl o tomto dovolání přednostně (senátu 30 Cdo byl procesní spis s dovoláním žalobce předložen dne 10. února 2018, když tato dovolací věc původně napadla dne 8. ledna 2018 do soudního oddělení č. 22, které ovšem prostřednictvím svého řídícího předsedy senátu dospělo k závěru, že podle účinného Rozvrhu práce Nejvyššího soudu tato věc náleží do soudního oddělení č. 30), přičemž očekává, že tato věc – kdy teprve v jejím průběhu došlo k judikatornímu ustálení v řešení mimořádně složité právní problematiky „nemo plus iuris“ - bude rovněž přednostně projednána a rozhodnuta i soudem prvního stupně, případně i odvolacím soudem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. března 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu