ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5252.2017.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobkyně E. K. , zastoupené JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1550/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 248/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 91 Co 50/2017-148 (18), takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 91 Co 50/2017-148 (18), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 3. 2016, č. j. 28 C 248/2014-119, a opravné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 10. 2016, č. j. 28 C 248/2014-137,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhá zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím coby zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001 („kauza H-SYSTEM“), v němž vystupovala v procesním postavení poškozené.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 3. 2016,
č. j. 28 C 248/2014-119, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení (výrok II), přičemž chybu v psaní týkající se výše nákladů řízení opravil usnesením ze dne 3. 10. 2016, č. j. 28 C 248/2014-137.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Trestní řízení vůči obžalovaným J. E., J. V., L. T., I. K., P. S. a P. S. pro zvlášť závažnou hospodářskou trestnou činnost bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001. Řízení bylo zahájeno sdělením obvinění jednotlivým osobám v prosinci 1999 a v lednu 2000, žalobkyně se k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody připojila dne 4. 8. 2000, obžaloba byla podána Vrchním státním zastupitelstvím v Praze dne 6. 8. 2001. Hlavní líčení se konala v září a říjnu 2002, v květnu, červnu, září a prosinci 2003, jakož i v lednu a únoru 2004. V řízení bylo prováděno mimořádně rozsáhlé dokazování, mimo jiné byly vyslechnuty stovky osob v postavení poškozených. Dne 19. 2. 2004 byl vyhlášen rozsudek, jímž byli všichni obžalovaní uznáni vinnými ze spáchání trestných činů podvodu, poškozování věřitele a zpronevěry a bylo též rozhodnuto o jejich povinnosti společně a nerozdílně nahradit poškozeným (včetně žalobkyně) vzniklou škodu. S odvoláními obžalovaných a poškozených byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 23. 2. 2005. Vrchní soud v Praze zadal vypracovat znalecké posudky, dne 25. 4. 2006 při neveřejném zasedání odmítl některá odvolání pro opožděnost nebo jako podaná osobou neoprávněnou a konal veřejná zasedání v květnu a červnu 2006, při nichž provedl dokazování listinnými důkazy a výslechy znalců. Dne 6. 6. 2006 byl Vrchním soudem v Praze vyhlášen rozsudek, jímž byli obžalovaní K., S. a S. uznáni vinnými (dovolání těchto osob byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007) a obžalovanému S. bylo uloženo nahradit poškozeným škodu, což se týkalo i žalobkyně a jejího majetkového nároku ve výši 1 176 875 Kč. Ohledně obžalovaných E., V. a T. byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání s tím, že je nutno rozsáhle doplnit dokazování. Městský soud v Praze konal nová hlavní líčení v březnu a dubnu 2009 a rozsudkem ze dne 23. 4. 2009 opět uznal tyto obžalované vinnými ze zvlášť závažného trestného činu podvodu a rozhodl též o povinnosti obžalovaných nahradit poškozeným vzniklou škodu. Vrchní soud v Praze tento v pořadí druhý rozsudek Městského soudu v Praze dne 30. 4. 2010 zrušil a věc znovu vrátil k novému projednání s tím, že soud prvního stupně nerespektoval závazný pokyn odvolacího soudu k doplnění dokazování. Městský soud v Praze po doplnění dokazování svým v pořadí třetím rozsudkem ze dne 13. 12. 2010 opětovně uznal obžalované vinnými a rozhodl o jejich povinnosti nahradit poškozeným vzniklou škodu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2011 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze pouze ve výrocích o trestu (zatímco výroky o vině a o náhradě škody byly potvrzeny a dne 29. 6. 2011 nabyly samostatně právní moci) a znovu o trestech pro obžalované rozhodl tak, že tresty odnětí svobody snížil pod dolní hranici trestní sazby z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení. K dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud dne 30. 10. 2012 rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně výroků o trestu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že uložené tresty se vzhledem k okolnostem případu, kdy jednání obžalovaných vykazovalo mimořádnou míru společenské nebezpečnosti, jeví jako nepřiměřeně nízké. Na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 Vrchní soud v Praze zastavil dne 10. 1. 2013 trestní řízení a stížnost podanou nejvyšším státním zástupcem proti usnesení o zastavení řízení Nejvyšší soud odmítl dne 29. 8. 2013. Dne 3. 1. 2014 žalobkyně uplatnila u žalované svůj nárok na peněžité zadostiučinění ve výši 455 998 Kč za nepřiměřenou délku adhezního řízení, přičemž v rámci předběžného projednání žalovaná shledala délku posuzovaného řízení nepřiměřenou, avšak s ohledem na okolnosti případu, zejména princip sdílené újmy poškozenými, přistoupila k podstatnému snížení peněžitého zadostiučinění a žalobkyni uhradila toliko částku 2 314 Kč.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně. Celkovou délku posuzovaného řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, posuzoval od doby, kdy se žalobkyně jako poškozená připojila se svým nárokem do trestního řízení, do nabytí právní moci usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013 o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie, respektive do doby odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem dne 29. 8. 2013 a takto určenou délku řízení hodnotil jako nepřiměřenou. Vzal v úvahu, že trestní řízení bylo skutkově náročné z důvodu rozsáhlé trestné činnosti obžalovaných a mimořádného počtu poškozených. V posuzovaném řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování a věc byla opakovaně projednávána na všech stupních soudní soustavy. Co se týče postupu soudů, posuzované řízení nebylo postiženo významnějšími průtahy, avšak pochybení lze spatřovat v opakovaném rušení rozsudků Městského soudu v Praze. Význam řízení pro poškozenou soud prvního stupně zhodnotil jako nižší, a z toho důvodu považoval za přiměřené zadostiučinění konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soud prvního stupně v tomto ohledu zdůraznil, že připojení se poškozené do trestního řízení je výrazem beneficia legis zákonodárce, což činí význam adhezního řízení pro žalobkyni podstatným způsobem sníženým, jelikož primárně se předpokládá, že poškozená žalobkyně má svá majetková práva uplatňovat v řízení občanskoprávním. Kromě majetkového nároku, se kterým se poškozená k trestnímu řízení připojila, nemá poškozená právo na morální satisfakci spočívající v trestním stíhání a odsouzení pachatelů trestného činu, jímž byla poškozené způsobena škoda. Ohledně kritéria významu předmětu řízení pro poškozenou vzal soud prvního stupně dále v úvahu, že žalobkyně nemohla důvodně očekávat uspokojení svého nároku, což bylo konstatováno i přímo v trestním řízení, jak se podává z usnesení ze dne 30. 10. 2012, v němž Nejvyšší soud uvedl: „[…] vzhledem k výši způsobené škody, nejméně 982 655 845,40 Kč a vzhledem k vysokému počtu poškozených klientů (více než 1 000 osob) je zřejmé, že tato škoda zůstane neuhrazena a pro poškozené v podstatě nedobytná“. Soud prvního stupně rovněž přihlédl k tomu, že význam adhezního řízení se v průběhu trestního řízení měnil, neboť již dne 6. 6. 2006 byl pravomocně odsouzen obžalovaný S. a další dva spoluobžalovaní, a bylo rozhodnuto o jejich povinnosti k náhradě škody. Nejistota žalobkyně ohledně výsledku adhezního řízení pak zcela odpadla po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, když další řízení se vedlo již jen ohledně výroků o trestu pro zbývající obžalované. Konečně soud prvního stupně zhodnotil, že poškození při hájení svých zájmů vystupovali společně a jejich újma je tak sdílená. V souhrnu všech uvedených okolností soud prvního stupně dospěl k závěru, že jako přiměřené a plně reflektující vzniklou nemajetkovou újmu je zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, přičemž žalobkyni již byla v rámci předběžného projednání nároku žalovanou poskytnuta vyšší forma zadostiučinění, tedy zadostiučinění peněžité.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně.
7. Odvolací soud se v úplnosti ztotožnil i s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně. Délku posuzovaného řízení shledal za nepřiměřenou, přihlédl ale při určení formy, popřípadě výše zadostiučinění, ke složitosti řízení dané vysokým počtem poškozených a množstvím prováděných důkazů, kdy ve věci opakovaně rozhodovaly soudy všech stupňů soudní soustavy. Zdůraznil, že poškozený nemá právo na „satisfakci spočívající v trestním stíhání a následném odsouzení pachatelů trestného činu, jímž byla poškozenému způsobena škoda“. Stejně jako soud prvního stupně s četnými odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva hodnotil i okolnost sdílené újmy poškozenými, když žalobkyně byla s mnoha dalšími poškozenými „organizována ve sdružení Maják“. Zkonstatoval postup žalované
v rámci předběžného projednání nároku žalobkyně, při němž žalovaná vycházela ze základní částky 20 000 Kč za rok posuzovaného trestního řízení (za první dva roky řízení z částky poloviční) a takto určenou částku pak z důvodu sdílené újmy na straně poškozených dělila „počtem účastníků v daném řízení“, když za standardní považovala počet do deseti osob, čímž dospěla k částce 2 314 Kč „pro každého žadatele“. Odvolací soud uzavřel, že žalovanou poskytnuté zadostiučinění je „dostatečné, přiměřené a plně reflektující újmu, která žalobkyni dlouhotrvajícím řízením vznikla“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které podle svého obsahu směřuje proti výroku I o věci samé. V dovolání žalobkyně uplatnila následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud podle žalobkyně nesprávně posoudil míru závažnosti vzniklé nemajetkové újmy žalobkyně a nesprávně stanovil formu, respektive výši zadostiučinění, která žalobkyni za vzniklou újmu náleží. V případech odškodnění za nepřiměřenou délku řízení je podle žalobkyně primárním prostředkem zadostiučinění relutární satisfakce, a to
„ve výši vypočtené v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva“, když se v dané věci nejedná o výjimečný případ naprosto zanedbatelné újmy žalobkyně. Žalovanou poskytnutá částka peněžitého zadostiučinění ve výši 2 314 Kč je s uvedenou judikaturou podle žalobkyně v rozporu a také odporuje „elementárnímu lidskému cítění“, neboť taková částka není schopna plnit funkci zadostiučinění a utrpěnou újmu nahradit či zmírnit. Žalobkyně v tomto ohledu poukázala na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu představovanou například stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), jakož i například na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11.
10. Žalobkyně dále považovala za rozporný s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu závěr odvolacího soudu o existenci sdílené újmy poškozenými, neboť nebyly zkoumány „reálné mezilidské vazby, které by takovéto sdílení opodstatňovaly a usnadňovaly by poškozeným snášení nejistoty“.
11. Žalobkyně považovala za nesprávný i závěr, že adhezní řízení pro ni mělo jen velmi nízký význam. Nesouhlasila s tím, že se má jako poškozená domáhat náhrady škody přednostně v řízení občanskoprávním a že adhezní řízení je toliko určitým beneficiem legis . Poukazovala naopak na to, že i poškozenému je v trestním řízení garantováno právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2002,
sp. zn. 3 Tdo 110/2002. Žalobkyně měla za nesprávný úsudek, že nižší význam adhezního řízení je odůvodněn konkrétními okolnostmi případu, kdy s ohledem na výši škody a počet poškozených žalobkyně údajně nemohla reálně očekávat uspokojení svého majetkového nároku.
12. Odvolací soud rovněž podle žalobkyně přecenil při posuzování jednotlivých kritérií význam složitosti věci, když nesmírně rozsáhlé a podrobné dokazování se vedlo do doby vydání v pořadí prvního rozsudku trestního soudu prvního stupně. Následující řízení pak již bylo zbytečně zdlouhavé a v důsledku nebyl ani naplněn účel trestního řízení, které bylo kvůli amnestii prezidenta republiky zastaveno, ani nebylo rozhodnuto o náhradě škody ve prospěch žalobkyně.
13. Konečně žalobkyně namítala porušení svého práva na spravedlivý proces, když napadené rozhodnutí pro ni nebylo předvídatelné, jelikož soudy rozhodly v mnoha jiných případech o nárocích poškozených z téže trestní věci tak, že poškozeným peněžité zadostiučinění přiznaly.
14. Přípustnost dovolání žalobkyně spatřuje v tom, že se odvolací soud při hodnocení jednotlivých kritérií (složitost věci, význam předmětu řízení pro poškozenou, existence sdílené újmy) a určení formy, respektive výše zadostiučinění odchýlil od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě Ústavního soudu.
15. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
21. Otázka, zda je možno považovat význam adhezního řízení pro žalobkyni za snížený
z důvodu, že v adhezním řízení žalobkyní uplatněný majetkový nárok je fakticky nedobytný, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud k takto zjištěné konkrétní okolnosti případu přihlédl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012). S ohledem na mimořádně vysokou škodu a počet poškozených muselo být žalobkyni již od počátku trestního řízení zřejmé, že reálná vymahatelnost její pohledávky je minimální, jak dovodil v posuzovaném řízení i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2012, č. j. 11 Tdo 408/2012-279. Uvedené má zásadní vliv na význam předmětu řízení pro žalobkyni [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] z hlediska apriorní představy žalobkyně o tom, co je pro ni reálně v adhezním řízení „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
22. Ani při řešení otázky charakteru adhezního řízení pro osoby, které se připojí se svým majetkovým nárokem k trestnímu řízení v postavení poškozeného, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že žalobkyni nesvědčí právo na potrestání obžalovaných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4578/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2247/16). Přesvědčení žalobkyně o tom, že v trestním řízení nebylo pravomocně rozhodnuto o jejím nároku vůči obžalovaným, navíc neodpovídá průběhu a výsledku trestního řízení. Žalobkyně získala exekuční titul vůči obžalovanému S. již v roce 2006, vůči obžalovaným E., V. a T. pak v roce 2011.
23. Námitka žalobkyně, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, jelikož odvolací soud rozhodl jinak, než rozhodly ve skutkově obdobných věcech jiné odvolací senáty, které peněžité zadostiučinění přiznaly, trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces), kdy požadavek na vymezení přípustnosti dovolání, tedy například uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit, není přehnaným formalismem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění).
24. Žalobkyně ve svém dovolání dále namítá nesprávné právní posouzení učiněné odvolacím soudem při aplikaci §31a odst. 2 a 3 OdpŠk, konkrétně nesprávné zhodnocení kritéria složitosti věci, typového významu adhezního řízení pro poškozenou z důvodu beneficia legis a nesprávné posouzení okolnosti, zda a v jaké míře byla vzniklá nemajetková újma sdílená s ostatními poškozenými, což ve svém důsledku vedlo k určení nesprávné formy, respektive výše zadostiučinění. Jelikož odvolací soud uvedené právní otázky posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání přípustné a zároveň
i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
25. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
27. Již ve svém Stanovisku Nejvyšší soud přijal závěr, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. V odůvodnění Stanoviska pak Nejvyšší soud uvedl následující: „Evropský soud pro lidská práva vychází ze ´silné, ale vyvratitelné domněnky´, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, A. proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 93, nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015).
28. Dovolací soud již opakovaně přijal závěr, že konstatace porušení práva v případě nepřiměřené délky řízení postačuje nejen tehdy, pokud je význam předmětu řízení pro poškozenou pouze nepatrný [kritérium uvedené v §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], ale například i tehdy, pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozené [kritérium uvedené v §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobkyně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).
29. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, uveřejněným pod číslem 10/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále přijal a odůvodnil závěr, že důvodnost kompenzačního nároku poškozené, která uplatnila v trestním řízení svůj adhezní nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy v penězích, případně nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je třeba vždy odvíjet od závěru o nepřiměřenosti délky trestního stíhání a že předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka se neuplatní, domáhal-li se účastník nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení.
30. Uvedený závěr však neznamená, že význam adhezního řízení pro poškozenou lze bez dalšího považovat za snížený jen kvůli tomu, že poškozená využila beneficia legis a domáhá se svého majetkového nároku vůči pachateli trestného činu v rámci probíhajícího trestního řízení (srov. bod 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva). Lze vyjít z toho, že význam adhezního řízení pro poškozenou je zásadně standardní: u adhezního řízení se sice neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak se jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se zdraví nebo života (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), ale ani se význam řízení o majetkovém nároku poškozené bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozenou modifikovat (viz například výše uvedená skutečnost zjevné – apriorní – nevymahatelnosti nároku).
31. Z citovaných judikaturních závěrů tak vyplývá, že i (výrazně) snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozenou právě toliko nepatrný. Případný nižší význam předmětu adhezního řízení pro poškozenou žalobkyni daný konkrétními okolnostmi případu se pak musí zohlednit při úvahách o určení výše peněžitého zadostiučinění, tedy při procentuální úpravě základní sazby odškodnění.
32. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy
a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozené, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozenou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Naopak kritérium složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] nemá vliv na to, jakým způsobem se doba řízení negativně projevila v psychické sféře žalobkyně, a není tak podstatné pro závěr o tom, zda jako přiměřená forma zadostiučinění postačuje konstatování porušení práva. Kritérium složitosti řízení je ovšem nutno (stejně jako všechna ostatní relevantní kritéria přicházející v úvahu) zohlednit v rámci úvahy, jakým způsobem se procentně upraví základní částka peněžitého odškodnění žalobkyně.
33. Ohledně posuzování tzv. sdílené újmy Nejvyšší soud již v bodě 8 Stanoviska přijal
a odůvodnil závěr, že v případě řízení, v němž vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, je možno podle okolností částku odškodnění náležející každému z nich přiměřeně snížit oproti částce, jež by byla poškozenému přiznána
v případě, že by se řízení na jedné straně účastnil sám. Nejvyšší soud ve své judikatuře dále opakovaně dovodil, že při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich, a příkladmo určil vodítka pro úvahy o tom, zda se v konkrétním případě o újmu sdílenou více účastníky řízení jedná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4670/2016).
34. I v případě, že soud shledá existenci sdílené újmy více poškozenými, je nutno srozumitelným a přezkoumatelným způsobem v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jak tato okolnost základní částku ovlivnila. Mechanický způsob výpočtu peněžitého zadostiučinění provedený žalovanou, kdy za jedinou podstatnou skutečnost pro určení výše zadostiučinění pro žalobkyni (jakož i pro všechny ostatní poškozené v kauze H-SYSTEM) byl vzat celkový počet poškozených v adhezním řízení na základě úvahy, že „standardní“ počet účastníků řízení je nejvýše deset, představuje krajně zjednodušující postup. Pokud odvolací soud takový mechanický způsob výpočtu peněžitého zadostiučinění akceptoval, nevzal v rozporu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu dostatečně v úvahu konkrétní okolnosti případu.
35. V důsledku takto nastaveného zjednodušujícího výpočtu pak pro jednotlivé poškozené „vyšla“ peněžitá částka řádově kolem jednoho procenta základní částky peněžitého zadostiučinění. Jak konstatoval Ústavní soud, byť u poškozených v kauze H-SYSTEM jistě došlo k částečnému rozprostření negativních důsledků trestního řízení, nemůže být z hlediska výše peněžitého zadostiučinění faktor sdílené újmy takto výlučně určující (srov. bod 17 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17), neboť zadostiučinění musí poškozené osobě poskytnout vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Peněžité zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tak nemůže mít toliko symbolický charakter, ale musí být způsobilé dostatečně kompenzovat vzniklou újmu, jinak se nejedná o zadostiučinění přiměřené (srov. v obecné rovině rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 162/2010, a konkrétně ve vztahu ke kauze H-SYSTEM bod 19 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17).
36. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též
k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady však žalobkyně v dovolání neoznačuje a z obsahu spisu se nepodávají.
VI. Závěr
37. Nejvyšší soud s ohledem na doposud řečené napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť právní hodnocení jednotlivých kritérií uvedených
v §31a odst. 3 OdpŠk včetně hodnocení kritéria sdílené újmy je z rozvedených důvodů nesprávné, a nesprávný je tak i závěr podle §31a odst. 2 OdpŠk o výši přiměřeného zadostiučinění poškozené žalobkyni. Nejvyšší soud nepřehlédl, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí chybou v psaní ohledně označení čísla jednacího, když v záhlaví napadeného rozsudku je označen číslem listu 18 namísto správného čísla listu 148. Za situace, kdy je napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen, pozbývá smyslu tuto chybu v psaní opravovat postupem podle §164 o. s. ř.; Nejvyšší soud proto přizpůsobil této situaci označení napadeného rozsudku odvolacího soudu ve výrokové části.
38. Důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto zrušil podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Protože soud prvního stupně opravil svým usnesením ze dne 3. 10. 2016, č. j. 28 C 248/2014-137, chybu v psaní týkající se
výroku II rozsudku soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243e odst. 2 věty třetí i toto opravné usnesení.
39. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení
s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
V rámci nového projednání věci soud prvního stupně při stanovení výše peněžitého zadostiučinění znovu posoudí všechny konkrétní okolnosti věci a při hodnocení jednotlivých kritérií uvedených příkladmo v §31a odst. 3 OdpŠk se bude řídit citovanou judikaturou dovolacího soudu, jakož i závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17 (srov. opakovaně bod 28 nálezu a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva), a v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17 (srov. zejména body 17-19 nálezu týkající se okolnosti sdílené újmy). Jestliže odvolací soud shledá, že význam předmětu posuzovaného řízení je pro poškozeného nikoliv nepatrný a že jsou dány podmínky pro přiznání peněžitého zadostiučinění, pak musí při odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění vyjít ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení a částky přiznávané za jednotku času řízení v letech či měsících
s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených
v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, a to včetně přezkoumatelné úvahy, zda a jak se na výsledné částce podílelo hledisko sdílené újmy (bod 9 Stanoviska). Výsledná částka peněžitého zadostiučinění pak musí dostát požadavku přiměřenosti kompenzačního prostředku nápravy vzniklé újmy.
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu