ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5309.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5309/2017-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem PhD., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 7/34, proti žalovanému J. M., advokátu, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 101/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2016, č. j. 1 Co 9/2016-255, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 34 C 101/2011-223, ve znění opravného usnesení ze dne 11. prosince 2015, č. j. 34 C 101/2011-227, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný zaslal žalobci omluvný dopis ve znění uvedeném ve výroku, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 2.000.000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 ( dále jen „obč. zák.“) a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně takto rozhodl za situace, kdy se žalobce domáhal omluvy a zaplacení uvedené částky vzhledem k tvrzenému zásahu do jeho osobnostních práv, k němuž mělo dojít nesepsáním dovolání žalovaným (který mu byl ustanoven) k Nejvyššímu soudu v exekuční věci vedené u Okresního soudu pro Prahu 3. Tím mu žalovaný měl způsobit psychické potíže a zhoršení zdravotního stavu. Žalovaný naproti tomu poukazoval na to, že se žalobci již dostalo satisfakce projednáním kárného provinění žalovaného kárným senátem ČAK. Navíc připomněl, že (tehdejší) dovolání nemělo naději na úspěch. Soud prvního stupně uzavřel, že neshledal naprosto porušení práva v takovém rozsahu, jak to má na mysli ustanovení §13 odst. 1,2 a 3 obč. zák. Žalobce v té době pobýval ve výkonu trestu odnětí svobody a nemohl tím být absolutně poškozen. Z lékařské dokumentace navíc soud zjistil, že zdravotní problémy měl žalobce opakovaně již před obdobím možnosti vůbec podat dovolání. Sám žalobce při tom učinil nesporným, že žádná exekuce na jeho majetek fakticky vedená nebyla s výjimkou části movitých věcí.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. prosince 2016, č. j. 1 Co 9/2016-255, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve znění jeho opravného usnesení podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že opomenutí žalovaného spočívající v tom, že nepodal jako zástupce žalobce dovolání v exekučním řízení, nelze považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce a nelze dovodit ani jeho odpovědnost podle ustanovení §13 obč. zák. Pochybení žalovaného nepředstavuje ani dotčení žalobcova práva na spravedlivý proces jako práva působícího vůči státu – konkrétně vůči soudní moci. Je proto též nerozhodné, zda výsledek případného dovolacího řízení v exekučním řízení by pro žalobce vyzněl příznivěji, pokud by bývalo bylo dovolání řádně a včas podáno.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 13. ledna 2017, přičemž právní moci nabyl dne 20. ledna 2017.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 22. února 2017 včasné dovolání, doplněné podáním ustanoveného advokáta ze dne 18. 8. 2017. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jako dovolací důvod uvádí podle §241a odst. 1 o.s.ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel brojí proti postupu odvolacího soudu, který se odchýlil od rozhodovací praxe, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 145/2013 a sp. zn. 28 Cdo 938/2002, sp. zn. 30 Cdo 1563/2013 30 Cdo 593/2017. Zejména namítá, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal se skutečností, že nepodáním dovolání ze strany žalovaného došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, a tím k závažnému zásahu do osobnostních práv dovolatele, zejména do osobní integrity dovolatele. Odvolací soud řádně neprovedl navržené důkazy k prokázání zdravotního stavu dovolatele, nezkoumal intenzitu zásahu do jeho osobnostní sféry a své hodnocení nepromítl do rozhodnutí. Dovolatel na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ačkoliv se dovolání v dané věci fakticky odvolává na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř., jeho obsah ve své faktické podstatě ve skutečnosti nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout například ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud případně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nikterak nevyhovuje, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové okolnosti případu. Ač dovolatel zmiňuje některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž z nich i cituje, nekonkretizuje ve skutečnosti to, v čem by se mělo napadené rozhodnutí odklonit od dosavadního řešení příslušné právní otázky dovolacím soudem.
Možno též dále připomenout, že rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, judikoval, že „ k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř.).“
Jak tedy vyplývá z podaného dovolání dovolatel sice popsal, v čem nesouhlasí s odvolacím soudem, ale nijak nevymezil žádnou eventuální otázku hmotného či procesního práva podle §237 o.s.ř., na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí a ani neuvedl, o jaký případ z výše uvedených možností přípustnosti dovolání se jedná.
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu náležitosti vyžadované v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. nenaplňuje, přičemž tuto vadu žalobce včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud toto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu