ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5327.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5327/2017-451
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně FinaSpol, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, Králodvorská 1081/16, identifikační číslo osoby 475 40 958, zastoupené JUDr. Danou Chalupovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 53/1374, proti žalovaným 1) J. V. , zastoupené JUDr. Zorou Švabíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Novoborská 374/29, a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, identifikační číslo osoby 000 25 429, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 275/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2017, č. j. 25 Co 151/2016-395, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 18.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20. srpna 2008 do zaplacení. Okresní soud Praha-východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2015, č. j. 4 C 275/2010-269, ve znění opravného usnesení ze dne 8. srpna 2016, č. j. 4 C 275/2010-367, uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni částku 18.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. srpna 2013 do zaplacení. Soud po provedeném dokazování uzavřel, že příčinou toho, že žalobkyni ušel zisk z plánovaného obchodu, bylo vydání nezákonného rozhodnutí Obvodním soudem pro Prahu 3 a na základě toho dovodil, že žalovaná 2) odpovídá za škodu vzniklou žalobkyni. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 18.000.000 Kč od 20. srpna 2008 do 14. srpna 2013, soud prvního stupně žalobu zamítl. Ve vztahu k žalované 1) soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že se nedopustila žádného protiprávního úkonu a není tedy splněna jedna ze zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu.
K odvolání žalobkyně a žalované 2) Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku I. změnil tak, že se žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalované 2) částky 18.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. srpna 2013 do zaplacení, zamítá; ve zbývajícím rozsahu se meritorní výrok I. potvrzuje. Odvolací soud dále potvrdil i zamítavý výrok II. soudu prvního stupně, tj. výrok, jímž byla zamítnuta žaloba vůči žalované 1). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rozhodl správně, že žalovaná 1) za škodu neodpovídá, a to mj. proto, že se žalovaná 1) nedopustila žádného protiprávního jednání. Pokud šlo o odpovědnost žalované 2), odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že tato odpovídá za škodu vzniklou žalobkyni podle §420 obč. zák. Odvolací soud konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že Obvodní soud pro Prahu 3 vydal nezákonné rozhodnutí, kterým nařídil exekuci na majetek žalované 1). V důsledku tohoto exekučního řízení došlo k vydání exekučních příkazů týkajících se nemovitosti žalované 1), které byly předmětem zajištění kupní ceny žalobkyně, avšak po zatížení již tuto funkci neplnily a za této situace prodávající Service Leasing, a. s. odstoupil od kupní smlouvy uzavřené dne 31. prosince 2007. Podle žalobkyně jí vznikla škoda tak, že: „příčinou pro kterou byl obchod žalobkyně zmařen, byla skutečnost, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, přičemž v důsledku vydání tohoto rozhodnutí se staly nemovitosti žalované 1) neschopné zástavy. Škoda tak žalobkyni vznikla až zprostředkovaně na základě jejího vztahu k žalované 1), do jejíchž práv bylo nezákonným rozhodnutím přímo zasaženo a v důsledku toho nebyly její nemovitosti schopny plnit funkci zástavy.“
Ačkoliv žalobkyně uvedla, že se nedomáhá náhrady škody (ušlého zisku) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“), nýbrž podle obecné právní úpravy, tj. podle v té době platného a účinného občanského zákoníku, odvolací soud, s odkazem na související judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“), zejména s ohledem na rozsudek dovolacího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, vyložil, že: „škoda při výkonu veřejné moci přitom vzniká z veřejnoprávního vztahu (ostatně proto byla úprava odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci vyčleněna z občanského zákoníku).“ Dále tak odvolací soud posuzoval odpovědnost za škodu podle OdpŠk, přičemž dospěl k závěru, že dovolatelka není aktivně legitimována k uplatnění tvrzeného nároku vůči státu; mimo to nebyla dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou vzniklou žalobkyni, jelikož nebýt smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1), do jejíchž práv bylo nezákonným rozhodnutím zasaženo, žalobkyni by žádná škoda nevznikla.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, a to do jeho výroků I., II., III. a V. Podle dovolatelky spočívá rozsudek odvolacího soudu „na nesprávném právním posouzení věci, neboť rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil do ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ Tyto otázky dále dovolatelka upřesnila následovně: „V posuzované otázce je dovolací důvod spatřován v chybném právním zhodnocení (v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu) otázky přerušení příčinné souvislosti, resp. otázky aplikace ust. §420 o. z. … na vztah žalované 2), tedy otázky, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena.“ Jinými slovy řečeno, podle dovolatelky došlo k odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení příčinné souvislosti; otázka, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, je otázka aplikace §420 o. z. na žalovanou 2), respektive její odpovědnost za škodu.
Dovolatelka dále rozvíjí svojí dovolací argumentaci odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, z nějž mj. plyne: „Okolnost, že škůdce zároveň odpovídá za škodu na vozidle poškozenému, nevylučuje příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti ústícím v poškození vozu, jímž cestoval poškozený k obchodnímu jednání, a škodou, která poškozenému v podobě ušlého zisku vznikla tím, že nedošlo k uzavření smluv, z nichž mu měl vzniknout prospěch; znemožnil-li totiž škůdce zaviněným poškozením vozidla poškozenému, aby se dostavil k jednání nezbytnému k uzavření smluv, odpovídá i za ušlý zisk, pokud vznikl absencí poškozeného u obchodního jednání.“ Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od pravidla z výše citovaného rozsudku.
Ve vztahu k odpovědnosti státu za škodu dovolatelka dále namítá, že u subjektů, které nejsou účastníky podle OdpŠk, by měla být dána možnost domáhat se odpovědnosti podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Pokud by tato odpovědnost dána nebyla, ad absurdum by mohla nastat situace, kdy stát způsobí škodu osobě, která není účastníkem žádného řízení a taková škoda nebude moci být nijak nahrazena. Jako příklad dovolatelka uvádí situaci, jestliže by Policie České republiky při zásahu omylem zranila (usmrtila) i kolemjdoucí osoby, které by podle názoru dovolatelky - jako osoby, jež nebyly účastníky žádného trestního řízení - byly zbaveny nároku na odškodnění.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované 1) ani 2) se k podanému dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání dle §237 o. s. ř.
Dovolatelkou vymezená první otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, není otázkou, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud se sice zabýval – jak bylo vymezeno výše – příčinnou souvislostí mezi nezákonným rozhodnutím a dovolatelkou uplatněnou škodou, ale jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud primárně nárok zamítl z toho důvodu, že dovolatelka nebyla aktivně legitimována, tj. nebyla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí; absence příčinné souvislosti byla uvedena toliko nad rámec (viz arg.: „I kdyby podmínku účastenství výslovně nevyžadoval zákon, nebyla by dána odpovědnost státu vůči žalobkyni z důvodu chybějící příčinné souvislosti.“ ). Tato právní otázka tak nemohla založit přípustnost dovolání žalobkyně ve smyslu §237 o. s. ř.
Druhá v dovolání vymezená právní otázka, která dle dovolatelky nebyla dosud vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, spočívá v aplikaci §420 obč. zák. při posuzování odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Tato otázka však již byla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu [a její řešení prošlo též testem ústavnosti při rozhodování Ústavním soudem České republiky (dále již „Ústavní soud“)].
Jakkoliv v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, ze dne 31. ledna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněného pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015 uveřejněného pod číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) [všechna zde odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici též na jeho webových stránkách www.nsoud.cz ].
Dovolatelkou přeložená modelová situace, z níž má vyplývat, že v případě výše uvedených pravidel by došlo k zamezení nárokování kompenzace škody osobami zraněnými při policejním zásahu, pokud by tito „kolemjdoucí“ nebyli účastníky žádného řízení, není relevantní. V nyní posuzovaném případě je odpovědnost státu dovozována z nezákonného rozhodnutí státu, přičemž z §7 OdpŠk plyne, že: „právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda“ , respektive ti, s nimiž „nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo“ . V případě „kolemjdoucích“ osob zraněných při policejním zásahu by odpovědnost byla dovozována (pokud by odpovědnost byla v takovém řízení ovšem shledána) nikoli z nezákonného rozhodnutí, ovšem z nesprávného úředního postupu (byl-li by ovšem v takovém řízení postup policejního orgánu shledán jako nezákonný). Podle §13 odst. 2 OdpŠk, má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda; není zde tedy vyžadována podmínka účastenství, jak nesprávně tvrdí dovolatelka. Ani tato dovolací argumentace dovolatelky tak není relevantní.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud tak dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu