ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5371.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5371/2016-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce F. P. , zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti žalovanému Městu Znojmo , se sídlem ve Znojmě, Obroková 1/12, zastoupenému Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 67/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2016, č. j. 17 Co 159/2015-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalovaném domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem strážníků městské policie ve Znojmě, kteří mu zabránili v účasti na zasedání městského zastupitelstva dne 4. 5. 2010, jakož i následným mediálním vyjádřením představitelů města na adresu žalobce. Na tomto skutkovém základě žalobce požadoval na žalovaném přiměřené zadostiučinění ve formě uveřejnění písemné omluvy a zaplacení částky 50 000 Kč.
Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 9 C 67/2011, zamítl žalobu na uveřejnění písemné omluvy a na zaplacení částky 50 000 Kč (výroky I a II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 27 521 Kč (výrok III).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 13 760,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 171 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Otázka promlčitelnosti práva na přiměřené zadostiučinění ve formě omluvy nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, který dospěl k závěru, že v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, se promlčují všechny v něm uvedené nároky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012). V této otázce přitom nedošlo k žádnému judikaturnímu odklonu v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, jak se domníval žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3962/2015).
Ani v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 OdpŠk se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že okamžik určující počátek běhu promlčecí lhůty (tj. okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku újmy) nastává v době, kdy se poškozený dozvěděl, že se v jeho poměrech projevily nepříznivé důsledky nesprávného úředního postupu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014). Závěr, že se žalobce dozvěděl o vzniku tvrzené újmy nejpozději dne 21. 5. 2010, kdy v dané věci podal vysvětlení na Policii ČR, je s citovanou judikaturou dovolacího soudu v souladu. Pro počátek běhu promlčecí lhůty není naopak rozhodná vědomost poškozeného o nesprávnosti úředního postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012). Nelze tak souhlasit s žalobcem, že se o újmě dozvěděl až dne 2. 8. 2010, kdy mu bylo doručeno usnesení Policie ČR, č. j. KRPB-11571-30/TČ-2010-061381-KO, ve kterém bylo konstatováno, že žalobci vznikla jednáním městských strážníků (krátkodobá) nemajetková újma.
Ve vztahu k námitce žalobce ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dovolací soud uvádí, že v posuzovaném případě dovolání proti nákladovému výroku není přípustné, neboť částka nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně uložená žalobci napadeným rozhodnutím k náhradě nepřevyšuje 50 000 Kč a totéž platí i ve vztahu k povinnosti žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení. Ostatně ani součet nákladů řízení uložených žalobci k náhradě žalovanému za řízení před soudy obou stupňů nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Dovolání do výroků o náhradě nákladů řízení tak není ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu