ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5443.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5443/2017-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce V. M. , zastoupeného Mgr. Janem Křivánkem, advokátem se sídlem v Plzni, Kyjevská 1228/77, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, identifikační číslo osoby 000 20 478, o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 355/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2017, č. j. 15 Co 122/2017-141, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1(dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 30 C 355/2011-108, zamítl návrh žalobce na obnovu řízení a dále rozhodl o nákladech řízení.
2. V původním řízení soud prvního stupně zjistil, že žalobci bylo dne 23. ledna 2006 pod č. 1/2006 vydáno Šlechtitelské osvědčení o udělení ochranných práv k odrůdě broskvoně pod názvem R.; dne 21. srpna 2008 byl žalobci vydán Uznávací list č. 4213/0108 (dále již „uznávací list“), kterým byly uznány množitelské porosty a rozmnožovací materiál předmětné odrůdy broskvoně. Dne 12. května 2009 byla na pozemku školky provedena vizuální kontrola, přičemž na uvedeném matečném porostu byla vizuálně zjištěna u 10 jedinců virová šarka švestky. Dne 30. června 2009 bylo žalobci nařízeno mimořádné rostlinářské opatření proti šíření Plum pox potyvirus, a to zničení 9ks rostlin spálením a zákaz přesunu rozmnožovacího materiálu včetně jeho podnoží. Žalobce se domáhal škody ve výši 810.769,- Kč z důvodu nesprávného úředního postupu žalované. Podle žalobce „před vydáním uznávacího listu, který není rozhodnutím, je pouhým osvědčením, však nebyl UKZÚZem odebrán vzorek ve smyslu §6 odst. 4 zákona č. 219/2003 Sb., byl odebrán až na jaře 2009. Kdyby žalovaný odebral vzorek již v uznávacím řízení, byl by výskyt škodlivého organismu zjištěn a nebyl by vydán uznávací list, žalobce by nezakládal sklad a nevznikla by mu škoda.“ V původním řízení byl žalobcem vznesený nárok zamítnut (srov. rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. ledna 2013, č. j. 30 C 355/2011 – 33, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2014, č. j. 15 Co 412/2013 – 55).
3. Obnovy řízení se žalobce domáhal s tvrzením, že existuje důkaz, který nemohl bez své viny použít v původním řízení, přičemž použití tohoto důkazu mu může přivodit příznivější rozhodnutí v této věci. Tímto důkazem měla být listina (dále již „listina“), „o níž žalobce tvrdil, že je odborným stanoviskem na hlavičkovém papíře VÚRV, v. v. i. Praha Ruzyně ze dne 4. 3. 2014 podepsané P., v níž autor jednak vyjadřuje údiv nad postupem ministerstva, dále konstatuje, že se žalobce nachází v oblasti plošného výskytu PPV v izolační vzdálenosti od zakládaného sadu a že musel být vir v tomto sadu přítomen minimálně 3 roky, tedy již v roce 2006, odrůdu však nikdy nehodnotil, takže k této rozporné skutečnosti nemůže zaujmout žádné stanovisko.“
4. Podle soudu prvního stupně tento důkaz nesplnil zákonnou podmínku (§228 odst. 1 o. s. ř.), že nové důkazy mohou přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci, ani nemůže obstát jako důkaz, který bez své viny žalobce nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §205 a §211a o. s. ř. též před odvolacím soudem; návrh žalobce na obnovu řízení bylo proto jako nedůvodný zamítnut.
5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. května 2017, č. j. 15 Co 122/2017-141, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci samé a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad a rozhodl správně, pokud návrh na obnovu řízení zamítl. Správně nalézací soud (s přihlédnutím k §228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) učinil závěr, že žalobcem navrhovaný důkaz „pro obnovu řízení jednak neprokazuje, že by autor měl k dispozici vzorky matečního porostu, když sám tyto vzorky nikdy nehodnotil a současně, a v tomto směru odvolací soud zdůrazňuje závěr soudu prvního stupně, že navrhovaný důkaz nemůže obstát jako důkaz, který bez své viny žalobce nemohl použít v původním řízení, buď před soudem prvního stupně nebo v řízení před odvolacím soudem neboť listinu, označenou jako odborné vyjádření ve věci, mohl žalobce samozřejmě doložit během řízení před soudem prvního stupně nebo i před soudem odvolacím, jestliže tak neučinil, pak nedostál podmínky uvedené v §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud nesprávně vyhodnotil naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání dovolatel vymezil s tím, že dovoláním napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolací soudu tak, že se obnova řízení povoluje.
7. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu jak:
a) v otázce „novosti skutečnosti“ , kde mělo konkrétně dojít k odchýlení od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2015, sp. zn. 28 Cdo 1872/2015, dne 31. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011, ze dne 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 321/2003;
b) tak v otázce „schopnosti této nové skutečnosti přivodit pro navrhovatele příznivější rozhodnutí“ , kde mělo konkrétně dojít k odchýlení od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 4508/2011, ze dne 10. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 1419/2000, a od rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky ze dne 28. července 1967, sp. zn. 4 Cz 81/67.
8. Dovolatel dále v dovolání uvedl (ve stručnosti shrnuto), že v době rozhodování soudů v původním řízení nevěděl, že existuje metoda, kterou lze podle rozsahu napadení zkoumaných vzorků škodlivými organismy určit, zda se vir nacházel v porostu, z nějž pocházel zkoumaný vzorek, již určitou dobu před odběrem vzorku, a to až několik let zpětně. Podle dovolatele výše uvedené okolnosti by měly vést k vydání pro něj příznivějšího rozhodnutí, „neboť jak prvoinstanční soud, tak soud odvolací konstatovaly, že žalobce neprokázal, že se v době vydání uznávacího listu č. 4213/0108 ze dne 21. 8. 2008, nacházel na kontrolovaném porostu škodlivý organismus Plum pox virus (PPV). Kdyby tedy žalobce v obnoveném řízení prokázal, že se škodlivý organismus v rozhodném období, tj. v průběhu uznávacího řízení, nacházel na množitelském porostu, prokázal by zároveň skutečnost, že se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu…“ Při správném úředním postupu by žalovaná uznávací list neměla vydat.
9. Dovolatel důvod obnovy řízení spatřuje v existenci pro něho nové skutečnosti, tj. metody, o jejíž existenci neměl v době původního řízení ponětí (hledisko novosti). Přestože tato metoda již tehdy objektivně existovala, není tato běžně známa ani v užších odborných kruzích, nejsou o ní zmínky v odborných publikacích běžně dostupných na českém trhu, takže by nemělo být přičítáno k tíži dovolatele, že ji neznal a nenavrhoval v původním řízení. Podle dovolatele je dostačující, pokud je v případě obnovy řízení pro něj příznivější rozhodnutí věci možné (hledisko schopnosti nové skutečnosti přivodit pro navrhovatele příznivější rozhodnutí), přičemž pokud by bylo prokázáno, že škodlivý organismus se v průběhu uznávacího řízení nacházel na množitelském porostu, bylo by tak prokázáno, že se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu, neboť by tak vydáním uznávacího listu porušila ustanovení §5 odst. 6 zákona č. 219/2003 Sb., o oběhu osiva a sadby, ve znění účinném v době vydání uznávacího listu. Problém dovolatel shledává i v tom, že žalovaná přítomnost škodlivých organismů v uznávacím řízení zjišťovala pouze na základě vizuálních prohlídek.
10. K dovolání žalobce se žalovaná písemně vyjádřila s tím, že se plně ztotožňuje s rozhodnutími soudů obou stupňů, které se neodchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve vztahu k otázce novosti dovolatelem vymezené skutečnosti žalovaná uvedla, že existence metody teoreticky umožňující v některých případech zjištění výskytu škodlivých mikroorganismů, není novou skutečností ve smyslu občanského soudního řádu. Ohledně otázky schopnosti nového řízení přinést příznivější rozhodnutí pro žalobce pak žalovaná uvedla, že „ani v případě její (výše zmíněné metody) aplikace a následného zjištění přítomnosti škodlivých mikroorganismů na množitelském porostu, by tato skutečnost neprokazovala nesprávný úřední postup při vydávání uznávacích listů, neboť pro ten právní předpisy stanoví konkrétní metody kontroly přítomnosti škodlivých mikroorganismů, které byly provedeny, a to s negativním výsledkem.“ Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, případně je jako nedůvodné zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
12. Ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř., k němuž se vztahují obě dovolatelem vymezené právní otázky, je tohoto znění:
„(1) Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé:
a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci;
b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.“
13. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 470/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nsoud.cz ) zdůraznil, že žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, s jehož připuštěním se pojí zásah do právní moci soudního rozhodnutí a dochází tak k prolomení principu právní jistoty, tedy principu, jenž patří k základním atributům právního státu. Obnova řízení může proto sloužit k dodatečnému zjednání nápravy ve skutkovém stavu věci toliko tam, kde skutkový stav nemohl být náležitě (úplně a správně) zjištěn již v původním řízení . Tyto aspekty je pak třeba mít vždy na zřeteli při posouzení, zda jsou v konkrétním případě naplněny zákonem stanovené důvody obnovy řízení.
14. Z judikatury, na níž dovolatel ve svém dovolání odkazuje, mj. vyplývá:
15. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2015, sp. zn. 28 Cdo 1872/2015, bylo vyloženo, že pro účely povolení obnovy řízení se považují skutečnosti a důkazy za nové, pakliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly, účastník je však nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní) v původním řízení použít, přičemž je nutno zohlednit, zda v konkrétním případě účastník se mohl, vyvinul-li by aktivitu, kterou od něj při uplatňování jeho práv bylo lze spravedlivě očekávat, o příslušném důkazním prostředku dozvědět . Skutkově šlo v předmětné věci o to, že otec žalobkyně se stal v období let 1938 – 1945 obětí rasové perzekuce a teprve po ukončení původního řízení předložila žalobkyně nové důkazy. V této souvislosti odvolací soud konstatoval: „Jelikož žalobkyni tížilo důkazní břemeno ohledně toho, že se její otec stal v období let 1938 až 1945 obětí rasové perzekuce, tedy časově poměrně vzdálené historické skutečnosti, u níž je okruh možných důkazních prostředků těžko předem vymezitelný a identifikace, potažmo vyhledání relevantních materiálů vyžaduje nezanedbatelné úsilí, bylo ze strany odvolacího soudu korektní uzavřít, že nepředložení dotčených listin v původním řízení neimplikuje zaviněné nesplnění důkazní povinnosti žalobkyně, byť by dané písemnosti mohly být v principu dostupnými již dříve.“
16. V usnesení ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011, dovolací soud mj. vyložil, že: „…ani poznatek o tom, že účastník o určité skutečnosti či o určitém důkazu nevěděl, není sám o sobě postačující k právnímu závěru, že jde o novou skutečnost či nový důkaz ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Skutečnosti a důkazy jsou nové v intencích tohoto ustanovení, jestliže účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, zejména proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost...Právě zodpovězení otázky, zda se dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází, je pro rozhodnutí o obnově řízení určující.“ Z citovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že nepředložení nového důkazního prostředku není automaticky „nezaviněné“, ale je třeba jej v řízení o obnově řízení posoudit. Obdobné pravidlo plyne i z dovolatelem označeného usnesení dovolacího soudu ze dne 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 321/2003.
17. Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu ze dne 10. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 1419/2000, nutno uvést, že z tohoto rozhodnutí mj. vyplývá, že pro rozhodnutí o povolení obnovy řízení postačuje, že se jeví pravděpodobným, že důkazy, které účastník bez své viny nemohl použít v původním řízení, mohou pro něho přivodit příznivější rozhodnutí ve věci; není třeba, aby soud v tomto směru dospěl k celkem bezpečnému závěru. K tomuto lze dodat, že je zřejmé, že v rámci řízení o obnově řízení, tj. v rámci fáze, v níž je posuzováno, zda byly splněny podmínky stanovené v §228 odst. 1 o. s. ř., není možné, aby soud bezpečně zjistil, že nové důkazy (skutečnosti) pravděpodobně budou schopny přivodit příznivější rozhodnutí ve věci (ve vztahu k navrhovateli obnovy řízení). I v tomto případě je ovšem nezbytné, aby se jednalo o „nové skutečnosti či důkazy, které bez své viny “ nebyly předloženy v původním řízení. Dospěl-li proto odvolací soud (a před ním soud prvního stupně, k jehož závěrům se odvolací soud přiklonil), že absence „zavinění“ dovolatele, není dána, pak dovolatelem shora označené rozhodnutí není z hlediska jím sledované dovolací argumentace relevantní.
18. Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k dovolací argumentaci žalobce k následujícím rozhodnutím. V usnesení ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 4508/2011, dovolací soud konstatoval, že: „Ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. uvádí jako důvod obnovy řízení kromě skutečností a důkazů i rozhodnutí, které ten, kdo návrh podává, bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.“
19. Z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (i z předchozího usnesení soudu prvního stupně) vyplývá, že odvolací soud se zabýval otázkou viny dovolatele (jakožto navrhovatele obnovy řízení) ve vztahu k (ne)předložení nové skutečnosti (důkazu) v původním řízení, přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že jím nově prezentovaná listina, označená jako odborné vyjádření ve věci, mohla být předložena během původního řízení. Absence zavinění dovolatele, ve smyslu „nepředložení skutečností či důkazů v původním řízení bez viny“ , tak nebyla odvolacím soudem zjištěna.
20. Nad rámec výše uvedeného dovolací soud konstatuje následující. V návrhu na obnovu řízení žalobce uvedl, že po právní moci rozsudku vydaného v původním řízení zjistil, že lze v určitých případech předmětný virus zjistit před odběrem laboratorně zkoumaného vzorku. Proto si nechal zpracovat výše zmíněnou listinu (viz bod 3 tohoto rozhodnutí). Ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že v listině je toliko konstatováno, že se její autor domnívá, že státní orgány neprovedly dostatečnou kontrolu výskytu předmětného viru, přičemž (bez vlastní kontroly odrůdy) dovozuje, že vir musel být v sadu přítomen již v roce 2006. Ze zjištění soudu prvního stupně je zřejmé, že dovolatelem předložená listina není důkazem o existenci předmětného viru v izolační vzdálenosti od zakládaného sadu, respektive důkazem o nesprávném úředním postupu žalované. Odvolací soud (stejně jako předtím soud prvního stupně) tak správně konstatoval, že: „navrhovaný důkaz žalobcem pro obnovu řízení…neprokazuje, že by autor měl k dispozici vzorky matečního porostu, když sám tyto vzorky nikdy nehodnotil.“ Předložený důkaz tudíž není důkazem, který by mohl přivodit příznivější rozhodnutí pro dovolatele.
21. Lze tedy uzavřít, že shora vymezeným předpokladem přípustnosti dovolání se dovolateli nepodařilo založit přípustnost jeho dovolání.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu