ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5496.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5496/2017-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka ve věci posuzované I. S. , zastoupené procesní opatrovnicí JUDr. Věrou Škvorovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 75/4 a opatrovníkem O. S., zastoupeným JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 978/23, za účasti nezletilého, tč. v Dětském domově U., zastoupeného městem Černošice, o návrhu státního zastupitelství na omezení svéprávnosti a opatrovnictví , vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 22 Nc 1707/2016, o dovolání opatrovníka posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2017, č.j. 24 Co 181/2017-188, takto:
I. Dovolání opatrovníka posuzované proti rozsudku odvolacího soudu se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 20. ledna 2017, č.j. 22 Nc 1707/2016-151, výrokem I. omezil I. S. ve svéprávnosti v majetkové oblasti tak, že posuzovaná je schopna jednat samostatně jen v běžných záležitostech každodenního života, pořizovat pro případ smrti může jen ohledně osobních věcí a cenností, není schopna správy společného jmění manželů a zastupování manžela; v pracovní oblasti tak, že je schopna vykonávat pouze jednoduché práce a pro ně uzavírat vztahy s jednoduchým obsahem; v rodičovské odpovědnosti tak, že není schopna soustavné výchovy dítěte, jeho vzdělávání, určení místa bydliště, zastupování a správy jmění. Výrokem II. jmenoval opatrovníkem posuzované O. S. a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení placených státem. Rozhodl tak proto, že dospěl k závěru, že posuzovaná trpí duševní poruchou, v jejímž důsledku jsou narušeny její abstraktní i exekutivní funkce, posuzovaná je lehce zneužitelná, jedná zkratkovitě a impulzivně, aniž by domýšlela důsledky svého jednání. Není schopna soustavné péče o nezletilého syna, ani správy společného jmění, nebo zastupování manžela. Soud zvážil možnost využití mírnějších prostředků ochrany, z důvodu aktivního sociálního života posuzované a s ním spojeného rizika vzniku újmy se však k této možnosti nepřiklonil. Opatrovníkem I. S. soud jmenoval manžela posuzované, který hájí zájmy posuzované a jehož výběr soud odůvodnil i přes možnou kolizi pramenící z jeho opatrovnictví ve vztahu ke společné zletilé dceři.
K odvolání posuzované a jejího opatrovníka Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2017, č.j. 24 Co 181/2017-188, ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. tak, že opatrovníkem posuzované jmenoval O. S. a určil, že opatrovník je oprávněn a povinen zastupovat opatrovanku, jde-li o právní jednání týkající se nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje částku 3000 Kč a o jednání, jimiž dochází k realizaci práv a povinností vyplývajících ze zdravotního, důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní sociální podporu a jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a příspěvku na péči. Opatrovníkovi soud uložil podat soudu zprávu bezodkladně v případě, že se dozví o právních jednáních opatrovanky bez jeho součinnosti a v rozporu s jeho doporučeními, pokud opatrovance působí újmu. Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení placených státem.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že posuzovaná trpí duševní poruchou. U posuzované je narušena schopnost úsudku, schopnost orientovat se v běžných sociálních aktivitách, v zátěži dochází u posuzované ke zkratkovému jednání. S přihlédnutím ke skutečnosti, že posuzovaná je i přes duševní poruchu vlivem odborné léčby schopna samostatně zvládat záležitosti běžného života, oproti minulosti také spravovat svěřené finanční prostředky, v záležitostech nezletilého syna spolupracuje s orgánem sociálně-právní ochrany dítěte a nehrozí jí vznik závažné újmy, soud zvážil v otázce omezení svéprávnosti uložení mírnějších omezujících opatření. Dospěl k závěru, že v případě posuzované je možné namísto omezení svéprávnosti využít institut obecného opatrovnictví a vymezil rozsah opatrovnictví pro právní jednání týkající se nakládání se jměním a jednání v sociální oblasti. Shodně se soudem prvního stupně jmenoval posuzované opatrovníkem jejího manžela O. S., který se svým jmenováním souhlasil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal opatrovník posuzované dne 6. září 2017 dovolání, jehož přípustnost spatřuje především v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a současně by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel má za to, že soudy při zjišťování zdravotního stavu posuzované dostatečně nevzaly v úvahu dřívější diagnózu posuzované, a to, že u ní byl v minulosti zjištěn Klein-Levinův syndrom, tj. spánková porucha. Vzhledem ke skutečnosti, že projevy tohoto syndromu zasahují také psychiku člověka, soudy podle dovolatele pochybily tím, že nenařídily znalecké zkoumání z oboru spánkové neurologie, které by zjistilo, zda spánkový syndrom u posuzované definitivně vymizel. Dovolatel je přesvědčen, že znalecké zkoumání z oboru psychiatrie není v případě posuzované dostatečné, posuzovaná se ve vztahu k možným projevům Klein-Levinova syndromu může dostávat do život ohrožujících situací a povinnosti opatrovníka by tak měly být v souladu s výsledky znaleckého šetření rozšířeny. Z důvodu neúplného znaleckého zkoumání posuzované dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Uvedeným požadavkům dovolání opatrovníka posuzované nevyhovuje.
V projednávané věci dovolatel přípustnost dovolání nijak kvalifikovaným způsobem nevymezil. Pouze obecně uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a současně by tato právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Z podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel zejména vytýká odvolacímu soudu, že si nevyžádal znalecký posudek z oboru spánkové neurologie a otázku zdravotního stavu posuzované posoudil pouze na základě znaleckých výsledků z oboru psychiatrie. Dovolatel tak zákonu odpovídajícím způsobem nekvalifikuje důvod případné přípustnosti podaného dovolání v souladu s tím, co bylo vyloženo výše. Zejména neuvádí jaká právní otázka (na níž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu) nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, resp. která právní otázka by měla být takto dovolacím soudem vyřešena jinak (nelze přitom přehlédnout, že nad to takto obecně formulované důvody si v zásadě protiřečí). Dovolání tak nesplňuje náležitosti stanovené procesním předpisem.
Pro úplnost lze připomenout, že v daném řízení se odvolací soud zabýval aktuálním stavem posuzované a v souladu s konkrétními skutkovými zjištěními dospěl k závěru, že v současné situaci je posuzovaná schopná samostatného života, aniž by jí hrozila závažná újma. Odvolací soud se též zabýval otázkou uplatnění tzv. mírnějších opatření a dospěl k závěru, že tato opatření budou v případě posuzované dostatečná. Návrh na vypracování nového znaleckého posudku z oboru spánkové neurologie neshledal opodstatněným, neboť posuzovaná spánkovým syndromem již léta netrpí a tento důkaz je tak v současné situaci nadbytečný.
Dovolatel nesouhlasí se závěry soudu učiněnými po provedeném dokazování. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání.
S ohledem na již zmíněnou vadu podaného dovolání, která brání jeho projednání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.)
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu