ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5501.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5501/2016-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce T. V. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jindřicha z Lipé 113/24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 500 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 28/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 28 Co 266/2015-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 16. 4. 2015, č. j. 15 C 28/2015-57, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 500 000 000 Kč s příslušenstvím.
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o návrzích na nařízení výkonu soudních rozhodnutí ze dne 18. 6. 2009 a 2. 9. 2010.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 5. 5. 2016, č. j. 15 C 28/2015-177, ustanovil žalobci zástupce pro dovolací řízení (výrok I) a zároveň žalobce vyzval, aby jeho prostřednictvím podal do dvou měsíců od právní moci výroku I řádné dovolání proti napadenému rozsudku, jinak Nejvyšší soud řízení zastaví (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce do výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka ústavní konformity promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2125/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 1538/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3252/12).
Otázka počátku běhu promlčecí lhůty přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. taktéž nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud určil, že subjektivní promlčecí doba uvedená v §32 odst. 3 OdpŠk počala běžet od okamžiku, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně, č. j. 22 P 162/2009-606, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2012, č. j. 23 Co 343/2011-798, kterým byl pravomocně žalobci zakázán styk se svými nezletilými syny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 117/12).
Ani při řešení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když neshledal okolnosti svědčící pro zneužití tohoto subjektivního práva žalované na úkor žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2369/11). Ostatně ani sám žalobce neuvádí, jak mu mělo být ze strany státu zabráněno ve včasném uplatnění jeho nároku.
Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobce, aby výše uvedené otázky vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 27. února 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu