ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5872.2017.2
sp. zn. 30 Cdo 5872/2017-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 , o zaplacení 251.018,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 66/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017, č. j. 13 Co 172/2017-178, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001, v němž vystupoval jako poškozený.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2017, č.j. 11 C 66/2014-139, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 15.436 Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 235.582 Kč s příslušenstvím a výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 28.798 Kč. Soud prvního stupně vyšel z toho, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Samo řízení se vyznačovalo extrémní skutkovou a procesní složitostí a nebyla shledána nečinnost orgánů veřejné moci ve smyslu nedůvodných průtahů. Žalobce jako poškozený se na délce tohoto řízení nijak nepodílel. Posuzované řízení jako řízení trestní bylo obecně řízením s typově vyšším významem, ale žalobce se ho nezúčastnil jako obviněný/obžalovaný, ale v postavení poškozeného, který v adhezním řízení uplatnil nárok na náhradu škody, tedy majetkový nárok. V adhezním řízení poškozený nemůže důvodně očekávat, že o jeho nároku bude v trestním řízení s konečnou platností rozhodnuto, může být se svým nárokem též odkázán zcela nebo z části na řízení občanskoprávní. Z tohoto hlediska považoval soud prvního stupně význam řízení pro žalobce za nižší. Naopak ke snížení tohoto významu pro poškozeného nemohlo dojít z důvodu velkého množství poškozených v dané věci. Nesprávný úřední postup byl způsobilý přivodit žalobci nemajetkovou újmu, za kterou mu náleží zadostiučinění v penězích. Soud prvního stupně vyšel ze základní částky 15.000 Kč za rok řízení, resp. 1.250 Kč za měsíc řízení, redukované na jednu polovinu za první dva roky řízení. Z hlediska složitosti řízení soud tuto částku snížil o 40 %, z důvodů stupňů soudní soustavy pak o dalších 30 % a z důvodu sníženého významu řízení pro poškozeného pak o dalších 20 %. Při akceptaci částky 2.314,- Kč, kterou žalovaná již žalobci zaplatila, považoval soud prvního stupně žalobu za důvodnou co do částky 15.346,- Kč. Ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, plně se ztotožnil s jeho závěry a rozsudkem ze dne 7. června 2017, č. j. 13 Co 172/2017-178, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl (dále též „dovolatel“) v zamítavé části (zřejmě má na mysli výrok I. pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) dovoláním ze dne 13. září 2017.
Dovolatel přípustnost tohoto dovolání vyvozuje z konstatování, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (přičemž odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp.zn. Cpjn 206/2010). Nadto je přesvědčen, že daný případ je natolik unikátní, že takováto otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Dovolatel je přesvědčen, že soudy obou stupňů při svém výpočtu částky peněžitého zadostiučinění pochybily, když markantním způsobem přecenily dopad složitostí předmětného řízení na jeho celkovou délku, snížení o 30 % za průběh řízení před všemi stupni soudní soustavy považuje za de facto již učiněné snížení pro složitost věci a konečně nesouhlasí s údajně sníženým zájmem poškozených na řízení o 20 %. Domnívá se proto, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném vyřešení otázky hmotného práva, přičemž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. se jedná o otázku, která v takovéto podobě dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebyla . Závěrem navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a přiznal žalobci náhradu nemajetkové újmy v penězích i ve zbývající výši, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Na tomto místě lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Nejvyšší soud konstatuje, že žalobce nesouhlasí s hodnocením významu složitosti posuzovaného řízení, významu závažnosti nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout, snížením základní částky jednak pro složitost řízení a jednak pro počet instancí, před nimiž řízení probíhalo a v důsledku toho přiznané finanční satisfakce soudem prvního stupně i soudem odvolacím.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v daném případě dáno není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Námitka žalobce, že odvolací soud „přecenil dopad složitosti posuzovaného řízení“ v souvislosti s jeho celkovou délkou, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř., když odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu přihlédl k tomu, že délka řízení byla ovlivněna extrémní skutkovou, právní a procesní složitostí věci danou jak sofistikovaností spáchané trestné činnosti, na níž se podílelo více osob, tak rovněž skutečností, že se na rozhodování věci opakovaně podílely soudy všech stupňů soudní soustavy [srovnej část IV písm. a) Stanoviska].
Podle dovolatele se měly soudy dopustit dvojího snížení základní částky o 40 % a 30 % z jediného důvodu, neboť kritérium složitosti řízení již v sobě obsahuje též kritérium počtu instancí, v nichž byla věc řešena. Výše uvedená otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ve jmenovaném rozhodnutí dovolací soud uvedl: „Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, jenž je citovaný ve Stanovisku). Soudy by proto při posuzování kriteria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhá na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Není rozhodné, zda soudy formálně zařadí hodnocení „více instancí“ do kritéria složitosti řízení, nebo zda je uvedou zcela samostatně, v obou případech se po obsahové stránce jedná o hodnocení složitosti řízení.“
V projednávané věci soudy zcela odůvodnily, že šlo o trestní řízení vyznačující se extrémní skutkovou a procesní složitostí danou rozsahem trestné činnosti, která byla prověřována a následně projednávána, vysokým počtem poškozených, obrovským množstvím obstaraných a provedených důkazů, včetně znaleckých posudků, vedení řízení proti šesti a následně proti třem obviněným/obžalovaným. Původní řízení proběhlo též třikráte před Městským soudem v Praze, třikrát před Vrchním soudem v Praze a dvakrát před Nejvyšším soudem. Zřejmé tedy je, že k dvojímu započítání kritéria více instancí nedošlo. Jak vyplývá z výše citované části rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2013, sp.zn. 30 Cdo 675/2013, formální zařazení hodnocení kritéria více instancí není rozhodné (srovnej také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 5148/2014). Správně tedy postupoval jak soud prvního stupně, který pro popsanou právní a skutkovou složitost řízení základní částku snížil o 40 % a k dalšímu 30 % snížení dospěl pro kritérium více instancí, tak i soud odvolací.
Ani otázka významu řízení pro žalobce přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl k tomu, že rozhodování soudu o nároku poškozeného v adhezním řízení se významně odlišuje od rozhodování o totožném nároku před soudem v řízení civilním, a že se tedy význam předmětu řízení pro poškozeného liší v závislosti na tom, zda jsou práva či povinnosti uplatňována v adhezním řízení, nebo v řízení před civilním soudem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015).
Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, jestliže při hodnocení významu řízení pro poškozeného přihlédl též k dalším konkrétním skutečnostem, které s ohledem na výjimečnou povahu posuzovaného trestního řízení, objektivně nezůstaly bez vlivu na trvání a intenzitu žalobcem pociťované nemajetkové újmy [k posouzení všech okolností daného případu srovnej část IV d) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“], a to k celkové výši způsobené škody a vysokému počtu poškozených. V tomto směru je souladné s judikaturou Nejvyššího soudu též konstatování odvolacího soudu, že po pravomocném odsouzení obžalovaného P. S., jemuž byla uložena povinnost nahradit žalobci škodu, se změnil význam posuzovaného trestního řízení z hlediska toho, co pro žalobce od tohoto okamžiku bylo nadále „v sázce“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo usnesení téhož soudu ze dne 31. července 2010, sp. zn. 30 Cdo 2190/2017).
Z vyloženého je tedy možno vyvodit, že se v daném případě odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Předmětné dovolání tak není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř.; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243c odst. 1 věty první a odst. 2 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu