ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5964.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5964/2017-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka ve věci posuzovaného J. M. , zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, za účasti Okresního státního zastupitelství v Táboře, stálého opatrovníka Města Bechyně, se sídlem Bechyně, nám. T. G. Masaryka 2, Z. M. a J. M., o svéprávnost a opatrovnictví , vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 30 P 154/2013, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 9. března 2017, č.j. 15 Co 560/2016-240, takto:
I. Dovolání posuzovaného proti rozsudku odvolacího soudu se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 29. srpna 2016, č.j. 30 P 154/2013-198, výrokem I. omezil J. M. ve svéprávnosti tak, že posuzovaný není způsobilý samostatně právně jednat ve věcech zajištění v hmotné nouzi a státní sociální podpory, příspěvku na péči a dávek pro zdravotně postižené, ve věcech realizace práva na sociální služby, nemocenského a důchodového zabezpečení, nakládání se jměním v jakékoli hodnotě, nakládání s peněžními prostředky ve výši přesahující částku 500 Kč týdně, vyplácenou ve dvou splátkách po 250 Kč, ve věcech smluvních a majetkových závazků, změn stávajících právních vztahů a zakládání nových právních vztahů, ve věcech posouzení poskytnutí zdravotních služeb, popřípadě důsledků jejich poskytnutí a ve věcech pracovněprávních vztahů. Výrokem II. jmenoval opatrovníkem posuzovaného Město Bechyně a výrokem III. rozhodl, že opatrovník je oprávněn za opatrovance právně jednat při všech právních jednáních, v nichž je shora uvedeným rozhodnutím omezena jeho svéprávnost, s výjimkou záležitostí týkajících se vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských práv a povinností, jakož i pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání. Výrokem IV. soud rozhodl, že opatrovník je oprávněn spravovat jmění opatrovance v rozsahu běžné správy jmění; nejedná-li se o běžnou záležitost, vyžaduje se k naložení se jměním zastoupeného schválení soudu. Výrokem V. soud změnil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 18.12.2012, č.j. 12 Nc 831/2012-61, ve výroku o svéprávnosti a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 9.5.2012, č.j. 32 Nc 6802/2012-16, o ustanovení opatrovníka. Výroky VI. a VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení placených státem.
Soud prvního stupně zahájil usnesením ze dne 4. května 2015 podle §13 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“) řízení o svéprávnosti posuzovaného J. M. bez návrhu, neboť rozsudkem ze dne 18. prosince 2012, č.j. 12 Nc 831/2012-61, omezil posuzovaného ve způsobilosti k právním úkonům a dále usnesením č.j. 32 Nc 6802/2012-16, ze dne 9. května 2012 ustanovil posuzovanému opatrovnicí jeho matku Z. M. a podle §3033 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) nabudou osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům přede dnem účinnosti o.z., tj. před 1. lednem 2014, svéprávnosti nejpozději uplynutím tří let ode dne účinnosti o.z., ledaže soud rozhodne jinak. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzovaný trpí v důsledku dlouhodobého požívání a závislosti na alkoholu duševní poruchou, která není jen přechodná, následkem které není schopen sám právně jednat, aniž by tím vystavil sám sebe nebezpečí újmy, není schopen hospodařit s penězi a jměním, není schopen pravidelně pracovat, ani ochoten podstoupit odvykací léčbu. Za podmínky, že je posuzovaný střízlivý, je schopen vyřizovat určité záležitosti a právně jednat. Pro jeho stav by byl pobyt v protialkoholní léčebně jednoznačně prospěšný, posuzovaný však k léčbě není podle závěrů znaleckého posudku nijak motivován. Ve srovnání s jeho zdravotním stavem v roce 2012 se však stav posuzovaného zlepšil. Soud dospěl k závěru, že v situaci, kdy nikdo ze členů rodiny a blízkých posuzovaného není ochoten vykonávat funkci opatrovníka posuzovaného či mu jinak pomáhat, nelze využít možnost uložit posuzovanému méně omezující opatření, jakým je nápomoc při rozhodování či zastoupení členem domácnosti a omezení jeho svéprávnosti je pak v souladu se zájmem posuzovaného. Soud přihlédl k doporučení znalce a Města Bechyně a rozhodl, že peníze budou posuzovanému vypláceny po menších splátkách.
K odvolání posuzovaného Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 9. března 2017, č.j. 15 Co 560/2016-240, ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že u posuzovaného byl shledán rozvinutý syndrom závislosti na alkoholu a degradace osobnosti, na svůj stav nemá posuzovaný dostatečný náhled a neabsolvuje-li protialkoholní léčbu, je prognóza jeho poruchy značně nepříznivá. Posuzovaný trpí podle znaleckého posudku duševní poruchou, která ovlivňuje jeho schopnost právně jednat tak, že si svým jednáním může způsobit vážnou újmu. S přihlédnutí ke skutečnosti, že posuzovaný utratí většinu peněz za alkohol, soud rozhodl, že k ochraně zájmů posuzovaného mu budou vypláceny peníze ve dvou týdenních splátkách po 250 Kč. Soud potvrdil rozhodnutí o omezení svéprávnosti posuzovaného, jak plyne z rozsudku soudu prvního stupně, také z důvodu, že žádný z příbuzných posuzovaného se nechtěl ujmout funkce opatrovníka J. M. a soudu tak nezbývala jiná možnost, než posuzovanému jmenovat opatrovníkem Město Bechyně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal posuzovaný prostřednictvím ustanoveného zástupce advokáta JUDr. Aleše Janů dne 20. října 2017 dovolání, jehož přípustnost spatřuje především v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek procesních práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel má za to, že soudy nevzaly v úvahu judikaturu dovolacího a Ústavního soudu, z níž vyplývá, že posuzovaný musí být v řízení zastoupen nikoliv hmotněprávním opatrovníkem, ale opatrovníkem jmenovaným v tomto řízení ad hoc. V případě dovolatele mu soud prvního stupně zvláštního opatrovníka podle §37 odst. 1 z.ř.s. nejmenoval a k jeho jmenování nedošlo ani následně odvolacím soudem. V dané situaci nezbývá, než toto rozhodnutí považovat za nezákonné. Dovolatel dále poukazuje na soudy nedostatečně zjištěný aktuální skutkový stav, neboť znalec vyšetřoval posuzovaného v dubnu 2016 a odvolací soud rozhodl až v březnu 2017, aniž by zjišťoval, jaký je stav posuzovaného rok poté. Posuzovaný byl přitom omezen ve svéprávnosti z důvodu nadměrného požívání alkoholu. Nyní již nepije a má za to, že netrpí žádnou duševní poruchou. Dovolatel nesouhlasí s omezením týkajícím se nakládání s peněžními prostředky a uvádí, že v současné situaci by jeho matka za určitých okolností souhlasila s výkonem funkce opatrovnice. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Obsah podaného dovolání v posuzované věci však jeho přípustnost nezakládá.
V projednávané věci dovolatel k přípustnosti dovolání uvedl, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek procesních práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nepřihlédl k judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu, z níž vyplývá, že posuzovaný musí být v řízení zastoupen nikoliv hmotněprávním opatrovníkem, ale opatrovníkem jmenovaným v tomto řízení ad hoc. V případě dovolatele mu soud prvního stupně nejmenoval zvláštního opatrovníka podle §37 odst. 1 z.ř.s., k jeho jmenování nedošlo ani následně odvolacím soudem a rozhodnutí obou soudů jsou tak nezákonná.
Dovolatel uvádí, že jím vymezená otázka jmenování opatrovníka byla vyřešena v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 866/16. Dovolací soud nicméně shledal, že zásady uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu nebyly ze strany odvolacího soudu nijak porušeny. Posuzovaný byl před soudem prvního i druhého stupně zastoupen opatrovnicí Z. M., kterou v souladu s ustanovením §37 odst. 1 z.ř.s. soud jmenoval posuzovanému již usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 9. května 2012, č.j. 32 Nc 6802/2012-16, a pro jmenování kolizního opatrovníka nebyl v případě posuzovaného zákonný důvod. Nesouhlas posuzovaného se zákonnou úpravou nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání.
Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že posoudil otázku zdravotního stavu dovolatele na základě předloženého znaleckého posudku z května 2016 a nevyžádal si nový znalecký posudek, ačkoli se stav posuzovaného v mezidobí zlepšil, posuzovaný nepije, netrpí žádnou duševní poruchou a žádá přezkoumání svého zdravotního stavu.
S uvedeným názorem posuzovaného se dovolací soud nemůže ztotožnit. Zejména je třeba zdůraznit, že posuzovaný podle závěrů znaleckého posudku trpí rozvinutým syndromem závislosti na alkoholu a degradací osobnosti, přičemž ze spisu vyplývá, že problémy s alkoholem má posuzovaný již od svých 18 let. Posuzovaný nemá náhled na svůj zdravotní stav a bez absolvování protialkoholní léčby s trvalou abstinencí nelze očekávat zlepšení zdravotního stavu posuzovaného trvalého charakteru. Z protokolu o jednání odvolacího soudu vyplývá, že se stav posuzovaného v poslední době zlepšil, avšak posuzovaný stále odmítá podstoupit protialkoholní léčbu, tudíž mu i nadále hrozí v případě plné svéprávnosti závažná újma.
Při verifikaci toho, zda v případě posuzovaného – člověka omezeného ve svéprávnosti – došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vyústit v navrácení jeho (plné) svéprávnosti, je prvořadým úkolem soudu uvážit, zda posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po provedeném dokazování, v němž soustředí nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle §55 odst. 1 a 2 o.z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je (opravdu) nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k té které (zákonem předvídané) mírnější formě a pro posuzovaného méně omezujícího opatření (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016).
Odvolací soud se v souladu s výše uvedenými zásadami zabýval aktuálním stavem posuzovaného a v souladu s konkrétními skutkovými zjištěními dospěl k závěru, že posuzovaný nemá náhled na svou nemoc, že odmítá léčení a že mu hrozí závažná újma v případě zachování plné svéprávnosti. Již soud prvního stupně se též zabýval otázkou uplatnění tzv. mírnějších opatření, nicméně dospěl k závěru o jejich nepoužitelnosti v daném případě. Návrh na vypracování revizního znaleckého posudku neshledal dovolací soud opodstatněným, neboť posuzovaný žádnou lékařskou zprávou o absolvování protialkoholní léčby nedoložil své tvrzení, že (již) nepije. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru o nutnosti omezení ve svéprávnosti, jeho postup se nijak neodchyluje od postupu vymezeného právními předpisy a judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014, či jeho rozsudek ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010).
Z podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel zejména též nesouhlasí se skutkovými závěry soudů obou stupňů. Tím však nenaplňuje kriterium přípustnosti dovolání, jak je má na mysli ustanovení §237 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §241a odst. 1 téhož zákona.
Protože tedy nebylo podané dovolání shledáno přípustným, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. února 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu