ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5982.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5982/2017-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně I. D. , zastoupené Mgr. Magdou Fekiačovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Školní 3362/11, proti žalované V. K., v době podání žaloby pracovištěm Městský soud v Praze, se sídlem v Praze 2, Spálená 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 31/2017 o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2017, č.j. 58 Co 231/2017-85, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 19.6.2017, č.j. 58 Co 231/2017-85, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4.4.2017, č.j. 37 C 31/2017-70, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně, aby byla v řízení osvobozena od soudních poplatků a aby jí byl ustanoven zástupce z řad advokátů.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že poměry žalobkyně neodůvodňují osvobození od soudních poplatků, navíc vylíčení žalobních tvrzení zůstalo přes výzvu soudu natolik obecné, že nelze určit, na jakém skutkovém základě se žalobkyně domáhá žalované částky a nelze tak ani posoudit, zda jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Procesní podmínky pro vyhovění návrhu žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení právního zástupce tak nebyly splněny.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dne 1.9.2017 včasné dovolání, ve kterém zároveň vznesla požadavek na odklad právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19.6.2017, č.j. 58 Co 231/2017-85. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., „neboť má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolatelka má za to, že v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, je třeba v usnesení uvést, jakým způsobem má být podání opraveno nebo doplněno a nepostačí, „pokud soud uvede jen, aby účastník doplnil žalobu tím, že uvede skutková tvrzení, o která opírá svůj nárok“, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že díky nekonkretizovanému napadenému jednání nebyla soudu dána možnost zjistit, zda jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že změní rozhodnutí soudu prvního stupně, že žalobkyni se osvobození od soudních poplatků přiznává a žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce z řad advokátů se vyhovuje.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014; po té se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). Jde tedy o právní otázku, na jejímž řešení bylo rozhodnutí odvolacího soudu skutečně založeno. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně nijak nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolatelka v dovolání uvádí, že vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, nijak však právní otázku nekonkretizuje a nespecifikuje, v čem má být posouzena jinak. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Jestliže tedy v souzené věci dovolání trpí popsanou zásadní procesní vadou, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o.s.ř. nelze uvažovat za situace, kdy je zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy bylo dovolání dovolacím soudem bez zbytečných odkladů po předložení věci odmítnuto, nebylo již o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodováno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu