ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.6002.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 6002/2016-108
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobkyně Czechoslovak Spirit s. r. o., IČ 27670252, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalovaným 1) GURLEX GROUP CZ s. r. o., IČ 27725511, se sídlem v Brně, Bohunická 517/55, a 2) GAS Familia, s. r. o. Stará Ľubovňa , IČ 31691552, se sídlem ve Staré Ľubovni, Prešovská 8, Slovenská republika, zastoupených Mgr. Tomášem Zachou, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, o zaplacení 1 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 120/2015, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, č. j. 39 Co 160/2016-80, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, č. j. 39 Co 160/2016-80, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 2. 2016, č. j. 39 C 120/2015-63, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 30. 4. 2015 domáhá náhrady škody v podobě ušlého zisku, která jí měla vzniknout z důvodu neplatného odstoupení žalovaných od smlouvy o obchodní spolupráci a výhradním prodeji, ve které se žalované zavázaly společně a nerozdílně dodávat výhradně žalobkyni lihoviny dle aktuální nabídky žalované 2) s tím, že tyto lihoviny nebudou dodávat do obchodních sítí v České republice (dále jen „ČR“) bez souhlasu žalobkyně.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 8. 2016, č. j. 39 Co 160/2016-80, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 4. 2. 2016, č. j. 39 C 120/2015-63, kterým soud zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovanými.
3. Žalované vznesly u soudu prvního stupně námitku místní nepříslušnosti s tím, že podle jejich názoru není důvod aplikovat ustanovení §87 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že podle §81 odst. 1 písm. b), §105 odst. 4 občanského soudního řádu a podle čl. 5 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dále jen „nařízení Brusel I“, je jeho místní příslušnost dána, neboť ke škodné události, respektive ztrátě zisku, docházelo s ohledem na teritoriální určení předmětné smlouvy na území celé ČR.
4. Odvolací soud zdůraznil, že se žalobkyně po žalovaných domáhá zaplacení žalované částky s tvrzením, že dne 19. 12. 2007 uzavřela s žalovanými trojstrannou smlouvu o obchodní spolupráci a výhradním prodeji (dále jen „Smlouva“), podle níž se žalované zavázaly dodávat výhradně žalobkyni lihoviny dle aktuální nabídky žalované 2), přičemž se žalované zavázaly, že nebudou dodávat zboží do obchodních sítí v ČR bez souhlasu žalobkyně. Ve vztahu k žalované 2) dovozovala žalobkyně mezinárodní příslušnost soudu prvního stupně z čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I bis“, a z toho, že Smlouva byla teritoriálně sjednána pro území ČR. Místní příslušnost podle §87 písm. b) občanského soudního řádu dovozovala z toho, že k neplatnému odstoupení došlo dopisem do sídla žalobkyně a že škoda vznikla jednáním žalovaných, které začaly porušovat smlouvu v důsledku porušení závazku nedistribuovat zboží jinak než prostřednictvím žalobkyně. Žalovanou částku požadovala jako ušlý zisk, kterého by mohla dosáhnout, pokud by zboží bylo distribuováno od 1. 1. 2011 jejím prostřednictvím.
5. Odvolací soud posoudil otázku místní příslušnosti podle nařízení Brusel I bis, které nabylo účinnosti 10. 1. 2015, neboť žaloba byla podána k soudu po datu nabytí jeho účinnosti a ani z přechodných ustanovení nelze dovodit, že by na danou věc mělo být použito nařízení dříve platné. Odvolací soud dovodil, že se žalobkyně dovolává deliktní odpovědnosti žalovaných a mezinárodní, ale i místní příslušnost soudu se tak v případě žalované 2) řídí čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Podle odvolacího soudu nelze místní příslušnost soudu prvního stupně dovodit z události vedoucí ke vzniku škody, neboť tvrzené nedůvodné odstoupení od Smlouvy samo o sobě ke vzniku škody nevedlo, ve Smlouvě nebylo sjednáno konkrétní místo plnění a žalobkyně v žalobě neuváděla, do obvodu kterého okresního (obvodního) soudu žalované zboží dodávaly, a to ani podle jimi uzavřené Smlouvy, ani v případě jejího tvrzeného porušování. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně požaduje po žalovaných nahradit ušlý zisk, tedy újmu spočívající v tom, že u ní nedošlo v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Ušlý zisk však žalobkyně koncipovala jako nárok z porušení Smlouvy a výpočet odvodila od svého zisku za minulá léta, nikoli od toho, co místo ní získaly žalované, tedy nezávisle na skutečnosti, že místo ní zboží dodával někdo jiný. Za této situace lze dle názoru odvolacího soudu dovodit, že místem vzniku škody je místo, kde žalobkyně sídlí, neboť v důsledku v žalobě popisované události k rozmnožení jejího majetku nedošlo. Na základě výše uvedeného odvolací soud uzavřel, že příslušnost soudů ČR k projednání věci vůči žalované 2) je podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis dána a že je podle tohoto ustanovení dána i místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 k projednání a rozhodnutí věci. Ve vztahu k žalované 1) pak místní příslušnost plyne z §11 odst. 2 občanského soudního řádu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadly žalované v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnily následující dovolací důvody:
7. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku výkladu podmínek aplikace čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, která buďto v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo odvolací soud vyložil toto ustanovení v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (např. v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2826/2015, nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013), a to za předpokladu, že je ve věci možno vycházet z judikatury dovolacího soudu týkající se čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I. Podle názoru žalovaných aplikoval odvolací soud čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis nesprávně, když v dané věci za splnění podmínky pasivní legitimace žalované 2), jejíž nedostatek byl žalovanými také namítán, posoudil předmět sporu jako deliktní věc a jednání žalovaných jako deliktní. Žalované uvádějí, že předmětem řízení je tvrzený nárok žalobkyně na náhradu zisku, který jí měl ujít v důsledku porušení závazku žalovaných ze Smlouvy, konkrétně závazku nedodávat zboží do obchodních sítí v ČR bez souhlasu žalobkyně. Žalovaná 2) však nikdy podle žalovaných v souvislosti se Smlouvou ani bez ohledu na Smlouvu do ČR zboží nedovážela, tedy nemohla také nikdy v této souvislosti porušit smluvní závazek ze Smlouvy. Tuto zcela zásadní skutečnost pro posouzení použití nařízení Brusel I bis však oba soudy pominuly. Žalované jsou dále toho názoru, že ve věci hypotetického nároku žalobkyně na ušlý zisk, který je žalobkyní dovozován z porušení smluvního závazku, by měl být aplikován v projednávané věci čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, a to konkrétně čl. 7 odst. 1 písm. b) první odrážka, neboť ten je přiléhavý ve věcech týkajících se prodeje zboží a jako samostatně určující hledisko pro stanovení mezinárodní příslušnosti.
8. Dále odvolací soud podle žalovaných nesprávně posoudil otázku výkladu pojmu „místo škodné události“ jako určovatele mezinárodní a místní příslušnosti soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřují žalované v tom, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Žalované uvádějí, že místo škodné události spočívající v ušlém zisku žalobkyně, nelze bez dalšího ztotožnit s místem sídla žalobkyně, když ona sama v žalobě uvádí, že takovým místem je území celé ČR. Žalované jsou toho názoru, že místem vzniku škody ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis je místo, kde se tvrzená škoda konkrétně projeví a toto místo nelze automaticky spojovat se sídlem žalobce, neboť takový výklad by byl pouhou spekulací, která neodpovídá „realitě skutečného světa“. Žalované jsou přesvědčeny, že odvolací soud i soud prvního stupně byly povinny se zabývat hypoteticky možným místem škodné události vedoucí k ušlému zisku žalobkyně a výkladem tohoto pojmu v souvislosti s nařízením Brusel I bis a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), popřípadě se v této věci obrátit na SDEU s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.
9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalované byly společně a nerozdílně zavázány ze „Zmluvy o obchodné spolupráci a výhradnom predaji“ ze dne 19. 12. 2007, ve znění dodatku ze dne 31. 12. 2009. Skutečnost, že žalobkyně do té doby uzavírala dílčí kupní smlouvy výhradně s žalovanou 1), je zcela irelevantní, když závazek nedodávat zboží žalované 2) na území ČR třetím osobám bez souhlasu žalobkyně, tedy porušený závazek, stíhal obě žalované společně a nerozdílně. Tato skutečnost pak zakládá pravomoc českých soudů vůči žalované 2). Pro případ, že by se dovolací soud při určování místní příslušnosti ztotožnil s argumentací žalovaných směřující k aplikaci čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka první nařízení Brusel I bis, domnívá se žalobkyně, že i tehdy by byl stále místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 1, neboť místem dodání je na základě Smlouvy sídlo žalobkyně. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že pro určení místní příslušnosti je rozhodný čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, je žalobkyně s přihlédnutím k povaze žalovanými porušeného závazku toho názoru, že místně příslušné jsou všechny okresní (obvodní) soudy ČR, tedy včetně Obvodního soudu pro Prahu 1.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání je přípustné pro řešení otázky výkladu podmínek aplikace čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, neboť uvedená právní otázka doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Dovolání je důvodné.
16. Nejvyšší soud se v rozhodované věci zabýval otázkou určení místně příslušného soudu ve věci s mezinárodním prvkem, který je dán sídlem žalované 2) na území Slovenské republiky. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno dne 30. 4. 2015, vycházel Nejvyšší soud při jejím posouzení z nařízení Brusel I bis, které má aplikační přednost před vnitrostátním právem členských států a které, jak je dále vysvětleno, upravuje v ustanoveních použitelných na tuto věc jak mezinárodní, tak i místní příslušnost.
17. Podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.
18. Podle čl. 7 nařízení Brusel I bis platí, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,
1) a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:
- v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno,
- v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty,
c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).
2) ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.
19. Pro posouzení důvodnosti dovolání žalovaných je nezbytné zejména objasnit, zda se na žalobkyní uplatňovaný nárok na náhradu škody vztahuje ustanovení čl. 7 odst. 1, nebo čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Ze znění daných ustanovení je přitom ve vztahu k žalované 2) zřejmé, že upravují jak mezinárodní, tak i místní příslušnost.
20. Článek 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis se aplikuje ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, zatímco čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis se použije v případě, že „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“. Vzhledem k tomu, že znění čl. 7 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I bis je shodné se zněním čl. 5 odst. 1 a 3 nařízení Brusel I, je třeba při jeho interpretaci vycházet z judikatury SDEU k těmto ustanovením (srov. bod 34 recitálu a čl. 80 nařízení Brusel I bis; DICKINSON, A., LEIN, E. The Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 26-27).
21. Slovní spojení „ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis a „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení musejí být vykládány autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům nařízení, aby bylo zajištěno jeho jednotné uplatňování ve všech členských státech. Nemohou být proto chápány jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu projednávaného před vnitrostátním soudem v příslušném vnitrostátním právu (srov. rozsudky SDEU ze dne 13. 3. 2014, ve věci C-548/12, M. B. proti Fabrication de Montres Normandes EURL a K. F., bod 18, a ze dne 14. 7. 2016, ve věci C-196/15, Granarolo SpA proti Ambrosi Emmi France SA, bod 19).
22. Věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis zahrnují všechny návrhy, které usilují o určení odpovědnosti žalovaného a které nesouvisí se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve věci C-548/12, B. , bod 20).
23. Podstatou posouzení důvodnosti dovolání je tak zodpovězení otázky, zda žaloba na náhradu škody podaná žalobkyní patří mezi případy, kdy „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“. Určení, zda má projednávaná věc smluvní povahu, se provádí nezávisle na její kvalifikaci podle vnitrostátního práva. Nestačí, že byla podána žaloba na určení občanskoprávní odpovědnosti jednou ze smluvních stran, ale je nutné posoudit, zda lze vytýkané jednání považovat za porušení smluvních povinností, jež mohou být určeny s přihlédnutím k předmětu smlouvy (srov. výše uvedené rozsudky SDEU ve věci C-548/12, B. , body 21 a 24, a ve věci C-196/15, Granarolo SpA , body 21 a 22).
24. Obecně platí, že pro určení „smluvní povahy“ věci je rozhodující posouzení, zda mezi stranami existuje smluvní vztah na základě písemně uzavřené smlouvy nebo dlouhodobý obchodní vztah vyznačující se existencí mlčky sjednaných povinností stran, který lze kvalifikovat jako smluvní (srov. rozsudek SDEU ve věci C-196/15, Granarolo SpA , body 24 a 25). V dalším kroku je nezbytné určit, zda závazek, jehož porušení je předmětem žaloby, vyplývá z těchto smluvních vztahů. Tak tomu je a priori v případě, kdy se smlouva mezi žalovaným a žalobcem jeví jako nezbytná k prokázání dovolené či naopak nedovolené povahy jednání vytýkaného první osobě osobou druhou. V případě, že předmětem žaloby je nárok na náhradu škody, je nezbytné zjistit, zda lze za příčinu škody rozumně považovat porušení práv a povinností ze smlouvy mezi účastníky původního řízení (srov. rozsudek SDEU ve věci C-548/12, B. , body 23, 25 a 26).
25. S ohledem na skutečnost, že se žalobkyně domáhá náhrady škody z titulu porušení závazku sjednaného ve smlouvě, lze konstatovat, že se v daném případě jedná o věc smluvní povahy a spadá tedy do kategorie žalob, jejichž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“. Pro určení mezinárodní i místní příslušnosti soudu je z toho důvodu v projednávané věci aplikovatelný čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
26. Námitka žalovaných, že žalovaná 2) zboží do ČR nedovážela a tudíž nemohla v této souvislosti porušit smluvní závazek ze smlouvy, není důvodná, neboť tato skutečnost není pro posouzení mezinárodní příslušnosti relevantní. Daná námitka se totiž netýká otázky mezinárodní příslušnosti, založené výlučně na existenci smluvního vztahu mezi stranami, na jehož porušení žalobkyně konstruuje svůj nárok, ale směřuje již k meritornímu posouzení toho, zda žalovaná 2) skutečně svůj smluvní závazek porušila.
27. V této souvislosti je nezbytné poukázat na to, že při určování mezinárodní pravomoci (příslušnosti) není soud povinen provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku, i když jsou tvrzení jedné strany zpochybňována druhou stranou. Soud může posoudit mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici (srov. rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays Bank plc , body 64 a 65, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015). Podrobné zkoumání podmínek vzniku nároku na náhradu škody bude předmětem meritorního zkoumání předmětu sporu.
28. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že mezinárodní příslušnost soudů ČR k projednání věci vůči žalované 2) je dána podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, které je určující také pro určení místní příslušnosti, je jeho právní posouzení dané otázky nesprávné a námitka žalovaných je v tomto ohledu důvodná. V dalším řízení bude na soudu, aby zvážil, zda je namístě aplikovat na mezinárodní i místní příslušnost ve vztahu žalobkyně a žalované 2) první nebo druhou odrážku čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis. Pro usnadnění úvah soudů nižších stupňů k tomu Nejvyšší soud považuje za podstatné uvést obiter dictum následující.
29. Rozhodující pro posouzení uvedené otázky bude zjištění, zda smlouvu mezi žalobkyní a žalovanými lze kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb nebo jako smlouvu o prodeji zboží. V tomto ohledu je třeba připomenout, že pro účely kvalifikace smlouvy je třeba vycházet ze závazku, který je charakteristický pro dotčenou smlouvu. Smlouva, jejímž charakteristickým závazkem je dodání zboží, bude kvalifikována jako „prodej zboží“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) první odrážky nařízení Brusel I bis; smlouva, jejímž charakteristickým závazkem je poskytování služeb, bude charakterizována jako „poskytování služeb“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky tohoto nařízení (srov. rozsudky SDEU ze dne 25. 2. 2010, ve věci C-381/08, Car Trim GmbH proti KeySafety Systems Srl. , body 31 a 32, a ze dne 19. 12. 2013, ve věci C-9/12 , Corman-Collins SA proti La Maison du Whisky SA , body 34 a 35).
30. Jak konstantně judikuje SDEU, pojem „služba“ je třeba pojímat jako „vykonávání určité činnosti za úplatu“ (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve věci C-9/12, Corman-Collins SA , bod 37). Ve vztahu k prvnímu kritériu této definice, jímž je existence činnosti, je rozhodující zjištění, zda charakteristickým plněním poskytovaným jednou smluvní stranou druhé smluvní straně byla distribuce zboží, a zda mohl distributor nabízet zákazníkům služby a výhody, které nemůže poskytovat pouhý prodejce, a získat pro zboží dodavatele větší podíl na místním trhu, např. se účastnil propagačních akcí dodavatele či jiné obchodní strategie dodavatele. Typická distribuční smlouva je uzavírána ve formě rámcové dohody, jejímž předmětem je závazek spočívající v dodání a zásobování sjednaný do budoucna dvěma hospodářskými subjekty. V těchto případech je rovněž běžné, že si smluvní strany upravují zvláštní podmínky týkající se distribuce zboží (srov. rozsudek SDEU ve věci C-9/12, Corman-Collins SA , bod 28).
31. V dalším řízení se tak soudy musejí zabývat otázkou, zda smluvní vztahy mezi žalobkyní a žalovanou 2) lze kvalifikovat jako distribuční smlouvu v závislosti na tom, jakou činnost vykonávala žalobkyně za účelem prodeje zboží žalované 2) na trhu v ČR, ať už na základě smlouvy o obchodní spolupráci a výhradním prodeji, jiné písemné smlouvy mezi nimi uzavřené, případně jiného dobrovolně přijatého závazku žalobkyně vůči žalované 2), srov. rozsudek SDEU ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Česká spořitelna, a.s. proti G. F. , bod 46.
32. Pokud jde o druhé kritérium definice služby, tedy úplatu poskytovanou jako protiplnění za určitou činnost, nelze ji chápat v úzkém smyslu slova jako zaplacení peněžité částky. Je nutno zkoumat, zda výhody, které smlouva přiznává distributorovi, představuje pro distributora ekonomickou hodnotu, kterou lze považovat za hodnotu představující úplatu, může se např. jednat o právo výhradního prodeje na vymezeném území, poskytování přístupu k reklamním nosičům, předávání know-how nebo též výhodnější způsoby placení (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve věci C-196/15, Granarolo SpA , body 40 a 41). V této souvislosti lze přihlédnout k tomu, že žalobkyni byla přiznána konkurenční výhoda spočívající ve výhradním prodeji lihovin žalované 2) na území ČR.
33. Dospěje-li soud k závěru, že se v projednávaném případě jedná o smlouvu obsahující typické prvky pro distribuční smlouvu, jak je popsáno výše, je třeba ji kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve věci C-9/12, Corman-Collins SA , bod 41) a aplikovat čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I bis.
34. Pokud jde o určení místa poskytování služeb, které je hraničním určovatelem mezinárodní i místní příslušnosti při poskytování služeb, je třeba, aby soud prvního stupně rozhodl o své příslušnosti s ohledem na důkazy, které mu jsou předloženy (srov. rozsudek SDEU ze dne 3. 5. 2007, ve věci C-386/05, Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, bod 41). V případě většího počtu míst poskytování služeb je třeba v zásadě místem plnění rozumět místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, přičemž nejužší vztah je zpravidla v místě hlavního poskytování služeb (srov. rozsudek SDEU ze dne 11. 3. 2010, ve věci C-19/09, Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH proti Silva Trade SA, bod 33). Místo hlavního poskytování služeb musí být v co největším možném rozsahu odvozeno z ustanovení samotné smlouvy. Pokud to není možné, jelikož smlouva stanoví buď několik míst poskytování služeb, nebo nestanoví výslovně žádné specifické místo, je třeba zohlednit místo, kde je skutečně převážně vyvíjena činnost při výkonu smlouvy za podmínky, že poskytování služeb na uvedeném místě není v rozporu s vůlí smluvních stran, tak jak vyplývá z ustanovení smlouvy. V případě nemožnosti určit místo hlavního poskytování služeb ani na základě jejího faktického plnění je třeba určit toto místo jiným způsobem, který bere ohled jak na cíl předvídatelnosti, tak i na cíl úzkého vztahu, sledovaného zákonodárcem. Například ve vztahu ke smlouvě o obchodním zastoupení SDEU rozhodl, že může být takto určeno místo, kde má obchodní zástupce bydliště (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve věci C-19/09, Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH , body 40, 41 a 42).
35. Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že ve světle všech důkazů, které má k dispozici, nelze kvalifikovat smlouvu mezi žalobkyní a žalovanou 2) jako distribuční smlouvu, tj. charakteristickým závazkem této smlouvy není poskytování služby, ale jen prodej zboží, je namístě aplikovat čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážku první nařízení Brusel I bis. V takovém případě je hraničním určovatelem mezinárodní i místní příslušnosti místo, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno. Podle judikatury SDEU platí, že místem plnění se rozumí místo, kde musí být splněn závazek charakterizující smlouvu, neboť smyslem tohoto ustanovení je soustředit soudní příslušnost pro spory týkající se všech smluvních závazků na místo plnění a stanovit jedinou soudní příslušnost pro všechny nároky ze smlouvy (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve věci C-386/05, Color Drack GmbH, bod 39, a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1941/2015, uveřejněné pod číslem 29/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve vztahu k výkladu pojmu „místo plnění“ lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015.
36. V případě, že bude soudem prvního stupně zjištěno, že v projednávané věci bylo v kupních smlouvách mezi žalobkyní a žalovanou 1) uzavřených na základě smlouvy o obchodní spolupráci a výhradním prodeji, sjednané mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2), sjednáváno více míst plnění, případně nebyla-li místa plnění v těchto smlouvách sjednávána, nicméně fakticky bylo zboží dodáváno na více míst, je v zásadě třeba rozumět místem plnění místo zajišťující nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, který je zpravidla v místě hlavního dodání stanoveného v závislosti na ekonomických kritériích (srov. rozsudek SDEU ve věci C-386/05, Color Drack GmbH , bod 40). Při nemožnosti stanovení místa hlavního dodání, kdy každé z míst má dostatečně úzký vztah s věcnými prvky sporu, může žalobkyně žalovat žalovanou 2) u soudu místa dodání podle své volby (srov. rozsudek SDEU ve věci C-386/05, Color Drack GmbH , bod 42).
37. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se nezabýval druhou dovolací námitkou, tj. určením místa rozhodného pro založení mezinárodní i místní příslušnosti v souladu s čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I, neboť dané ustanovení není v této věci aplikovatelné. Stejně tak se Nejvyšší soud nezabýval otázkou místní příslušnosti ve vztahu žalobkyně a žalované 1), když závěr odvolacího soudu o použitelnosti §11 odst. 2 o. s. ř. zůstal dovoláním nedotčen.
VI. Závěr
38. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
39. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. února 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu