ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.6046.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 6046/2017-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce A. Ž., zastoupeného Mgr. Tomášem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1047/26, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 261/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2017, č. j. 30 Co 468/2016-55 , takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena tím, že, Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 2971/2014, odmítl jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2013, č. j. 11 Co 532/2012-80, aniž by vyhověl jeho požadavku, aby předložil věc položením předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. června 2016, č. j. 18 C 261/2015-38, žalobu zamítl. Věc posoudil podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“) a podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie a dospěl k závěru, že není dána odpovědnost žalované za tvrzenou škodu. Ve smyslu ustálené judikatury k ustanovení §8 a 13 OdpŠk vytýkaný nesprávný úřední postup (nepředložení předběžné otázky SDEU) vyústil v rozhodnutí, proto by přicházela v úvahu nikoliv odpovědnost podle ustanovení podle §13, ale pouze podle §8 OdpŠk za nezákonné rozhodnutí. Namítané rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo zrušeno pro nezákonnost, takže odpovědnost žalované za tvrzenou újmu vzniklou tímto rozhodnutím je vyloučena.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, podle něhož je systém odpovědnosti státu za porušení unijního práva systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá OdpŠk.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. ledna 2017, č. j. 30 Co 468/2016-55, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300,- Kč. Ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry. Podrobně též vyložil vztah mezi právem Evropské unie a odpovědností státu za škodu podle OdpŠk. Zdůraznil také, že usnesením ze dne 27. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 2971/2014, Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce z důvodu jeho nepřípustnosti podle ustanovení §237 o.s.ř., a proto se správností napadeného rozhodnutí z hlediska objektivně přípustných důvodů uvedených v §237 o.s.ř. nezabýval (nemohl zabývat). Proto také nemohla být pro rozhodnutí dovolacího soudu jakkoliv významná otázka použití a výkladu práva EU a povinnost Nejvyššího soudu předložit předběžnou otázku nebyla dána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 21. února 2017 dovolání, doplněné podáním jeho zástupce. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být vyřešena jinak. Formuluje pak čtyři otázky, které odvolací soud údajně posoudil odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to
1) zda systém odpovědnosti za porušení unijního práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá OdpŠk
2) zda v případě, kdy neexistuje adekvátní úprava odpovědnosti státu za porušení unijního práva na vnitrostátní úrovni, se v situaci, kdy dojde k porušení unijního práva, aplikují v souladu se zásadou přednosti podmínky odpovědnosti státu vyplývající z judikatury SDEU nebo OdpŠk, v případě, kdy tento není souladný s úpravou unijního práva,
3) zda odpovědnost státu za porušení unijního práva je totožná s odpovědností státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu OdpŠk a
4) zda členský stát nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva.
Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, na který odkázal v žalobě s tím, že odvolací soud nesprávně posoudil tyto právní otázky, v důsledku čehož dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje. Dovolatel v něm totiž v podstatě jen opakuje argumenty, které uplatnil již v řízení před soudem, prvního stupně a před odvolacím soudem. Formuluje sice čtyři shora uvedené právní otázky, přehlíží však závěr odvolacího soudu o tom, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 2971/2014, odmítl dovolání žalobce z důvodu jeho nepřípustnosti podle ustanovení §237 o.s.ř., a proto se správností napadeného rozhodnutí z hlediska objektivně přípustných důvodů uvedených v §237 o.s.ř. nezabýval (nemohl zabývat). Proto také nemohla být pro rozhodnutí dovolacího soudu jakkoliv významná otázka použití a výkladu práva EU a povinnost Nejvyššího soudu předložit předběžnou otázku nebyla dána . Toto zcela jasné a přiléhavé právní posouzení, na kterém je rozhodnutí odvolacího soudu rovněž založeno, žalobce v dovolání nijak nezpochybňuje. S ohledem na to, že dovolání nenapadá jeden ze závěrů, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí, a který sám o sobě postačuje pro rozhodnutí o nedůvodnosti uplatněného nároku, dovolací soud se dalšími námitkami žalobce nezabýval, neboť na jejich vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo vydání 2, ročník 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012).
Dovolání není přípustné ani ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Pro tato výroky platí omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu