ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.6047.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 6047/2017-274
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka ve věci posuzované Z. B. , omezené ve svéprávnosti, zastoupené opatrovníkem pro řízení JUDr. Zuzanou Kudynovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Na Příkopech 64, za účasti stálého opatrovníka posuzované města Železnice, se sídlem v Železnici, nám. Svobody 1, zastoupeného JUDr. Dagmar Satrapovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, dále za účasti nezletilého, zastoupeného opatrovníkem pro řízení městem Jičín, M. G. a Okresního státního zastupitelství v Jičíně, se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 842, o omezení svéprávnosti a o opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 30 Nc 1459/2014, o dovolání posuzované a stálého opatrovníka posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2016, č. j. 17 Co 182/2016-199 , takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2016, č.j. 17 Co 182/2016-199, ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o omezení svéprávnosti posuzované Z. B. ve věci výkonu rodičovské odpovědnosti včetně péče o dítě a styku s ním, a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, a dále rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. května 2016, č.j. 30 Nc 1459/2014-126, v části výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o omezení svéprávnosti posuzované tak, že není způsobilá rodičovské odpovědnosti včetně péče o dítě a styku se synem a ve výrocích III. a V. o náhradě nákladů řízení, se zrušují, a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 23. května 2016, č.j. 30 Nc 1459/2014-126, rozhodl ve výroku I. o omezení svéprávnosti posuzované Z. B. tak, že není způsobilá nakládat s majetkem, jehož hodnota přesahuje částku 5000,- Kč s tím, že není schopna nakládat s finančními prostředky při jednotlivých plněních nad částku 500 Kč a spravovat cizí majetek; uzavírat nájemní a podnájemní smlouvy, vypovídat je a měnit; uzavírat pracovněprávní vztahy; posoudit poskytnutí a odmítnutí zdravotních služeb a zásah do své integrity; činit pořízení pro případ smrti nad majetkovou hodnotu přesahující 5000 Kč, zříci se dědického práva, odmítnout dědictví a vzdát se dědictví; uzavírat manželství, popř. registrované partnerství; udělit souhlas k osvojení dítěte a dítě osvojit, stát se pěstounem a převzít dítě do osobní péče; rodičovské odpovědnosti včetně styku se synem; udělit plnou moc k zastupování své osoby; podávat žádosti o přiznání důchodu, dávek státní sociální podpory, dávek hmotné nouze a jiné příspěvky vyplácené správním orgánem; uzavírat smlouvy o poskytnutí sociálních služeb, vypovídat je a měnit. Soud ve výroku II. jmenoval opatrovníkem posuzované město Železnice, které je oprávněno a povinno zastupovat posuzovanou ve všech právních jednáních vymezených výrokem I. rozsudku. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení státu, výrokem IV. o náhradě nákladů řízení opatrovníka J. Z. a výrokem V. o náhradě nákladů řízení účastníků.
Soud prvního stupně rozhodl o omezení svéprávnosti posuzované, neboť vzal za zjištěné, že posuzovaná trpí trvalou duševní poruchou s bludy a lehkou mentální retardací, přičemž nelze předpokládat zlepšení zdravotního stavu posuzované. Posuzovaná nemá na svou chorobu náhled, neléčí se, s omezením svéprávnosti a jmenováním opatrovníka nesouhlasí. Podle názoru posuzované se otec nezletilého syna o syna nedostatečně stará, chlapec je špinavý a u otce trpí hlady. Ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že hrozí indikace bludů posuzované na nezletilého, hrozí, že posuzovaná chlapce někam odveze a není žádoucí, aby se posuzovaná se synem stýkala, ani za asistence třetí osoby. Posuzovaná není schopna soustavné péče o nezletilého syna. V majetkových záležitostech je snadno ovlivnitelná a lehce zneužitelná. Soud zvážil možnost využití mírnějších prostředků ochrany, jakým jsou nápomoc či ustanovení opatrovníka, ale dospěl k závěru, že v případě posuzované nelze mírnější opatření využít.
K odvolání posuzované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. října 2016, č. j. 17 Co 182/2016-199, ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně vyjma nenapadeného výroku IV. tak, že na tři roky omezil posuzovanou ve svéprávnosti tak, že není způsobilá nakládat s penězi nad 500 Kč a s jiným majetkem, jehož hodnota převyšuje 5000 Kč, právně jednat v právních vztazích s odloženým plněním, v pracovněprávních vztazích, v záležitostech nikoli běžných zdravotnických úkonů, sociálních služeb, uzavírání manželství, nebo registrovaného partnerství, osvojení a pěstounství dítěte, a není způsobilá převzít dítě do osobní péče a vykonávat rodičovskou odpovědnost včetně péče o dítě a styku s ním. Opatrovníkem posuzované jmenoval město Železnice. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a řízení před soudem prvního stupně.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním závěrem soudu prvního stupně, že jsou splněny podmínky pro omezení svéprávnosti posuzované. Vyšel z výsledků šetření znalců z odvětví psychologie a psychiatrie, že posuzovaná trpí trvalou duševní poruchou s lehkou mentální retardací, je ovládána osobnostně bludným psychotickým „terénem“, je nevyrovnaná, málo odolná vůči psychické zátěži, náchylná k impulsivnímu jednání, neschopná potřebné spolupráce s institucemi, nevnímající vlastní provinění a prosazující pouze své zájmy; a rozhodl, že omezení svéprávnosti posuzované v některých právních jednáních je opatřením v zájmu posuzované, směřujícím k její ochraně a k ochraně jejího okolí. V otázce výkonu rodičovské odpovědnosti a styku posuzované s nezletilým synem soud přihlédl k výsledkům odborných vyšetření, zejména ke zjištění, že bludy posuzované jsou zaměřeny právě na syna, resp. péči otce o něj, a že pod jejich vlivem může posuzovaná chlapci nepřímo ublížit, např. chlapce odvézt neznámo kam. Případný asistovaný styk s dítětem znalkyně nedoporučila, neboť by mohl vést ke zhoršení zdravotního stavu posuzované, která by mohla syna stále více záporně ovlivňovat proti otci. Z uvedených důvodů a s ohledem na skutečnost, že se posuzovaná nepodrobuje žádné léčbě, odvolací soud zachoval rozhodnutí soudu prvního stupně o omezení svéprávnosti Z. B. co do rodičovské odpovědnosti včetně péče o dítě a styku s ním. Soud dále rozhodl o omezení svéprávnosti posuzované v oblasti majetkoprávní a pracovněprávní. Oproti soudu prvního stupně nevyslovil omezení svéprávnosti posuzované v jednáních o sociálních dávkách a dávkách důchodového pojištění, dále v oblasti poskytování zdravotních služeb, v jednáních ve vztahu k dědění a pořízení pro případ smrti, ohledně správy cizího majetku, nakládání s vlastními příjmy, apod. Odvolací soud stanovil dobu omezení svéprávnosti posuzované na tři roky a opatrovníkem posuzované jmenoval město Železnice. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci posuzované dne 1. prosince 2016 a ostatním účastníkům dne 8. prosince 2016, kdy nabylo právní moci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala posuzovaná prostřednictvím procesní opatrovnice dne 16.1.2017 včasné dovolání. Dovolání s totožným obsahem podal dne 23.2.2017 také stálý opatrovník posuzované. Přípustnost dovolání dovolatelé odvozují z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.). Domnívají se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., že se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, avšak současně poukazují na to, že dovolací soud opakovaně judikoval problematiku zásahu do rodičovských práv. Dovolatelé nesouhlasí s omezením svéprávnosti posuzované v otázce výkonu rodičovské odpovědnosti a styku posuzované s nezletilým synem. Namítají, že oba soudy rozhodly v rozporu s ustanovením §865 odst. 2 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a se články 7 a 9 Úmluvy o právech dítěte, z nichž vyplývá, že soud nemůže zcela zakázat styk rodiče s dítětem, aniž by k tomu měl dostatek důkazů, které by kontakt rodiče s dítětem vylučovaly. V řízení o omezení svéprávnosti nelze podle dovolatelů rozhodnout o styku rodiče s dítětem, tato otázka je řešena v řízení upravujícím péči o nezletilého, v rámci něhož je zjištěn také postoj nezletilého a dopad případného zákazu styku na jeho psychiku, čemuž se soudy v projednávané věci dosud nevěnovaly. Úplný zákaz styku posuzované s jejím nezletilým synem je podle dovolatelů - v situaci, kdy chlapec matku běžně vídal a stýkal se s ní rád, kdy navíc oba znalci připustili možnost styku s dítětem pod dohledem jiné osoby a kdy jak státní zástupce, tak veřejný opatrovník potvrdili, že posuzovaná se o syna dokáže postarat a není pro syna ohrožením - nepřiměřeným a protiprávním řešením. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil ve výroku, který omezuje posuzovanou ve svéprávnosti tak, že není způsobilá převzít dítě do osobní péče a vykonávat rodičovskou odpovědnost včetně péče o dítě a styku s ním, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovoláním nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání byla podána oprávněnými osobami, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř.
Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud přikročil k posouzení podaných dovolání a v prvé řadě se zabýval otázkou jejich přípustnosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Dovolací soud konstatuje, že dospěl k závěru, že tato dovolání jsou přípustná, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž jde o problematiku omezení svéprávnosti v oblasti způsobilosti převzít dítě do osobní péče a vykonávat rodičovskou odpovědnost, včetně péče o dítě a styku s ním.
Napadené rozhodnutí ve věci samé pak dovolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a uzavřel, že dovolání jsou důvodná.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle §15 odst. 2 o.z. svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práv a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).
Podle §55 odst. 1 o.z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Podle odst. 2 téhož paragrafu omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Podle §57 odst. 1 o.z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.
Podle §40 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v platném znění (dále již „z.ř.s.“) v rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost, vymezí soud rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále opět „o.z.“) s účinností od 1. ledna 2014 nahradil dosavadní právní institut zbavení způsobilosti k právním úkonům institutem omezení svéprávnosti člověka. K omezení svéprávnosti člověka podle §55 o.z. může dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnost jde. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení výslovně zdůrazňuje mimo jiné to, že omezení svéprávnosti je podstatným zásahem do přirozených práv člověka.
Tímto institutem stát – v každém jednotlivém případě a vždy prostřednictvím individuálního (soudního) aktu aplikace práva - za zákonem stanovených podmínek zasahuje do vymezené výseče přirozených práv člověka, a to vždy pouze v rozsahu posuzování způsobilosti člověka nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, tj. právně jednat.
Při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti člověka bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby jeho práva nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění.
V souzené věci soudy obou stupňů omezily posuzovanou ve svéprávnosti kromě jiného tak, že není způsobilá převzít dítě do osobní péče a vykonávat rodičovskou odpovědnost včetně péče o dítě a styku s ním. Zákon stanoví, že soud v řízení o omezení svéprávnosti rozhoduje současně i o rodičovské odpovědnosti. Jedná se o obligatorní součást rozsudku. Omezí-li soud svéprávnost rodiče v rozsahu rodičovské odpovědnosti jako k celku, nastane situace předvídaná v ustanovení §868 odst. 2 o.z.. Rodič bude i nadále nositelem rodičovské odpovědnosti, nebude ji však vykonávat. Výkon rodičovské odpovědnosti bude po dobu takto omezené svéprávnosti pozastaven v celém rozsahu.
Zásadním důvodem, pro který soud může přistoupit k pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, je jedině skutečnost, že to z objektivních důvodů vyžaduje zájem dítěte. Jestliže soud pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti u jednoho rodiče, znamená to, že formálně je tento rodič i nadále nositelem rodičovské odpovědnosti, ale práva a povinnosti z ní vyplývající nemůže vykonávat. Výkon těchto práv a povinností se koncentruje v osobě druhého rodiče, který jediný je oprávněn o dítěti rozhodovat, vychovávat ho, zastupovat ho a spravovat jeho majetek.
Pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život (srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takový zásah ze strany státu (soudu) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem. Nezbytnost znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, kterým je ochrana zájmu dětí.
Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti může být vysloveno jen tehdy, kdy podle objektivního důvodu vylučujícího její výkon takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření přestavujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah.
Uvedená dvě judikaturní hlediska – zásada nejlepšího zájmu dítěte, který musí být předním hlediskem při rozhodování (k nejlepšímu zájmu dítěte srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod číslem 102 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012) a princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, nebo též rozsudek ESLP ze dne 12.7.2001, stížnost č. 25702/94, bod 178) – je nezbytné vzít v úvahu při rozhodování o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti.
Vztaženo ke konkrétní věci je třeba posoudit, zda navrhované omezení svéprávnosti posuzované ve výkonu rodičovské odpovědnosti včetně péče o dítě a styku s ním je v zájmu syna posuzované.
V rozsudku ze dne 26.4.2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 102/2012 Nejvyšší soud uvedl, že zásada nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy) stanoví cíl, zatímco participační právo dítěte (právo být slyšeno v řízení) poskytuje způsob, jakým jej lze dosáhnout. Jinak řečeno, nelze usuzovat, že rozhodnutí bude v nejlepším zájmu dítěte, jestliže požadavek čl. 12, objektivně vzato, nebude naplněn. Povinnost zjištění názoru dítěte pro české soudy plyne nejen z článku 12 Úmluvy o právech dítěte (vtělené do ustanovení §100 odst. 4 o.s.ř.), ale rovněž z Evropské úmluvy o výkonu práv dětí přijaté ve Štrasburku dne 25.1.1996 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb.m.s.), kdy při ratifikaci této úmluvy Česká republika podle článku 1 odst. 4 prohlásila, že tuto úmluvu použije na řízení o osvojení, řízení o svěření dítěte do pěstounské péče a řízení o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, jakož i na všechna další řízení ve věcech rodinných, jež se dotýkají práv dítěte. V této souvislosti je třeba poukázat i na to, že Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 8.12.2010, sp. zn. Cpjn 202/2010, zdůraznil význam, který je třeba přikládat právu dítěte být slyšeno v každém řízení, které se jej dotýká. Ve vztahu ke zbavení rodičovské odpovědnosti pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6.8.2009, sp. zn. 30 Cdo 1721/2009, vyložil, že jakkoliv nemůže být žádných pochyb o tom, že dítě má právo být slyšeno v každém řízení, které se ho dotýká, neznamená to ještě, že dítě musí být bezpodmínečně v každém takovém řízení slyšeno, zejména v procesní situaci, kdy již pro absenci jiných právně významných skutečností by takový postup či další dokazování bylo zjevně nadbytečné a neúčelné. Ovšem v opačné procesní situaci povaha většinou vyžaduje znát u dítěte, které je již schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, jeho vlastní názor k předmětné věci. K důvodům, kdy se výslech dítěte může jevit nevhodným, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 22.5.2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 82/2013. K zjišťování názoru dítěte srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30.5.2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13.
K limitům práva dítěte být v řízení slyšeno se pak Nejvyšší soud podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 22.5.2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, kde uvedl, že k výše uvedeným závěrům je třeba doplnit, že čl. 12 je podmíněn rozumovou schopností dítěte utvořit si vlastní názory, jeho věkem a zralostí. Věk a zralost jsou individuálními skutečnostmi, které se dají zjistit i ověřit. Věk ovšem není hlediskem soběstačným. Výbor pro práva dítěte (Organizace spojených národů) nepokládá za nezbytnou úplnost a obsažnost znalosti dítěte o všech skutečnostech, které se vztahují k jeho osobní situaci, i když právu participace odpovídá souvztažná povinnost poskytnout dítěti dostatečnou, ucelenou a srozumitelnou informaci. Zralost dítěte, jako psychologická kategorie, předpokládá určitý stupeň porozumění na straně dítěte a jeho schopnost zhodnotit budoucí následky vlastních rozhodnutí nebo rozhodnutí rodičů, zákonných zástupců, blízkých osob nebo státních orgánů v jeho záležitosti. Dítě má právo vyjadřovat svůj názor svobodně, což znamená bez manipulace, vlivu nebo tlaku. Požadavek svobody zahrnuje pozitivní i negativní složku. Výkon práva má být konkrétní a reálnou možností pro dítě nebo děti. Děti nemají povinnost vykonat takové právo ve všech záležitostech, které se jich týkají, mohou, ale nemusí se na druhu participace podílet. Mají také právo mlčet, nevyjadřovat se k záležitosti. Právo dítěte nebo dětí rozhodovat nebo se nějak podílet na rozhodnutích závisí na povaze rozhodnutí, vyvažování zájmů dítěte a rodičů i svébytných podmínkách konkrétní situace (srov. D., Jílek, Práva dítěte v kontextu, in Studie o právech dítěte, Brno, 2011, str. 65). Ačkoli je tedy právem dítěte, nemůže výslech představovat absolutní povinnost, ale musí být předmětem posouzení v závislosti na požadavcích spojených s nejvlastnějším zájmem dítěte v každém konkrétním případě.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, že by se odvolací soud zabýval hlediskem zásady nejlepšího zájmu dítěte a principem minimalizace zásahu do práva na rodinný život. Má-li soud dospět k závěru, že určité opatření soudu, jímž se zasahuje do přirozených vazeb mezi rodiči a dětmi je v zájmu dítěte, musí být tento právní závěr patřičně odůvodněn, včetně uvedení hledisek, která vzal soud do úvahy, jakož i zjištění názoru dítěte (je-li možné jej zjistit). V souzené věci soudy sice zvažovaly možnost méně závažného zásahu do rodičovských práv matky, přiklonily se však k závěrům znalce, že matka není schopna vykonávat rodičovské povinnosti v plné míře a vzhledem ke skutečnosti, že nepodstoupila léčbu, není uskutečnitelná ani varianta asistovaného styku v příhodném prostředí. Názor dítěte soudy nezjišťovaly, o vztahu chlapce s matkou byl soud informován pouze nepřímo z výpovědí posuzované a procesního a stálého opatrovníka posuzované.
Jestliže se v projednávané věci soudy otázkou nejlepšího zájmu dítěte vůbec nezabývaly, v řízení nebyl zjišťován názor nezletilého, a to ani zprostředkovaně (procesní opatrovník dítěte nebyl při jednání odvolacího soudu ani přítomen) a soudy nevyložily důvody, pro které od zjištění názoru dítěte upustily, a s otázkou, zda je přijaté rozhodnutí v souladu s nejlepším zájmem dítěte, se v rozhodnutí vůbec nevypořádaly, postupovaly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, který nelze z uvedených důvodů klasifikovat jako správný, ve smyslu §243e odst. 1 o.s.ř. v uvedených částech zrušil. Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud v dotčeném rozsahu zrušil (včetně souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení) i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. března 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu