ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.660.2016.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně M. Š. , zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 712/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, č. j. 68 Co 162/2015-263, takto:
Rozsudek Městkého soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, č. j. 68 Co 162/2015-263, v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do zamítnutí částky 71 615,40 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 14 115,40 Kč od 1. 10. 2007, jakož i v nákladových výrocích II a III, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 11. 2014, č. j. 5 C 712/2007-227, v části výroku I, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 71 615,40 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 14 115,40 Kč od 1. 10. 2007, jakož i v nákladovém výroku II, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se společně s dalšími dvěma žalobkyněmi (E. H. a P. H.) domáhala prostřednictví žaloby ze dne 23. 4. 2007 zaplacení částky 150 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou měla žalobkyně utrpět v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného nejprve u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 179/96 a následně u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 130/2001, v němž se původně A. H. domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a dohody o rozvázání pracovního poměru, přičemž žalobkyni lze přičíst i újmu, která vznikla jejímu právnímu předchůdci. Uvedené řízení trvalo 10 let a 4 měsíce od podání žaloby do konečného rozsudku. Po podání žaloby bylo žalobkyni plněno ze strany Ministerstva spravedlnosti částkou 7 500 Kč, žalobkyně vzala v této části žalobu zpět a soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil. Současně k návrhu žalobkyně připustil změnu žaloby, takže posléze předmětem řízení bylo zaplacení částky 100 000 Kč, z toho částky 57 500 Kč jako navýšení zadostiučinění za nepřiměřenou dobu samotného odškodňovacího řízení, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 42 500 Kč od 1. 10. 2007 do zaplacení.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2014, č. j. 5 C 712/2007-227, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 42 500 Kč od 1. 10. 2007 do zaplacení (výrok I), a nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně řízení (o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru a neplatnost výpovědi z pracovního poměru) vedené původně před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 179/96 a posléze před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 130/2001 a pod sp. zn. 20 C 29/2007 bylo zahájeno dne 16. 7. 1996, v průběhu řízení bylo rozhodováno o místní příslušnosti a došlo k rekonstrukci spisu. Žaloba tak byla doručena žalovanému až dne 16. 2. 2003. Dne „3. 4. 2003 navrhl zástupce žalobce postup dle §107 odst. 2 o. s. ř., když žalobce A. H. 10. 4. 2002 zemřel a předložil usnesení 26 D 737/2002-30, kde dědici po zemřelém jsou M. H. a P. H., žalobkyně dědictví odmítla.“ (sic!) Soud řízení zastavil, avšak k odvolání bylo rozhodnutí zrušeno. Po vyžádání dědického spisu a výslechu dědiček zemřelého a pozůstalé manželky k otázkám vedení společné domácnosti se zemřelým rozhodl soud dne 11. 4. 2005 o nástupnictví E. H., P. H. a M. Š. na místo žalobce. „Podáním ze dne 11. 4. 2005 navrhla žalobkyně společně s E. H. a P. H. rozšíření žaloby o nárok na náhradu mzdy, usnesením ze dne 9. 6. 2005 nebyla změna žaloby připuštěna.“ Rozsudkem ze dne 3. 1. 2006 soud žalobu zamítl. Potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze pak nabyl právní moci dne 7. 11. 2006. Žalobkyně společně s E. H. a P. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze podaly k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu pro zmatečnost. Po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze byl spis postoupen Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému, který žalobu pro zmatečnost dne 14. 12. 2007 zamítl. Potvrzující rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 3. 10. 2008. Žalobkyně podala dne 28. 6. 2004 stížnost u Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) proti České republice s tím, že si stěžuje na porušení práva na spravedlivý proces a projednání věci sp. zn. 17 C 130/2001 v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“). Žalobkyně dne 30. 3. 2007 podala stížnost u Ministerstva spravedlnosti na nepřiměřenou délku soudního řízení a žádost o náhradu nemajetkové újmy.
4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval zejména podle §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“). O nepřiměřenosti délky průtažného řízení podle soudu nebylo sporu ani mezi účastníky řízení, když žalovaná žalobkyni k žádosti poskytla odškodnění ve výši 7 500 Kč. K porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě došlo, žalobkyni odškodné náleží a spornou podle soudu byla jen jeho výše. S odkazem na kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk soud uvedl, že řízení trvalo delší dobu, když došlo ke ztrátě spisu a následně původní žalobce zemřel. Samotné konstatování porušení práva se v tomto případě (ani s přihlédnutím k postupu žalobkyně v průběhu řízení) nejeví jako dostačující a nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak než v penězích. Řízení trvalo celkově od 16. 7. 1996 do 3. 10. 2008 a ve vztahu k žalobkyni od 3. 4. 2003 do 3. 10. 2008. Soud vyšel z toho, že rozhodnutí o neplatnosti skončení pracovního poměru je rozhodnutím statusovým. Může mít značný význam pro účastníka, který se takového rozhodnutí domáhá, když spor staví na jisto otázku základního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, totiž existenci trvání pracovního poměru. Tento význam ovšem nelze připisovat nástupkyním původního žalobce. Soud prvního stupně s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen jako „Stanovisko“), při výpočtu přiměřeného zadostiučinění vycházel ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení dohromady a 15 000 Kč za každý další rok trvání řízení. Pokud se jedná o délku řízení, pokládal soud průtažné řízení za trvající v době od 16. 7. 1996 do 27. 11. 2006 a od 12. 2. 2007 do 3. 10. 2008. Částku 165 083,24 Kč, odpovídající součinu uvedené délky průtažného řízení a základní částky, soud snížil celkem o 96 % (pro složitost průtažného řízení částku snížil o 5 %, z důvodu jednání poškozené o 1 %, pro postup orgánů veřejné moci během řízení, kdy soudy rozhodovaly ve více stupních a opakovaně, o 40 % a pro nízký význam řízení pro poškozenou o 50 %, neboť předmětem řízení nebyly mzdové nároky a žaloba byla zamítnuta), a za přiměřené zadostiučinění tedy pokládal částku 6 571,67 Kč. Jelikož žalovaná žalobkyni již jako odškodnění zaplatila 7 500 Kč, kterou soud pokládal za více než dostačující, žalobu zamítl.
5. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 7. 9. 2015, č. j. 68 Co 162/2015-263, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I o věci samé tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 28 384,60 Kč spolu se zákonným (v rozsudku blíže vymezeným) úrokem z prodlení od 1. 10. 2007 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 41 503 Kč (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (výrok III).
6. Odvolací soud došel k závěru, že žalobkyně má nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, avšak v nižší než uplatněné výši. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění vyšel odvolací soud ze základní částky 16 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž vzhledem k tomu, že každé řízení nějakou dobu trvá, pak je za první dva roky třeba základní částku krátit na jednu polovinu, tedy na 8 000 Kč. Navýšení základní částky (oproti částce, z níž vycházel soud prvního stupně) odůvodnil odvolací soud jednak extremní délkou řízení přesahující dvanáct let, jednak délkou trvání samotného kompenzačního řízení, kterou shledal rovněž nepřiměřenou, přičemž žalobkyně zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhla, jednak z důvodu, že žalobkyně v průběhu posuzovaného řízení neměla k dispozici účinný prostředek nápravy, který byl zaveden až s účinností zákona č. 160/2006 Sb., a proto podala dne 30. 6. 2004 stížnost k ESLP. Řízení trvalo 12 let, 2 měsíce a 17 dnů, čemuž odpovídá částka 179 423 Kč. Je však na místě zohlednit kritéria stanovená v §31a odst. 3 OdpŠk. Procesní složitost spočívala v procesní aktivitě účastníků, četnosti jejich podání a četnosti opravných prostředků. O složitosti věci svědčí počet stupňů soudní soustavy (dva stupně), na kterých byla věc rozhodována (věc byla opakovaně předkládána odvolacímu soudu jednak s odvoláním brojícím proti rozhodnutím procesní povahy, jednak proti rozhodnutí o věci samé). Řízení nepochybně prodloužilo i rozhodování o procesním nástupnictví poté, kdy původní žalobce v průběhu řízení zemřel, a bylo třeba zjišťovat okruh dědiců. Z důvodu procesní složitosti odvolací soud snížil zadostiučinění o 40 %. Z hlediska kritéria chování poškozené odvolací soud konstatoval, že nemůže jít k její tíži, že využívala svých procesních práv daných jí vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků). Chování žalobkyně nicméně objektivně vedlo k prodloužení celkové doby řízení, neboť o každém procesním návrhu muselo být rozhodnuto. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil názoru soudu prvního stupně, který žalobkyni kladl k tíži, že žádala opakovaně o odročení jednání. Tyto žádosti byly dvě a řízení jimi bylo prodlouženo o jeden a půl měsíce, což je v poměru k celkové délce řízení nevýznamné. Stejná argumentace pak platí ve vztahu k soudem prvního stupně vytýkanému nedostatku součinnosti ohledně sdělení okruhu dědiců. Odvolací soud tedy pro toto kritérium zadostiučinění nekrátil. Z hlediska postupu orgánu veřejné moci odvolací soud nepřehlédl, že v posuzovaném řízení došlo k výraznému období nečinnosti poté, kdy byl nalézací spis ztracen a bylo nutné zahájit jeho rekonstrukci, a k období nečinnosti ode dne postoupení spisu Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (10. 7. 2001) do 23. 1. 2003, kdy byl uvedeným soudem učiněn úkon ve věci. Přihlédl rovněž k tomu, že došlo ke kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo řízení zastaveno pro nedostatek podmínky řízení. Pro toto kritérium tak odvolací soud zadostiučinění zvýšil o 30 %. Z hlediska kritéria významu řízení pro poškozeného vyšel odvolací soud z toho, že ačkoliv spor o určení neplatnosti skončení pracovního poměru patří mezi řízení se zvýšeným významem pro poškozeného, žalobkyně nemohla pociťovat takovou intenzitu újmy, jakou pociťoval její právní předchůdce, přičemž v řízení nešlo ani o mzdový nárok. Odvolací soud tedy pro kritérium významu řízení pro poškozenou ponížil odškodnění o 30 %. Odvolací soud pak částku redukoval o dalších 40 % s ohledem na skutečnost, že v řízení vystupovaly tři žalobkyně, jakožto nástupkyně po původním žalobci, a újmu tak sdílely společně. Odvolací soud rovněž vytknul soudu prvního stupně, že ten při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění nesprávně zohlednil mimo jiné i výsledek (pro žalobkyně negativní) průtažného řízení. S přihlédnutím k tomu, jak dlouhé řízení bylo, co jej prodlužovalo a jaký význam mělo pro poškozenou, odvolací soud pokládal za odpovídající žalobkyni poskytnout odškodnění ve výši 35 884,60 Kč, když částku 179 423 Kč podle kritérií zakotvených v §31a OdpŠk ponížil o 80 %. Jednalo se podle odvolacího soudu o výjimečný případ, v němž bylo třeba přistoupit ke snížení přesahujícímu 50 %, které Nejvyšší soud v obecné rovině pokládá za přijatelné. Od uvedené částky bylo třeba odečíst 7 500 Kč, které již žalovaná vyplatila, a odvolací soud tedy žalobkyni přiznal 28 384,20 Kč. Žalobkyni náleží též úrok z prodlení z přiznané částky.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) podala dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž jím byla potvrzena část výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 11. 2014, č. j. 5 C 712/2007-227.
8. Dovolatelka přípustnost dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Dovolatelka konkrétně namítá, že jí přiznaná částka za řízení trvající přes 12 let a 2 měsíce je zjevně nepřiměřená ve smyslu, o němž hovoří Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Nesprávně byla stanovena základní částka, která se podle Stanoviska v případě celkově extrémně dlouhého řízení, které bylo násobně delší, než by bylo vzhledem k okolnostem případu možné očekávat, měla blížit horní hranici intervalu 15 000 Kč až 20 000 Kč za každý rok řízení (s výjimkou prvních dvou let řízení, za které by měla být poloviční). Řízení trvalo po dobu extrémně nepřiměřenou, tedy delší, než je promlčecí doba pro právo přiznané pravomocným soudním rozhodnutím, čemuž základní částka 16 000 Kč za rok trvání řízení neodpovídá.
10. V této souvislosti rovněž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, podle kterého, trvalo-li původní řízení převážně po dobu před 26. 4. 2006, nebyl k dispozici účinný, vhodný a přípustný prostředek nápravy k dispozici v důsledku absence odpovídající právní úpravy, která byla zakotvena do českého právního řádu až zákonem č. 160/2006 Sb. V tu dobu průtažné řízení trvalo již desátým rokem.
11. Pro složitost řízení nemělo dojít ke snížení o 40 %, neboť řízení o neplatnost skončení pracovního poměru složité nebylo. Soudu prvního stupně postačovala k projednání věci pouhá dvě jednání. Složitým se řízení stalo pouze v důsledku vadného postupu soudu prvního stupně, jenž ztratil spis, který bylo třeba rekonstruovat, a zprvu odmítl v řízení pokračovat s právními nástupci zemřelého žalobce. Tyto skutečnosti nemohou jít k tíži žalobkyně. Dovolatelka poukázala dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, z nějž plyne, že počet instancí, v nichž byl posuzovaný případ projednáván, je relevantním kritériem pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení, a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou. V rámci stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v porušení práva účastníka na přiměřenou dobu řízení již ale nelze toto kritérium klást k tíži účastníka, pakliže se z jeho strany nejednalo o bezdůvodné podávání opravných prostředků. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, a Stanovisko dovolatelka namítá, že využívání dostupných opravných prostředků nemůže jít k tíži účastníka z hlediska prodloužení délky řízení, kdy naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v nesprávném postupu orgánu veřejné moci. Zohledněno pak mělo být, že v průtažném řízení došlo ke zrušení rozhodnutí z důvodu závažné vady, a to zejména když došlo v důsledku takového pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení. Stejně je pak třeba hodnotit kritérium postupu orgánu veřejné moci i při stanovení odpovídající výše odškodnění (v této souvislosti dovolatelka opět poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
12. Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud dopustil nedovoleného aktivismu při hodnocení kritéria významu předmětu řízení. Toto kritérium je nejdůležitějším hlediskem pro stanovení formy a případně i výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o nižším významu předmětu řízení pro poškozeného ve sporu o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení tíží žalovaný stát. Předmětem posuzovaného řízení bylo statusové rozhodnutí (určení neplatnosti skončení pracovního poměru) a zároveň šlo o pracovněprávní spor. V projednávané věci sice smrtí původního žalobce zanikla možnost, aby na základě (případně vyhovujícího) rozhodnutí soudu pokračoval pracovní poměr, jehož ukončení bylo předmětem sporu, avšak vyhovující rozhodnutí bylo nezbytným předpokladem pro uplatnění nároku na náhradu mzdy, který v zákonem stanoveném rozsahu přešel na jeho právní nástupce, neboť otázku neplatnosti skončení pracovního poměru nemůže soud v řízení o náhradu mzdy řešit jako otázku předběžnou. Jednalo se proto o řízení s vysokým významem, ve kterém bylo zapotřebí o meritu věci rozhodnout co nejrychleji, a proto nebyl důvod, aby odvolací soud v rámci tohoto kritéria odečítal 30 %. I kdyby se význam řízení smrtí původního žalobce snížil, i tak mělo řízení pro žalobkyni velký význam, neboť šlo o podkladové rozhodnutí pro uplatnění mzdových nároků. V takovém případě by byl význam řízení pro žalobkyni standardní.
13. S odkazem na Stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, dovolatelka uvádí, že soud nesprávně snížil základní částku o 40 % pro vyšší počet účastníků řízení, když soud vyšel z nepatřičného, početně mechanického pojímání podstaty otázky. Výrazné snížení částky je dle judikatury možné jen v případech s větším počtem účastníků a není na místě v případě tří žalobkyň.
14. Celková výše přiznaného zadostiučinění za újmu způsobenou řízením trvajícím 12 let a 2 měsíce není spravedlivá a dostatečná (ve smyslu, o němž hovořil Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009), když se nejedná o tak výjimečný případ, aby bylo odůvodněno snížení přesahující 50 %, které by v obecné rovině mělo být dostačující pro zachování vztahu přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a poskytovaným odškodněním. Odvolací soud přitom v této věci snížil základní částku o 110 % a zvýšil o 30 %.
15. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části potvrzujícího výroku I ohledně částky 71 615,40 Kč s příslušenstvím a v akcesorických nákladových výrocích II a III zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
16. Žalovaná k dovolání uvedla, že nesdílí názor dovolatelky ohledně přípustnosti dovolání. Předkládaná judikatura není na věc přiléhavou a částka dovolatelce přiznaná je přiměřená. Posouzení délky řízení je třeba hodnotit i s přihlédnutím k tomu, v jakém stádiu řízení žalobkyně (manželka a dcery zemřelého) do řízení vstoupily a jaký dopad, resp. jaké psychické strádání mohl spor v osobní sféře žalobkyň vyvolat. Argumentace, že u sporů, které trvají nepřiměřeně dlouhou dobu, není třeba nemajetkovou újmu tvrdit, je v daném případě lichá právě s ohledem na pozici žalobkyň. Prokázání porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nemusí mít automaticky za následek vznik nemajetkové újmy v žalobkyní požadovaném rozsahu. Samotná nemajetková újma je psychickou kategorií spočívající zejména ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, tísně, psychického strádání. Každý případ je třeba posuzovat individuálně a je třeba posoudit i to, zda samotná délka řízení v konkrétním případě je způsobilá vyvolat tak silný zásah do osobnostní sféry. Žalovaná nezpochybňuje význam průtažného řízení pro původního žalobce, má však pochybnosti, jaké by mělo být zadostiučinění pro žalobkyni.
III. Formální náležitosti dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolací soud je ustálen v závěru, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
21. Dovolací soud neshledává dovolání přípustným ohledně argumentace dovolatelky týkající se posouzení kritéria složitosti řízení. Jak vyplývá z odůvodnění odvolacího soudu, průtažné řízení bylo složité po stránce procesní, na čemž nemění ničeho namítaná relativní jednoduchost řešení věci z pohledu hmotněprávního. Odvolací soud podrobně popsal procesní složitosti případu, a úvaha o výraznějším snížení odškodnění s ohledem na kritérium složitosti řízení tedy není v základu nesprávná. Pokud dovolatelka zmiňuje, že jediné procesní komplikace způsobily samy ve věci jednající soudy, neodpovídá takové tvrzení skutkovým zjištěním, z nichž vychází i soud dovolací (§241a odst. 1 a 6 o. s. ř.). Skutečnosti, že v řízení došlo ke ztrátě spisu, k vydání rozhodnutí o zastavení řízení, které bylo později zrušeno, a k obdobím nečinnosti, byly odvolacím soudem vzaty v úvahu a došlo v jejich důsledku ke zvýšení základního odškodnění.
22. Rovněž snížení o 40 % s ohledem na skutečnost, že v řízení na straně žalobkyň vystupovaly jen tři žalobkyně, přípustnost dovolání založit nemůže. Uvedenou procentuální srážku lze pokládat za relativně vysokou, s ohledem na blízký příbuzenský poměr žalobkyň ovšem nikoliv zjevně nepřiměřenou. Žalobkyně do sporu vstoupily v důsledku stejných okolností a měly reálnou možnost vzájemně se podporovat a společně sdílet jak vzniklou újmu, tak do řízení vložené (nikoliv pouze finanční) prostředky (k tomu viz bod V. Stanoviska).
23. Přípustnost dovolání rovněž nemůže být založena tvrzením dovolatelky, že soudy neměly snižovat částku vzhledem k počtu ve věci rozhodujících soudních instancí. Jak odvolací soud uvedl, skutečnost, že řízení probíhalo před více stupni soudní soustavy, bral v úvahu při posouzení složitosti řízení. Již s ohledem na skutečnost, že dovolatelka v průtažném řízení podala proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé neúspěšné odvolání, proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dále brojila žalobou pro zmatečnost, která byla zamítnuta, a rovněž proti zamítavému rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost podala neúspěšné odvolání, plně odůvodňuje možnost uvedeného snížení.
24. Není aktivismem soudu (a nejedná se tedy ani o rozpor se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010), pokud soud při posouzení faktorů majících dle §31a odst. 3 OdpŠk vliv na stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlíží ke skutečnostem, jež mu jsou známy ze soudního spisu zaznamenávajícího průběh průtažného řízení, či např. již ze samotných žalobních tvrzení (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).
25. Dovolání je ovšem podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky významu řízení o určení neplatnosti ukončení pracovního poměru zemřelé osoby (zaměstnance) pro účastníky řízení, na které případně mohla přejít některá práva zemřelého z pracovněprávního vztahu. Uvedenou otázku ve své konkrétnosti odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
26. Dovolání je podle §237 o. s. ř. rovněž přípustné pro řešení otázky vztahující se ke stanovení základní částky odškodnění v případě, kdy průtažné řízení ve vztahu k poškozenému probíhalo převážně před účinností zákona č. 160/2006 Sb., která byla odvolacím soudem řešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
27. Dovolání je důvodné.
28. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady řízení však nebyly namítány a ani dovolací soud je neshledal.
29. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
30. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
31. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 133/03 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), uvedl: „Podle §61 odst. 1 zákoníku práce dá-li zaměstnavatel neplatnou výpověď a zaměstnanec oznámí zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (jak tomu mělo být i v posuzovaném případě), jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Předmětem daného soudního řízení bylo určení neplatnosti právního úkonu žalovaného (tj. zda výpověď daná žalovaným původnímu účastníkovi řízení je platná), přičemž rozhodnutí v této otázce staví na jisto, zda pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda zaměstnanci vznikl nárok na náhradu mzdy. Jestliže pracovní poměr nepochybně zanikl buď na základě výpovědi zaměstnavatele, nebo smrtí zaměstnance, pak z prvně uvedeného hlediska (tj. existence pracovního poměru) rozhodování o neplatnosti výpovědi prima facie postrádá význam. Pokud však jde o druhý aspekt, tj. náhradu mzdy, ta představuje mzdový nárok (srov. Součková, M., a kol., lit. shora, str. 631), který podle §260 odst. 2 zákoníku práce do výše odpovídající trojnásobku průměrného měsíčního výdělku přechází na osoby v tomto ustanovení uvedené (tzv. singulární sukcese), není-li těchto osob, pak na dědice (univerzální sukcesory), což platí o dalších mzdových nárocích přesahujících tuto výši, jakož i ostatních peněžitých nárocích zaměstnance, jako je např. odstupné. Lze tedy shrnout, že předmětný právní vztah (pracovní poměr), který měl dle obecných soudů zaniknout, nebyl předmětem soudního řízení; tím bylo určení platnosti právního úkonu, tedy ve svém důsledku nejen toho, zda pracovní poměr trvá, ale i toho, zda vznikly žalobci nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru, v jejichž případě jde o část právních vztahů, která smrtí žalobce nezaniká, ale přetrvává mezi zaměstnavatelem a právními nástupci žalobce. Podle §107 odst. 5 o. s. ř. lze řízení zastavit v případě, že povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat. V posuzovaném případě však Ústavnímu soudu není ani z napadeného rozhodnutí ani z jiných okolností zřejmé, jakým způsobem "povaha věci" brání v řízení pokračovat. Jedná-li se u stěžovatelek o osoby, na které přecházejí peněžité nároky žalobce podle §260 odst. 2 zákoníku práce, pak se v předmětném řízení rozhoduje, byť jen v tomto jednom ohledu, již o jejich právu, konkrétně o jeho existenci či neexistenci.“
32. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, mimo jiné i s odkazem na shora uvedený nález Ústavního soudu uzavřel, že pracovněprávním sporům je třeba věnovat zvláštní pozornost, neboť mají pro jeho účastníky z povahy věci zvýšený význam (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 26. 10. 2004, ve věci Jírů proti České republice, stížnost č. 65195/01, §47). Předmětem soudního řízení o neplatnost ukončení pracovního poměru je určit platnost daného právního úkonu, přičemž rozhodnutí v této otázce staví na jisto, zda pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda zaměstnanci vznikl nárok na náhradu mzdy. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 133/03). Význam předmětu řízení pro poškozeného je dán zejména tím, že přetrvávající spor může zaměstnanci způsobit problémy při hledání nového zaměstnání a v druhé řadě také tím, že od jeho výsledku je odvislý nárok na náhradu mzdy. Pracovněprávní spor tak svojí povahou předurčuje věc k neodkladnému a co nejvčasnějšímu projednání.
33. Nejvyšší soud ve Stanovisku krom dalšího uvedl, že při úvaze o celkové době řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a OdpŠk. Míru odškodnění této újmy je však nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 a rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, v téže věci, odst. 66), a to třeba i tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec sdílena, např. pro okolnosti nezájmu dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho života. V každém případě se však při stanovení odškodnění přihlíží ke kritériím §31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k těm, kteří řízení jako účastníci dokončili (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
34. K významu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud zmínil, že při úvaze hraje roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení.
35. Jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2166/2001, pro uplatnění nároku na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce (zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce) není významné, že v době uplatnění nároku ještě nebylo rozhodnuto o žalobě o neplatnosti ukončení pracovního poměru. Z ustanovení §64 zák. práce vyplývá, že zaměstnanec - chce-li zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru - musí podat ve lhůtě dvou měsíců u soudu žalobu na určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právní úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). Má-li proto být splněn předpoklad neplatné výpovědi, neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru nebo neplatného zrušení pracovního poměru ve zkušební době uvedený v ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, postačuje, že platnost takového rozvazovacího úkonu byla zpochybněna zákonem předepsaným způsobem (§64 zák. práce). V opačném případě pracovní poměr z důvodů shora uvedených skončí a zaměstnanec se nemůže náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce vůbec domáhat. Předpoklad pro uplatnění nároku podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce (neplatný rozvazovací úkon) tedy je splněn již podáním žaloby na určení neplatnosti právního úkonu, v důsledku něhož měl pracovní poměr skončit. O tom, že nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru lze u soudu uplatnit i dříve, než bylo o žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozhodnuto, nebylo nikdy v soudní praxi pochyb (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1977, sp. zn. 5 Cz 10/77, uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. 6 Cdo 63/1995, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1733/96, uveřejněný pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998). Na uvedených závěrech nic nemění ani to, že nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru nelze - jak uvádí dovolatel - přiznat dříve, než je napevno postaveno, že se jedná skutečně o neplatné rozvázání pracovního poměru, tedy že uvedený nárok nelze přisoudit, dokud není pravomocným soudním rozhodnutím určeno, že právní úkon, jímž měl být pracovní poměr ukončen, je neplatný. Zatímco pro počátek běhu promlčecí lhůty je rozhodné, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§262 odst. 1 zák. práce), a k tomu postačují předpoklady výše uvedené - pro rozhodnutí soudu o přiznání takového nároku je potřebné, aby byla zodpovězena také otázka platnosti rozvazovacího právního úkonu. Vyplývá to mimo jiné i z okolnosti, že otázka platnosti rozvazovacího právního úkonu nemůže být řešena, jak výše uvedeno, jako otázka předběžná v řízení o náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru; o neplatnosti rozvázání pracovního poměru může být rozhodováno jedině v řízení podle ustanovení §64 zák. práce.
36. Pro hodnocení kritéria podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, tedy významu předmětu řízení pro poškozeného, vyplývá z výše zmíněné judikatury, že pracovněprávní spory jsou pokládány typově za významné pro účastníka řízení. Na stranu druhou, pokud namísto původního účastníka řízení vstoupí do průtažného řízení jiná fyzická osoba, za jejíž účasti řízení skončí, a domáhá-li se tato procesní nástupnice zadostiučinění za újmu jí vzniklou v důsledku nepřiměřené délky průtažného řízení, posuzují se kritéria podle §31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k této procesní nástupnici. Vnímáno z tohoto úhlu pohledu nelze nutně dospět k závěru, že by řízení o určení neplatnosti ukončení pracovního poměru mělo pro dovolatelku zvýšený význam.
37. Dle názoru dovolacího soudu ovšem nelze bez dalšího hodnotit význam takového řízení pro dovolatelku za nízký. Jak vyplývá mimo jiné z výše citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 133/03, výsledek takovéhoto řízení může být významný nejen pro samotnou osobu, která byla účastnicí pracovněprávního vztahu (zaměstnancem), ale i pro další osoby, na které případně mohla přejít některá práva zemřelého z jeho pracovněprávního vztahu. Je sice pravdou, že průtažné řízení nebylo vedeno o náhradu mzdy, dovolatelce ovšem nelze upřít argument, že pouze pokračování v průtažném řízení (o neplatnost ukončení pracovního poměru) mohlo vést k určení, že rozvázání pracovního poměru původního žalobce bylo neplatné, a mohlo jí tak umožnit dosažení práv na ní případně přešlých. Za situace, kdy by řízení o náhradu mzdy bylo vedeno (resp. mohlo být zahájeno) s reálnou šancí na úspěch, výsledek průtažného řízení by mohl mít ve vztahu k takovému řízení zásadní význam, a bylo by jej tedy možno hodnotit za stejně významné, jako řízení vedené o náhradu mzdy. Ve vztahu k osobám, na něž uvedené právo přešlo, je pak třeba řízení o náhradu mzdy hodnotit zásadně stejně jako jiné spory o zaplacení peněžní částky, tedy jako standardně významné. Případnou výjimku (ve prospěch vyššího významu předmětu řízení) by např. představovala situace, kdyby osoba žádající zadostiučinění byla odkázána výživou na zemřelého zaměstnance.
38. Soudy se s argumentací žalobkyně o vyšším významu řízení vypořádaly tak, že předmětem průtažného řízení nebyl mzdový nárok, když ze skutkových zjištění vyplývá, že změna žaloby, kterou se v průtažném řízení procesní nástupkyně původního žalobce (vč. nynější žalobkyně) domáhaly i náhrady mzdy, nebyla připuštěna. Nepřipuštění změny žaloby ovšem bez dalšího nevylučuje, že takový nárok mohl být uplatněn v jiném řízení. V této souvislosti rovněž nelze přehlédnout skutkové zjištění soudu prvního stupně, jehož neurčitost nebyla v odvolacím řízení napravena, že „dědici po zemřelém jsou M. H., P. H., žalobkyně dědictví odmítla,“ kdy z jiného skutkového zjištění ve vztahu k posuzovanému řízení vyplývá, že bylo „rozhodnuto o nástupnictví E. H., P. H. a M. Š.“ Není tak zřejmé, zda žalobkyně opravdu dědictví odmítla, příp. zda na ni mohla pohledávka původního žalobce za zaměstnavatelem přejít i tak z jiného důvodu, a zda případně taková pohledávka byla opravdu uplatněna tak, aby výsledek posuzovaného průtažného řízení byl pro její existenci významný. Jestliže se soudy uvedenými okolnostmi při hodnocení kritéria významu řízení nezabývaly, dopustily se neúplného a tudíž i nesprávného posouzení věci. V této souvislosti je ovšem třeba dodat, a vyplývá tak již z výše uvedeného, že sama potenciální důležitost průtažného řízení není dostačující pro zvýšení (resp. nikoliv snížení) základního odškodnění. Bude na dovolatelce, aby v dalším průběhu řízení prokázala, že řízení o náhradu mzdy z předmětného pracovního vztahu vedla, či měla možnost zahájit s reálnou šancí na úspěch. Jestliže ovšem např. původní žalobce zaměstnavateli neoznámil, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, či nebyla podána žaloba (resp. žaloby) na náhradu mzdy v rámci promlčecí doby, lze význam posuzovaného průtažného řízení pro dovolatelku hodnotit jako nízký či dokonce velmi nízký.
39. Pokud se týče druhé shora uvedené otázky, dovolací soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, dospěl k závěru, podle nějž „je zřejmé, že nižší úroveň odškodnění za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k právu na projednání věci v přiměřené lhůtě, oproti částkám, které u stížností v obdobných věcech proti České republice přiznává ESLP, je na místě pouze tehdy, je-li poskytnutá náhrada skutečně účinným prostředkem nápravy porušení daného práva. Tím pak může být pouze tehdy, pokud je kompenzační právní prostředek sám o sobě účinným, vhodným a přístupným právním prostředkem nápravy umožňujícím sankcionovat nepřiměřenou délku soudního řízení (srov. rozsudek Velkého senátu ESLP ve věci A. proti Itálii, ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, §84). (…) [N]ižší úroveň odškodnění za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k právu na projednání věci v přiměřené lhůtě, oproti částkám, které u stížností v obdobných věcech proti České republice přiznává ESLP, je na místě pouze tehdy, je-li poskytnutá náhrada skutečně účinným prostředkem nápravy porušení daného práva. Tím pak může být pouze tehdy, pokud je kompenzační právní prostředek sám o sobě účinným, vhodným a přístupným právním prostředkem nápravy umožňujícím sankcionovat nepřiměřenou délku soudního řízení (srov. rozsudek Velkého senátu ESLP ve věci A. proti Itálii, ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, §84). V posuzované věci je zřejmé, že v důsledku absence odpovídající právní úpravy, která byla zakotvena do českého právního řádu až zák. č. 160/2006 Sb., jímž byl s účinností od 26. 4. 2006 novelizován zák. č. 82/1998 Sb., neměl žalobce, po převážnou dobu trvání původního řízení, k dispozici kompenzační prostředek nápravy porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zejména jej neměl k dispozici v době, kdy se hodlal domáhat ochrany tohoto práva a v důsledku jeho absence v národním právním řádu byl nucen podat stížnost k ESLP [v nyní posuzovaném průtažném řízení se tak stalo dne 28. 6. 2004; pozn. dovolacího soudu]. Tato skutečnost pak diskvalifikuje poskytnuté odškodnění z úvahy o tom, že by snad šlo na národní úrovni o prostředek nápravy pro žalobce dostupnější a že by tedy bylo možno poskytnout odškodnění v nižší úrovni, než v jaké by je přiznal v obdobném případě ESLP (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, je jeho posouzení nároku žalobce nesprávné.“
40. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, na který dovolatelka poukázala, lze považovat za relevantní judikaturu dopadající i na skutkový stav zjištěný v této věci. Průtažné řízení trvalo od 16. 7. 1996 do 3. 10. 2008, tedy převážně před datem 27. 4. 2006, kdy účinností nabyl zákon č. 160/2006 Sb. Posuzováno ve vztahu k dovolatelce řízení trvalo od 3. 4. 2003 do 3. 10. 2008 (dle nezpochybňovaných závěrů soudu prvního stupně) a tedy rovněž proběhlo převážně před účinností zmíněného zákona. Dne 28. 6. 2004 dovolatelka podala stížnost u ESLP proti České republice s tím, že si stěžovala na porušení práva na spravedlivý proces a projednání průtažného řízení v přiměřené lhůtě. Konstatovat tedy i v této věci patří, že dovolatelka po převážnou dobu trvání průtažného řízení neměla k dispozici kompenzační prostředek k nápravě porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, zejména jej neměla k dispozici v době, kdy se hodlala domáhat ochrany tohoto práva. Základní částka odškodnění tedy měla být stanovena na úrovni částek, které u stížností v obdobných věcech proti České republice přiznává ESLP.
41. Přípustnost dovolání by sám o sobě nemohl založit argument dovolání, dle nějž pokládá-li dovolací soud v obecnosti ve své judikatuře za přijatelnou základní částku v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč (kdy se za první dva roky jedná o částku poloviční), přičemž při stanovení konkrétní základní částky hraje roli zejména celková doba řízení, že je pak je stanovení základní částky odvolacím soudem ve výši 16 000 Kč za rok řízení v poměrech dané věci nepřiměřené (viz bod 20. tohoto odůvodnění). Nelze však v této souvislosti opomenout, že dle odůvodnění odvolacího soudu má být zvýšení základní částky z 15 000 Kč na 16 000 Kč odůvodněno též skutečností, že i samotné kompenzační řízení trvá nepřiměřenou dobu (v této otázce viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, zejména body 31., 34., 37.), jakož i skutečnost, že žalobkyně v průběhu posuzovaného řízení neměla k dispozici účinný prostředek nápravy. Uplatnění uvedených skutečností (nepřiměřená doba tohoto kompenzačního řízení i nedostupnost účinného prostředku nápravy) by v celkovém důsledku bylo zohledněno (vedle posouzení délky průtažného řízení) pouze relativně nanejvýš symbolickou, spíše nijakou, kompenzací, což možnému závěru dovolacího soudu o absenci zjevné nepřiměřenosti zrovna nesvědčí.
VI. Závěr
42. Dovolací soud, vzhledem k výše uvedenému, podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I., pokud jím byla potvrzena část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a v závislých výrocích II. a III. Jelikož některé důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídající části též výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, a v závislém výroku II. a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
43. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
45. V dalším průběhu řízení se soud předně bude zabývat otázkou, zda dovolatelka vedla (resp. mohla zahájit) řízení o náhradu mzdy po původním žalobci, v němž by měla reálnou šancí na úspěch (uvažováno za situace, že by dovolatelka uspěla v průtažném řízení). Soud zejména vyzve dovolatelku podle §118a odst. 3 o. s. ř., aby bez zbytečného odkladu k prokázání sporných tvrzení o významu předmětu řízení označila důkazy, a poučí ji o následcích nesplnění výzvy. Soud dále posoudí, jak vysoké odškodnění poskytuje ESLP v obdobných věcech, a znovu stanoví základní částku a přiměřené zadostiučinění tak, aby peněžní zadostiučinění bylo v rozumném poměru k částkám, které ESLP přiznává. Pokud odvolací soud neshledá obdobný případ, bude vycházet z úvahy, že částka 15 000 Kč za rok trvání průtažného řízení (kdy se za první dva roky jedná o částku poloviční) představuje 45 % částky, kterou by ESLP přiznal. Soud odůvodní své rozhodnutí tak, aby bylo zřejmé, jakým způsobem se na výši poskytnutého odškodnění odráží nepřiměřená délka trvání samotného kompenzačního řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu