ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.743.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 743/2018-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M, v právní věci žalobce P. B. , zastoupeného Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti žalovanému A. K. , soudci Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1556, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 50 C 67/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016, č. j. 1 Co 76/2016-194, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Hradci Králové (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. dubna 2015, č. j. 50 C 67/2013-141, mimo jiné zastavil řízení o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků ze dne 21. 4. 2015 pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. K odvolání žalobce proti zastavení řízení Vrchní soud v Praze (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. prosince 2016, č. j. 1 Co 76/2016-194, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobci dne 5. ledna 2017, přičemž právní moci nabylo 6. ledna 2017.
Žalobce proti usnesení odvolacího soudu podal dne 6. ledna 2017 včasné dovolání, doplněné podáním ustanoveného zástupce ze dne 13. června 2017. Dovolatel nesouhlasí se závěry soudů a poukazuje na to, že mu je měsíčně vyplácen invalidní důchod, a že v jiném řízení mu již bylo osvobození přiznáno. Odvolací soud tak rozhodl zcela v rozporu s principem právní jistoty, takové jednání je kromě dalšího i v rozporu s §6 o.s.ř., který stanovuje soudům povinnost postupovat v řízení předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v odchýlení se odvolacím soudem od ustálené rozhodovací praxe (§237 o.s.ř.). Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ačkoliv se dovolání v dané věci fakticky dovolává přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř.,a to obecným odkazem na jednotlivé případy upravené přípustnosti dovolání, zákonu vyloženým odpovídajícím způsobem toto tvrzení neodůvodňuje. To, že by se dovolací soud měl (sám) podle názoru dovolatele odchýlit od závěrů soudů nižších stupňů, není skutečnost, která by podle procesního předpisu zakládala přípustnost tohoto dovolání.
Protože tedy dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu náležitosti vyžadované v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. nenaplňuje, přičemž tuto vadu žalobce včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud toto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu