ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.759.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 759/2017-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce T. D. M. , zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,o zaplacení částky 1 480 859 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 30/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, č. j. 69 Co 114/2016-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení náhrady škody ve výši 1 480 859 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně (pozn. správně zřejmě Krajského soudu v Brně), sp. zn. 8 Cm 12/2000. Žalobce uvedl, že dne 2. 11. 1998 podal žalobu u Okresního soudu ve Zlíně na společnosti Irská hospoda, s. r. o. (dále též i jako „dlužník“) a Haná Leasing a. s., v níž se domáhal zaplacení částky 1 243 558,70 Kč jakožto odměny za stavební práce. V mezidobí usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 26 K 20/2001, byl prohlášen konkurs na majetek společnosti Haná Leasing a. s. Posuzované řízení tak bylo ze zákona přerušeno a následně v něm bylo jednáno až po skončení konkursního řízení po třech letech a devíti měsících. Ve věci bylo opětovně jednáno až koncem roku 2005, kdy žalobce podáním z 5. 12. 2005 doplnil a specifikoval žalobu a současně vzal zpět žalobu proti společnosti Haná Leasing a. s. Žalobce vzal dále zpět žalobu do částky 412 807,70 Kč. Další jednání se konalo až dne 10. 10. 2008 a žalobci bylo uloženo doplnit tvrzení. Další jednání proběhla dne 28. 4. 2009, 9. 3. 2010, kdy vzal žalobce žalobu zpět v částce 20 640 Kč, v roce 2010 a 2011. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 32 INS 1232/2011, byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka a řízení bylo opět přerušeno, a to do zrušení konkursu usnesením ze dne 19. 9. 2011. Dále byla nařízena jednání v květnu a červnu 2013. Poté byl dlužník vymazán z obchodního rejstříku a Městský soud v Brně řízení zastavil pro zánik žalované strany bez právního nástupce. Usnesení nabylo právní moci dne 13. 9. 2013 a posuzované řízení tak trvalo čtrnáct let a deset měsíců. Žalobce v důsledku nepřiměřené délky řízení přišel o šanci po dlužníku předmětnou pohledávku vymoci. Žalobce dále uvedl tvrzení, z nichž dovozuje, že dlužník disponoval v průběhu let předcházejících jeho úpadku prostředky postačujícími k úhradě pohledávky žalobce. Z vývoje předmětného řízení je patrné, že se žalobci podařilo prokázat svá tvrzení a byl by nakonec v řízení úspěšný. Kdyby v posuzovaném řízení bylo postupováno bez průtahů a v přiměřených lhůtách, mohlo řízení skončit již kolem roku 2003, tj. šest let před úpadkem dlužníka, a žalobce by měl dostatečný čas, aby se cestou exekuce z jeho majetku uspokojil. Žalobce proto nárokuje částku v posuzovaném řízení vymáhanou (810 106 Kč), úrok z prodlení, který vyčíslil na 631 882 Kč a náklady posuzovaného řízení ve výši 38 871 Kč, celkem tedy 1 480 859 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 28 C 30/2015-108, rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku ve výši 810 106 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 29. 8. 2014 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že se žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 670 753 Kč s příslušenstvím, zamítá (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalované rozhodl rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 69 Co 114/2016-152, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé změnil tak, že se žaloba, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 810 106 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky od 29. 8. 2014 do zaplacení, zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku II. o věci samé potvrzuje (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud zopakoval dokazování obsahem spisu posuzovaného řízení a dospěl k závěru, že z celého obsahu podání žalobce ze dne 29. 10. 1998, které bylo doručeno Okresnímu soudu ve Zlíně dne 2. 11. 1998, a jež bylo nadepsáno jako návrh na nařízení předběžného opatření – zákaz nakládání s dílem a jeho užívání, vyplývá, že se žalobce prostřednictvím podání domáhal vydání předběžného opatření (byť ve formě rozsudku). Žalobce požadoval, aby dlužníku a společnosti Haná Leasing, a. s. bylo zakázáno nakládat s dílem zhotoveným dle „Obchodní kupní smlouvy“ ze dne 20. 8. 1997 a jeho dodatku a provozovat toto dílo do úplného zaplacení pohledávky ve výši „1.243.070,- Kč“ žalobci. Žalobce se v tomto podání žádného peněžitého plnění nedomáhal. Tomu, že šlo o návrh na nařízení předběžného opatření, odpovídá i žalobcem zaplacený soudní poplatek z návrhu na nařízení předběžného opatření ve výši 500 Kč. Rozhodování o věcné příslušnosti se také týkalo jen věcné příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí návrhu ze dne 29. 10. 1998 na nařízení předběžného opatření. Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně, kterému byla věc postoupena jako soudu věcně příslušnému, neznámo proč, začal s návrhem z 29. 10. 1999 (pozn. zřejmě správně z 29. 10. 1998) nakládat nejen jako s návrhem na nařízení předběžného opatření, ale i jako s návrhem ve věci samé (žalobou). Žalobce pak až podáním ze dne 2. 12. 2005 uplatnil nárok na zaplacení částky 1 243 553,70 Kč s příslušenstvím vůči dlužníkovi z titulu nezaplacené ceny díla. Žalovaný již při ústním jednání dne 10. 10. 2008 vznesl námitku promlčení uplatněného nároku na zaplacení peněžitého plnění. V namítaném řízení šlo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, tedy o obchodní závazkový vztah podle obchodního zákoníku. Promlčení práv z obchodních závazkových vztahů nastává uplynutím čtyřleté promlčecí doby počínající ode dne, kdy měl být závazek splněn. Jestliže měl dlužník splnit závazek, tj. zaplatit žalobcem požadovanou cenu díla, 3. 8. 1998, resp. 20. 7. 1998, uplynula čtyřletá promlčecí doba ke dni 3. 8. 2002. Žalobce uplatnil nárok na peněžité plnění až podáním z 2. 12. 2005 doručeným soudu dne 5. 12. 2005, tedy po uplynutí promlčecí doby. Námitka promlčení vznesená žalovaným tak byla uplatněna důvodně a soud v namítaném řízení tak měl k důvodně vznesené námitce promlčení žalobu zamítnout, neboť uplatněný nárok nemohl být soudním rozhodnutím žalobci přiznán, i kdyby byl jinak důvodný, a žalobce by v namítaném řízení nebyl úspěšný. I když namítané řízení bylo jinak nepřiměřeně dlouhé, žalobci v důsledku nesprávného úředního postupu soudu v namítaném řízení nevznikla škoda v podobě neuhrazené pohledávky za dlužníkem z nezaplacené ceny za dílo. Příčinnou škody žalobce je jeho vlastní nečinnost, když neuplatnil nárok na zaplacení tvrzené pohledávky včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výrokům I. a II.) brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost shledává v tom, že právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu stojí, dosud není judikaturou dovolacího soudu řešena. Konkrétně žalobce vznáší právní otázku, do jaké míry je soud v řízení o nároku podle 82/1998 Sb. vázán předběžnými názory nebo postupy orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení, a to:
Zda v situaci, kdy orgán veřejné moci zřetelně přijal nějaký předběžný názor a v souvislosti s tím i procesní postup, je soud v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. oprávněn přezkoumat, zda takový předběžný názor a procesní postup byl správný?
Zda je pro takový přezkum rozhodné, jaký prostor k uvážení orgán veřejné moci měl, ev. zda šlo o posouzení hraniční či zda byl závěr orgánu veřejné moci přijatý v posuzovaném řízení zjevně nesprávný?
Zda je otázka správnosti předběžného závěru soudu v posuzovaném řízení vůbec relevantní, jinými slovy, zda nepostačí úvaha, že nebýt nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo, bez ohledu na to, zda další postup orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení byl správný či nikoliv?
Žalobce dále v textu dovolání rozvedl, z jakého důvodu považuje zmíněné otázky za důležité pro rozhodnutí věci a za neřešené v judikatuře dovolacího soudu.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobcem položené otázky přípustnost dovolání nezakládají. Je ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz např. rozsudek tohoto soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002), že pokud žalobce tvrdí vznik škody spočívající ve ztrátě dobytnosti práva v důsledku nesprávného úředního postupu, je otázku důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi třeba řešit v řízení o náhradu škody jako otázku předběžnou. Postup odvolacího soudu, který si v souladu s uvedeným posoudil prejudiciální otázku dobytnosti žalobcova práva vůči dlužníkovi v případě, pokud by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a dospěl k závěru, že právo bylo promlčeno, neboť bylo soudně uplatněno po uplynutí promlčecí doby, přičemž dlužníkem byla vznesena námitka promlčení, není jakoukoliv nedovolenou ingerencí. Postup Krajského soudu v Brně v posuzovaném řízení, který naznačuje, že uvedený soud měl právo za včas uplatněné, není ani rozhodnutím o předběžné otázce, a není žádného důvodu, proč by odvolací soud rozhodující v tomto řízení měl být takovým postupem soudu v posuzovaném řízení vázán. Doplnit je možné, že k otázce závaznosti posouzení předběžné otázky v předchozím řízení se dovolací soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011. Jestliže řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení, a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není, není závazný ani postup, který by naznačoval, že soud předběžnou otázku určitým způsobem vyřešil. Jedná se zde o prostý logický argument a maiori ad minus .
Pokud je v dovolání namítáno, že byla dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, neboť kdyby posuzované řízení skončilo před vstupem dlužníka do insolvence, Krajský soud v Brně by vynesl rozsudek o nároku žalobce na základě posouzení rozsáhlého dokazování, a žalobu by tedy nezamítl z důvodu promlčení práva, jedná se o argument zcela lichý. Žalobce zejména pomíjí, že Krajský soud v Brně o žalobcově nároku nerozhodl, a i kdyby rozhodl v žalobcův prospěch, nelze již dovodit, že by jeho rozhodnutí nebylo změněno či odklizeno v případném dalším průběhu řízení. Tato námitka tedy není s to jakkoliv zpochybnit úvahu vyjádřenou v napadeném rozhodnutí, že nesprávný úřední postup nebyl příčinou vzniku škody, neboť žalobcovo právo za dlužníkem bylo promlčeno.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobce a Nejvyšší soud tedy podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. 2. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu